Budu se učit od dobrého učitele
Vydání: 2016/8 Bratře, konečně spolu!, 16.2.2016, Autor: Jiří Macháně
Mons. TOMÁŠ HOLUB věnoval KT rozhovor jen pár minut poté, co v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje nuncius Giuseppe Leanza přednesl vůli Svatého otce: tento rodák z Podkrkonoší se po Františku Radkovském stane novým plzeňským biskupem.
Zdvořilostní chvilka. Mons. Tomáš Holub po svém slavnostním jmenování pouští z plzeňských katedrálních vrat nuncia Leanzu. Snímek autor
Jak jste prožil právě skončené slavnostní okamžiky v katedrále?
Byl jsem úplně dojatý. Víte, já strašně rychle brečím. Takže přiznávám: brečel jsem.
Váhal jste, zda přijmout, či nepřijmout biskupskou službu v Plzni?
Je to prosba Svatého otce. A když už jsem jednou řekl, že chci sloužit církvi, myslím si, že bych měl tuto prosbu a nabídku, takto vyjádřenou vůli papeže, přijmout. Tak jsem na to pohlížel. Odmítnout bych mohl jen v případě, že bych měl skutečně vážný důvod. A ten jsem nenašel.
S kým jste tu novinku prožíval?
Samozřejmě v první řadě s Hospodinem. A pak se svými nejbližšími – ať už jsou to lidé ve vyšehradské kapitule či moji přátelé. Někteří tady byli dnes se mnou. Mluvíme spolu jen chvíli po oficiálním vyhlášení, ale už to ví i moje maminka a celá rodina. Také v mé rodné červenokostelecké farnosti to už určitě jde od úst k ústům.
Váš otec Zdeněk se chtěl stát knězem. Spolu s kamarádem Josefem Hejnou, později otcem deseti dětí, a s Jaroslavem, tátou kvarteta kněžských sourozenců Brožů, chtěli vstoupit do semináře. Tam se ale přičiněním tehdejšího komunistického režimu ani jeden z nich nedostal. Místo toho musel i váš tatínek zamířit na vojenskou službu k Pomocným technickým praporům. Nyní se vy, jeho syn, stáváte plzeňským biskupem.
To je obrovská Boží režie. Nelze ji v tom nevidět. Můj tatínek chtěl být knězem a smysl pro kněžství ho provázel celým životem. Moje rozhodnutí k duchovnímu stavu také nesmírně podporoval, ačkoliv o tom se mnou vlastně nikdy nemluvil až do okamžiku mého kněžského svěcení. Po celou tu dobu, co už je v nebi, ho pokládám za jednoho ze svých nejbližších přímluvců u Boha a vědomě se na něj obracím i v situacích, kdy přede mnou stojí něco těžkého, kdy se mám rozhodovat. Věřím, že právě teď má spolu se mnou z mé biskupské služby radost.
Kdo je vaším kněžským vzorem?
Jezuita P. Jakubec. Stál pevně na zemi a zároveň s jemnou něhou ve vztahu k Hospodinu. S Boží pomocí bych tuto inspiraci rád vnesl do své biskupské služby.
Pocházíte z velmi živé farnosti, působil jste na Vyšehradě, přednášíte a účastníte se konferencí a akcí, kam se hrnou davy lidí, a nyní přicházíte do diecéze, kde žijí věřící lidé v sebevědomé diaspoře. Budou k vám nároční. Počítáte s tím?
Věřím, že budu schopen hledat cestu. A budu umět být v biskupské službě tím, kdo jde s nimi. Přesně, jak to říká papež František: někdy vpředu, někdy spolu s nimi uprostřed a někdy až vzadu za nimi, aby mi říkali, kudy vede správná cesta.
V plzeňské diecézi byli lidé v napjatém očekávání, za nového biskupa se hodně modlili, což oznámením jména ani vaším představením úplně nekončí. Biskup Radkovský je před chvílí vyzval, aby v modlitbách vytrvali. Co byste jim jako papežem poslaný nový pastýř vzkázal?
Především jim moc děkuju, že se modlili. A připojuji se k Františku Radkovskému a prosím, aby v tom pokračovali – bude mi toho třeba. Chci být v první řadě součástí Božího lidu uprostřed nich. Budeme spolu muset hledat cesty, protože ty nejsou vytyčené nebo dané předem, ale Hospodin nám je odkrývá krůček po krůčku a vždycky nově. Na tato překvapení, kudy nás Hospodin společně povede, se skutečně těším.
Čtenářům Katolického týdeníku jste znám jako někdejší generální vikář v Hradci Králové a generální sekretář ČBK. Byl jste však i vojenským kaplanem, působil jste ve vyšehradské duchovní správě, kde to byla jedna z vašich posledních „pastoračních štací“. Zkrátka jste hodně pracoval v církevních strukturách. Čím jste doháněl svou pastorační a kněžskou službu?
Snažil jsem se vedle služeb v církvi značně spojených se strukturou, hierarchií a administrativou, zvláště v poslední době, mít oblasti, v nichž jsem sloužil jako kněz. Žárlivě jsem si je střežil. Byla to práce s mládeží třeba na Jumpu, doprovázel jsem lidi jako zpovědník, dával jsem rekolekce. Během víkendů, které jsem měl jako sekretář i generální vikář volné, jsem vedl různé duchovní obnovy. Zkrátka snažil jsem se mít prostor, kde bych pastoračně působil. Je to naprosto základní věc, kvůli níž jsem se stal knězem.
O Františku Radkovském se ví, že má velmi blízko k Hnutí fokoláre. Která spiritualita je blízká vašemu srdci?
Není žádným tajemstvím, že jsem inspirován charismatickou obnovou. Na druhé straně mi práce ve službě generálního vikáře i sekretáře ukázala, že není cestou mít jednu specifickou spiritualitu. Ta může tvořit zázemí, ale můj úkol pastýře je podpořit společné hledání a vzájemné doplňování všemožných darů různých spiritualit.
Biskup Vlastimil Kročil se nám po svém jmenování před svěcením svěřil, že do biskupské role bude muset vrůstat, že to není jednoduché. Nebudete to mít přeci jen jednodušší, když jste už nyní jeden ze statutárních zástupců církve?
Vrůstat je naprosto skvělé slovo. Všechno ostatní by bylo nabubřelé! To je přesně to, co chci: s pomocí Boží a lidí vrůstat do biskupské služby.
Prozradíte své biskupské heslo a znak?
Heslo nosím v srdci i v hlavě, ale ještě není ten správný čas ho sdělit. O znaku jsem, přiznám se, zatím vůbec nepřemýšlel.
Až se budete představovat jako nový biskup, jak to uděláte?
Jsem Tomáš Holub. Tečka. Vždycky je to setkání člověka s člověkem a na lidské rovině se jménem začíná. Já se docela rád představuji prostě, svým jménem. Samozřejmě je za mnou historie, co jsem prožil, i nová služba, ale to budou lidé vědět, takže jim to nebudu opakovat.
Básník říká: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ Ze které životní epizody nejvíc čerpáte?
Takhle to nejde říct. Nemohl bych být v té které funkci, kdybych neprošel tou, v níž jsem byl předtím. V tom vidím úžasnou Boží režii. Bez kaplanování v armádě bych nemohl být dobrým generálním sekretářem biskupů a tuším, že bez této funkce bych měl start v biskupské službě těžší.
Budete ještě generálním sekretářem?
Spolu s biskupy budeme muset vyřešit kontinuitu této práce. Budeme hledat řešení – teď nedokážu říci, jak bude vypadat. Do mého života nyní přichází obrovská změna a já jsem na to ještě docela mladý holub. Budu hledat, jak dělat postupné krůčky, abych konal, co mám. Funkce sekretáře byla více úřední, tady v Plzni budu pastýřem, abych se staral o lidi a měl je rád. Budu se učit od svého dobrého učitele, biskupa Františka. Mám štěstí, že tu je se mnou. On je ten, s nímž budu rád kráčet dál. Pociťuji i trochu bázeň, neboť je spousta věcí, ne které ještě nedohlédnu.
Jak znáte plzeňskou diecézi?
Mnoho věcí jsem poznal už při své současné práci, ale něco úplně jiného je plzeňská diecéze zvenku a zevnitř. Chci ji celou projet, navštívit všechny kněze, vidět, v jaké situaci tu lidé žijí, a budu se ji učit znát krůček po krůčku.
Jistě je to otázka hodně předčasná, přesto ji položím: Co budou vaše priority?
Neudělat žádný velký zlom. Tato diecéze má za sebou službu skvělého pastýře a pro mě je velmi důležité, abych na ni navazoval. Budu mít třeba jiné akcenty a budu ji dál rozvíjet, ale chci navázat na biskupa Františka a jít v jeho šlépějích. Potlesk v katedrále, který jsme před chvílí zažili, naprosto potvrdil, že je to dílo požehnané. V mé osobě teď nemá přijít někdo nový, kdo to bude dělat naprosto jinak.
