26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bližním je třeba pomáhat z každého ponížení

4. 9. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/36 Poslušnost vůči církevním autoritám, 4.9.2006, Autor: Václav Štaud

Malá vesnice Žakovce nedaleko Kežmarku se během posledních desetiletí dostala do povědomí celé Evropy. Svůj domov tady nacházejí desítky Kristových bratří a sester z dětských domovů, diagnostických či nápravných ústavů, protialkoholních léčeben, nevěstinců, z ulic a často i kanálů měst. Věřící i nevěřící, zdraví a někdy také fyzicky nebo duchovně velmi ubozí. Všichni hledají pomoc v krajní nouzi u Institutu Krista Velekněze. Pod laskavým vedením faráře „Maroše“ Kuffy pak dobrovolně bojují o vlastní znovuzrození. Před pěti lety institut rozšířil své působení i do České republiky, do městečka Bílá Voda v nejzápadnějším výběžku Moravskoslezského kraje.

Začneme u kořenů, otče Mariáne?

Původní myšlenka našeho institutu nevznikla na Slovensku, ale právě v Bílé Vodě. Zde, v závětří Rychlebských hor, ukryty před zraky veřejnosti, prožily za totality stovky řeholnic dlouholetou internaci. Jednou z nich byla ctihodná sestra Stanislava Ernstová, která v Bílé Vodě v pověsti svatosti zemřela roku 1968. Přestože byla členkou řádu svaté Voršily, mnoho let se zabývala myšlenkou založení duchovního společenství, jež by vedle práce v charitativní oblasti uvádělo do života větší úctu a lásku ke Kristu Veleknězi, přítomnému v Nejsvětější svátosti oltářní, a k Panně Marii.

Jak tedy vznikl váš institut?
Sestra Stanislava se v roce 1956 svěřila svému zpovědníku P. Štefanu Podolinskému, který její myšlenky o několik desetiletí později uskutečnil. Nejdříve však musel i on trpět. Byl zatčen a vězněn na Mírově, kde tajně vstoupil do kongregace petrinů, ctitelů eucharistického Krista. Po návratu na rodné Slovensko na počátku 80. let kolem sebe tiše shromáždil první komunitu. Její členové skrytě studovali teologii a v roce 1990 založili nový sekulární Institut Krista Velekněze. Institut byl schválen diecézním biskupem rožňavským mons. Kojnokem, který s tím seznámil Slovenskou biskupskou konferenci. Žádný z biskupů nevznesl námitku.

Přiblížíte nám dnešní podobu institutu?
Otec Podolinský se stal prvním moderátorem a v Dolní Strehové nedaleko Lučence vytvořil misijní dům a sekretariát institutu. Celý institut dnes sdružuje 11 kněží a na čtyři desítky laických členů, pracujících v samostatných územních větvích, včetně jedné výhradně ženské. Lidé, kteří žijí v manželství, mají možnost podílet se na životě institutu podobně jako u tzv. třetích řádů. Neskládají sliby, ale procházejí zasvěcením. K nim je ještě třeba připočítat velké množství obětavých laických spolupracovníků.

A jak jste se dostali zpět do Bílé Vody?
Nejzřetelnější projev Božího řízení vidím v tom, že ne my jsme objevili Bílou Vodu, ale její obyvatelé objevili nás. Z lidského pohledu náhodou. Skupina českých laiků z Bílé Vody, hledajících vzor nějaké nové spirituality, byla na pouti v Litmanové a u nás v Žakovcích požádala o nocleh. Chvíli jsme si povídali, ukázali jim prostředí a naše praxe je zaujala. Dohodli jsme se a již za několik měsíců, v roce 2000, začal institut působit i v Bílé Vodě.

To je tak snadné?
Podle státního zákona jsme řádně registrované občanské sdružení a podle církevního práva působíme na základě souhlasu diecézního biskupa Františka Lobkowicze. Pronajali jsme si Dům sv. Markéty, jeden z opuštěných charitních stavení, které zde zbyly po kdysi internovaných sestrách. Kruh se uzavřel. Nová kapitola začala péčí o první čtyři stařenky a každý čtvrtek a neděli adorací před Nejsvětější svátostí. Nyní se tu potýkáme s problémem oprav a hlavně vytápění zdejšího rozsáhlého kláštera. Kdysi patřil piaristům, loni jsme jej získali díky velkorysosti ostravského biskupství. Po dokončení prací sem budeme moci umístit až stovku klientů.

Jakým způsobem dochází k nápravě lidí s problémovou minulostí?
Cesta všech bývalých trestanců, alkoholiků nebo toxikomanů musí vést přes léčebnu a resocializační pobyt v „mateřských“ Žakovcích. Tam už je vybudován systém účinné fyzické i duchovní pomoci „padlým“, aby dokázali znovu povstat a také osvědčit, že dokáží žít lépe. Kdo z nich se nemá kam vrátit, je vítán při službě ostatním. Třeba v Bílé Vodě. Už dnes se tam o dům a nemohoucí bližní vedle pečovatelek a kuchařek stará asi pětice mužů s minulostí, za niž se oni sami hluboce stydí. Nikdo jim ji ale připomínat nebude, nesmí.

Vydrží všichni na dobré cestě?
Boj se zlem v nitru člověka je proces dlouhodobý. Mnozí zklamou získanou důvěru, propadnou staré neřesti či někomu znovu ublíží a naše úsilí se musí opakovat. Pokud ovšem klient neskončí v rukou policie. I to se stává. Být jako svědek před soudem a našeho klienta pak navštěvovat ve vězení patří k mým nejsmutnějším povinnostem. A zase naopak: vidět bývalého provinilce odcházet zpět do rodiny k manželce a dětem, které mu odpustily a znovu jej mají rády, je nejkrásnější odměnou.

Někteří odcházejí sami, jiní musejí...
Samozřejmě jsme povinni respektovat svobodnou vůli všech klientů a nikomu v odchodu nebráníme. Přijímáme je ostatně nejdříve na zkoušku a to bez ohledu na jejich víru nebo minulost. Naší jedinou podmínkou je, že budou souhlasit s vnitřním řádem a podle možností se každodenně zúčastní společné modlitby a dalších liturgických obřadů. Když někdo zásady duchovního života narušuje, pak musí odejít.

Je váš systém „převýchovy“ v souladu s právním řádem Slovenska a sociologickými poznatky na úrovni třetího tisíciletí?
Nepochybně ano, snad postačí jediný důkaz. Po důkladném přezkoumání našich metod a výsledků zřídila Trnavská univerzita v Žakovcích detašované pracoviště pro výuku studentů oboru sociální práce.

Na co kladete největší důraz?
Věnovat se problémovým lidem 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. Nesmí zůstat nečinní. Proto pro ně stále organizujeme nejrůznější akce, o jejich resocializaci usilujeme i tím, že žijeme i pracujeme s nimi. Zejména pracovní terapie je velmi důležitá, lidé musí vidět příklad. Proto, když třeba pobývám na některé stavbě, jsem jim nablízku nejen jako vedoucí, ale i v roli zedníka či pomocného dělníka. Musí cítit, že se neštítím žádné práce a že každého člověka, i bývalého vraha, mám stejně rád, bez ohledu na to, zda si to právě zaslouží. Důležité je také dodržování řádu, včetně přísného zákazu alkoholu a jiných návykových látek i důsledná prevence trestné činnosti.

Jak pomáháte bezdomovcům?
Slovenskem jich nyní bezcílně bloudí mnoho. Ze zkušeností víme, že se většina z nich pohybuje mezi útulky, výkony trestu nebo protialkoholními a podobnými léčebnami. Spolu s rozdáváním almužen je to ze strany státu drahý a přitom málo účinný způsob řešení. Bezdomovce je třeba zapojit, pomoci jim v zařazení do standardní společnosti. K získání práce často chybí pouhé základy zručnosti, které mladým lidem můžeme předat snadno a levně. A také je všechny musíme učit pravé lásce, aby začali raději dávat než brát. Když to se podaří, už se nejedná o bezdomovce, ale jen o lidi bez domova. Těm pak k naplněnému životu zbývá už jen malý kousek cesty.

Prý o sobě hovoříte nerad. Přesto prosím o vysvětlení, jak jste se dostal k tak netradičnímu duchovnímu poslání?
Byl jsem mladý muž jako většina ostatních. Miloval jsem hory a koně, cvičil karate a připravoval se na manželství, užíval života. Naplno. Až jednou, při horolezeckém výstupu na Gerlachovský štít, jsem se zřítil a dvacetimetrový volný pád přežil jen zázrakem. V popradské nemocnici bylo najednou dost času na přemýšlení a na rozhodnutí: „Když jsi mi, Pane, život daroval, musím ti jej vrátit posvěcený.“ A zamířil jsem do kněžského semináře. Zde mě oslovily myšlenky sestry Ernstové, rozvíjející se do Institutu Krista Velekněze a to tak, že jsem se rozhodl spojit s nimi svůj celý další život.

Jenže začátky v Žakovcích vůbec nebyly lehké.
Na naši charitativní činnost jsme dostali od spišského biskupství areál staré fary. Byla ve velmi špatném stavu a tak jsme prvních sedm let prožívali v hodně chudobných podmínkách. Zpočátku bylo i málo pochopení zvenčí. Obec v malebné podtatranské krajině by raději viděla luxusní klientelu než koncentraci lidí s pochybnou minulostí. Přesto jsme si vybojovali jedno stavební povolení za druhým. Nejdříve byly postaveny Dům Božského Srdce Ježíšova pro bezdomovce a Dům Neposkvrněného Srdce Panny Marie pro tělesně postižené. Ten slouží právě pět let. S přibývajícím časem šlo budování snadněji, za pomoci mnoha lidí ze Slovenska i ciziny.

Mezinárodní věhlas Žakovců prý vznikl zvláštní náhodou.
Spíš neuvěřitelnou Boží režií! Všechno začalo, když jsme poskytli střechu nad hlavou několika Belgičanům. Zastavili se nečekaně, měli jsme tehdy opravdu hodně velký nedostatek peněz. Přesto jsme se s nimi podle zásady „host do domu, Bůh do domu“ rozdělili o poslední jídlo. Pobyli do druhého dne a rozloučili se. Když se za nimi konečně zavřely dveře, hladově jsme se vrhli na ubohé zbytky v jejich talířích. Jenže milí Belgičané něco zapomněli a po chvíli se vrátili. Strnuli při pohledu na naše počínání, pochopili, v jaké bídě se nacházíme. Reagovali bleskově sérií sbírek a zorganizováním účinné brigádnické pomoci. Chytil se toho tisk, přijeli filmaři a o Žakovcích se rázem dozvěděla celá Evropa.

Ale vás prý publicita netěší.
Netěší. Ale z Boží vůle nám umožnila dílo dokončit. Za farou tak mohly například vyrůst ještě tři dobře vybavené dřevěné domky pro opuštěné matky s dětmi. Náš institut se rozrostl na více než 200 stálých obyvatel. Přestože ve společnosti neobstáli, nyní si vzájemně pomáhají, společně zabezpečují obživu a vše potřebné. Jako zatím poslední jsme v nedaleké Lubici otevřeli Dům Božího milosrdenství, poskytující komplexní péči dvěma desítkám společensky nepřizpůsobivých žen a dívek. K tomu je třeba připočítat množství slovenské i zahraniční mládeže, která se naučila prožívat v Žakovcích prázdninové chvíle, pomáhat nám, sportovat a správně se bavit.

Jak často jezdíte na Moravu?
Jak je to možné. Dalším místem, kde budujeme sídlo institutu (na základě souhlasu otce arcibiskupa Graubnera), je Ospělov na Prostějovsku. A máme i další nabídky. Bílou Vodu, kde jsem také statutárním představeným, má po duchovní stránce na starosti můj spolubratr a přítel P. Ivan Kaličiak. Vede si tak dobře, že každá návštěva je pro mne radostí a aktivním odpočinkem. Cítím, jak je Bílá Voda posvěcena modlitbami řeholnic. Většina z nich odpočívá na místním hřbitově a jsem přesvědčen, že se za nás nepřestávají přimlouvat.

Letos jste byl také v Africe. Proč?
O pomoc nás požádaly sestry Matky Terezy v etiopské Addis Abebě a chvíle strávené mezi nimi mě obohatily jako nic dříve. Dva týdny jsem jim pomáhal sbírat na ulicích trpící děti, koupat je, krmit, pohřbívat. Tolik lidské bídy jsem ještě nezažil. V jediném útulku žije přes 400 sirotků, z toho čtvrtina je nemocných AIDS. Trpí a umírají, na jejich místa jsou přinášeny další a další děti. Dospívající nebo právě narozené, všechny jsou přijímány s obrovskou láskou.

Ta spolupráce už bude trvalá?
Bylo to trošku nedorozumění. Sestry se o nás dozvěděly a získaly představu, že jsme bohatý institut z bohaté země, který by mohl jejich dětský ústav převzít. Ony by se pak vrátily k péči o staré lidi. Znělo to lákavě, ale kde bychom na to vzali prostředky? Sami žijeme ze dne na den. Ale bez pomoci je nenecháme. V létě se tam vypravím s partou silných mužů. Důkladně sestrám pomůžeme s těžkou prací, opravíme chátrající objekt, všechno, na co křehké ženy nestačí. Alespoň naši členové uvidí, co je to opravdová oběť. Jak ty sestřičky dokáží 6 hodin adorovat před Nejsvětější svátostí a zbytek dne nepřetržitě pečovat o ubohé. Často jsem nechápal, jak mohou tak málo spát, tak málo jíst, vidět jen bolest a umírání, a při tom být neustále šťastné, milující. To je vysoká škola lásky!

Institut je třeba řídit, pracovat s klienty. Kromě toho ještě vedete studenty, cestujete, plníte kněžské povinnosti. Kde na všechno berete čas a síly?
Ze všeho nejvíc mi pomáhá modlitba. V nebezpečí vzývám Pannu Marii, a když potřebuji dar dobré rady, tak Ducha Svatého. Ještě nikdy nezklamali.



Mgr. Ing. MARIÁN KUFFA, Dr. h.c., dnes 46letý, vystudoval Vysokou školu zemědělskou, později Teologickou fakultu. Po vzniku Institutu Krista Velekněze se stal představeným jeho spišské větve v Žakovcích. Se stejně obětavými dobrovolnými pomocníky se už 15 let snaží pomáhat lidem z ponížení, léčit zraněné duše skutky lásky. V roce 1999 byl pověřen vedením žakoveckého detašovaného pracoviště Fakulty zdravotnictví a sociální práce Trnavské univerzity, která jeho práci ocenila čestným doktorátem filozofie.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou