Bylo to nádherné dobrodružství
Vydání: 2021/21 Jan Nepomucký i dnes ukazuje cestu, 18.5.2021, Autor: Václav Štaud
JOSEFA BILÍKOVÁ prožila jako farní hospodyně ve Vyšehorkách u Mohelnice více než čtvrt století. Po smrti P. Františka Lízny, se kterým se přátelila už od 60. let, se připravuje na návrat do rodných Dolních Bojanovic.
.JPG)
Hospodyně Josefa Bilíková a František Hapala, pracovitý spoluvězeň zemřelého P. Františka Lízny, ve Vyšehorkách osaměli. Ona míří do rodných Dolních Bojanovic a on se těší, jak bude podobně jako P. Líznovi pomáhat jinému knězi blízko Olomouce. Snímek autor
Čtyřicet let jste žila a pracovala na Velehradě. Co vás tam přivedlo?
Nepochybně Boží vůle. Na Velehrad jsem jako mladé děvče ráda jezdila s přáteli. Těsně po ukončení měšťanky přišla při jedné pouti chvíle rychlého rozhodnutí. Byl začátek padesátých let, všichni se báli rudého teroru a u boromejek na Vincentinu mě oslovil tichý mír. Doslova z minuty na minutu jsem se rozhodla, že na Velehradě zůstanu.
Nikdo tehdy nechápal, kde se ve mně vzala ta umíněnost. Do té doby jsem ctila a poslouchala svoje rodiče. Když ale pro mě můj milovaný tatínek po několika dnech přijel, odmítla jsem s ním odjet. Nechtěla jsem se už jako jiní vrstevníci připravovat na nějaké vzdálené povolání. Raději jsem se v pouhých patnácti letech rovnou stala sanitářkou u nemocných. Naštěstí to tehdy bylo možné.
Jistě jste si z rodného Hodonínska přinesla i pevnou víru.
Samozřejmě. Maminka mě mimo jiné naučila prosbám za kněze. Ona sama si moc přála mít syna kněze, ale můj jediný bratr si našel děvče, oženil se a zůstaly jsme doma tři sestry. Tak se její přání nějak přesmyklo na mě. Pravda, nemohla jsem se stát knězem, ale mohla jsem jim pomáhat. U Františka to bylo opravdu důkladné.
Kde jste Františka Líznu poznala?
Na Velehradě, i on měl cyrilometodějské centrum rád. Já jsem tam po deseti letech změnila zařazení: pan správce mě na krátký čas přidělil na pomoc do ústavního zahradnictví, kde byl kdosi nemocný. Zeleninu i kvítka mám ráda odjakživa, tajemstvím pěstění a lásce k půdě mě naučili už v dětství. V zahradnictví jsem se osvědčila, a proto mě tam představení nechali pracovat trvale.
Nejdřív se mi tohle přeložení nelíbilo, ale v zahradnictví byl malý přátelský kolektiv a hlavně víc možností a času na duchovní aktivity. Velehrad stále lákal hodně mladých lidí. Brali mě mezi sebe a jejich modlitby i písně patřily k velkým zdrojům mé radosti. S jednou takovou skupinou přišel i František. Podali jsme si ruce a prakticky okamžitě jsme se stali doživotními přáteli. To bylo v šedesátých letech.
Vídali jste se pak často?
Kdepak, téměř vůbec. On se brzy nato dostal do jezuitského noviciátu a pak byl v semináři. Kněžské poslání mohl po primici plnit jen tajně, za totality neměl nikdy státní souhlas. Zato s ním smýkali do věznic. Snažila jsem se jej tam navštívit, ale nikdy mě za ním bachaři nepustili. Tak jsem alespoň podle možností pomáhala jeho rodičům. Věznění a šikana jejich syna na ně působily velmi bolestně a pomoc v domácnosti potřebovali – vygruntovat, umýt okna… Tímto způsobem jsem s Františkem udržovala jen vzdálený kontakt. O to víc jsem se za něho modlila a prosila Boha i za všechny ostatní kněze a řeholníky, aby vytrvali ve věrnosti církvi a svým slibům.
Pěkný vztah se ale rozvinul mezi vašimi rodinami.
Je to tak. Františkova maminka byla velmi milá žena, všichni ji měli rádi. Spřátelila se mimo jiné i s mojí sestrou. Když ovdověly, navštěvovaly se a prožily spolu na jižní Moravě i nejednu dovolenou. Čím byla paní Líznová starší, tím potřebovala víc pomoci. Jezdila jsem za ní nakonec i několikrát týdně. Uklidit, uvařit, vyprat, co bylo potřeba. Později jsem na Františkovo doporučení začala navštěvovat i rodiče jeho spoluvězně Františka Hapaly. Oba byli dlouho ve velmi špatném stavu a pomocnici hodně potřebovali. Všechno jsem s Boží pomocí stihla. „Posílá mě strýc Lízna,“ hlásili se u mě i další propuštění vězni. Já jsem každému ráda dala najíst a na cestu přibalila buchty.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Josefa Bilíková se narodila v roce 1937. S minimem vzdělání se celý život snažila pomáhat druhým, více než čtyři desetiletí byla tichou oporou duchovních a sociálních aktivit jezuity Františka Lízny, který si jejích názorů a pomoci velmi vážil. Na dobrozdání „paní Josefky“ se totiž při konkrétních rozhodnutích pravidelně odvolával. Jí samotné pak farnost Vyšehorky vděčí také za vydatnou pomoc s opravami a zařízením fary, stejně jako za péči o řemeslníky v historickém farním kostele při jeho dlouhé a náročné rekonstrukci.
VÁCLAV ŠTAUD
Sdílet článek na:
