Ať je naše srdce voňavým chlebem

Vydání: 2021/1 Urbi et Orbi: Chovejme se jako bratři, 29.12.2020

O třetím adventním víkendu nečekaně zemřel Mons. ADAM RUCKI († 69), biskupský vikář ostravsko-opavské diecéze pro péči o duchovní povolání, bývalý spirituál kněžského semináře a exercitátor, který by v těchto dnech slavil sedmdesátiny. Při této příležitosti ještě stihl poskytnout rozhovor pro lednové vydání měsíčníku třinecké farnosti, který nabídl rozhovor KT.
 

„Buďme hostií pro tento svět,“ vybízí Mons. Adam Rucki. Snímek Miroslav Novotný/Člověk a Víra

Letošní rok není jednoduchý: Jak toto období prožíváte vy?

Celý svět zakouší velké exercicie – věřící i nevěřící. Mnozí pochopili, že nejsou bohy, ale pouze křehkými stvořeními, která může jejich Stvořitel kdykoli odvolat. Tento zvláštní rok pokládám za jeden velký advent-příchod. Advent vyžaduje ticho. Měli jsme více času na modlitbu, duchovní četbu a adoraci. To nám pomohlo prohlubovat důvěrný vztah s Ježíšem.

V křesťanském životě je nejdůležitější vztah s milujícím Bohem. Kdo miluje a je milován, čte přání v očích milované bytosti a všechno je snadné. Bůh k nám přichází v tichu noci do betlémské jeskyně jako Dítě, které vztahuje ručky ke každému člověku, usmívá se třeba i na zločince, nic si o něm nepomyslí. Dává nám čas, který nám závidí světci v nebi. Oni už čas nemají, ale my ho můžeme proměnit v lásku. A až Děťátko doroste, budeme proměněni jeho milostí. Kdo miluje, přichází vždy tiše, jako maminka jde po špičkách k postýlce spícího děťátka, aby mu narovnala přikrývku. Stejně tiše k nám přichází náš Spasitel v modlitbě, ve slově i na oltáři, aby nás proměňoval svou láskou. Můžeme říci, že tento zvláštní rok byl dobou milosti.

V listopadu jste celebroval mši svatou v televizi Noe a v kázání jste lidi vyzval, aby se nebáli. Řekl jste, že se už těšíte na setkání s Pánem a jste na ně připraven. Jak se nebát smrti a zcela se odevzdat do rukou Božích?

Sv. Terezie Veliká každý večer vyjadřovala radost, že je zase blíže příchodu Ježíše, kterého tolik milovala. Kdo miluje, ten se nebojí. Může se milující dívka bát odejít z domova, aby byla se svým milujícím snoubencem? Pohanský strach není u věřícího křesťana na místě. Když se bojí, nepochopil naši víru. Buď je to samospasitelný člověk, který spoléhá pouze na své skutky, anebo mu schází důvěra. Malá Terezka spolu se sestrou Faustynou jednohlasně říkají: „Žádný těžký hřích tak nezraňuje Boží srdce jako nedůvěra.“ Apoštol Pavel zase nesčetněkrát opakuje, že jsme spaseni milostí našeho Pána díky víře.

Spása se dokonává na této zemi, kdy Pán proměňuje naše srdce, kdy Duch Svatý rozpaluje naše srdce stále větší láskou k Bohu i k lidem. Sv. Kateřina Sienská zdůrazňuje: „Bůh se dívá jedině na touhu našeho srdce a teprve na druhém místě na naše dílo.“ To je velmi konejšivé. A sv. Augustin říká, že touha po Bohu je nepřetržitou modlitbou. Co se bude dít, když se spojí moje ubohá touha s nekonečnou touhou Snoubence mé duše! Prosme denně o stále hlubší touhu. Tuto modlitbu Bůh vždycky vyslyší.

Spoustě lidí jste ukázal, že život křesťana musí být plný naděje a radosti. Svým „napojením na Krista“ jste jich mnoho oslovil. Kdo naopak oslovil a motivoval vás?

Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v křesťanské rodině – i když se s úsměvem dá namítnout, že kdo se narodil v garáži, nemusí být ještě řidičem. Když se ohlédnu, vděčím spoustě krásných lidí, se kterými jsem se setkal, a u každého z nich se učil.

Nejvíce vděčím mamince. Říká se, že víru pijeme s mateřským mlékem. Bůh u ní byl přes všechny lidské slabosti vždycky na prvním místě. A je-li na prvním místě Bůh, je na správném místě všechno ostatní v našem životě. Maminka se snažila žít podle Boží vůle a hodně pomáhala ostatním, zvlášť mě dojímal její soucit s trpícími. Měli jsme větší hospodářství, práce bylo mnoho a někdy doslova galeje. Přesto si našla čas na modlitbu i na duchovní četbu. Nejednou nám při větších pracích pomáhaly sousedky, a když při svačině začaly babské řeči, okamžitě začala vyprávět, co přečetla, aby sytila také jejich duše.

Dvakrát do týdne byla v naší dědině večerní mše svatá. I při největších pracích, když se konaly žně, někdo z rodiny musel na bohoslužbu. Když jsme na podzim sklízeli bohatou úrodu, maminka měla v očích slzy vděčnosti a vždy opakovala: „Když budete, děti, všechno dělat s Pánem, zakusíte v životě velké požehnání.“

Vybavíte si s ní konkrétní příběh z dětství či dospívání?

Nezapomenu na jeden okamžik, kdy jsem ve 12 letech musel přenášet ostrevky (stojany na seno) z jednoho pole na druhé. Bylo asi 30 stupňů a kamarádi se šli koupat do řeky Olše. V tu chvíli jsem vyprskl: „Jsem tu jak galejník, podívej se, jak mám od ostrevek modré rameno.“ Maminka na to: „Že se nehanbíš, podívej se, jak těžký kříž musel nést náš Pán, aby tě spasil.“ Už jsem mlčel a rozjímal.

Mám dojem, že mi pro víru dala víc než kněží a seminář. Nejvíc jsem si u ní cenil, jak přijímala spoustu mládeže, se kterou jsem za ní jezdil už jako kněz ze svých farností – z Třince, Stříteže, Valašských Klobouk, Napajedel nebo Spytihněvi. A později přijížděli zase bohoslovci z olomouckého semináře, kteří na chalupě mívali týdenní exercicie nebo ročníkové víkendy. Nikdy neřekla, že je jich moc, ale vždycky napekla hromady drožďových koláčů s domácím tvarohem, ale nejvíc chutnaly koblihy-krepliky. Když poctila mé přátele, byl jsem ještě víc poctěn já sám – a radost rostla. Měla v paměti maminku Dona Boska, kterou on v začátcích své činnosti s mládeží pořádně zatížil.

Když mladí lidé přemýšlejí o své životní cestě, jak mají poznat, kam je Bůh volá?

Náš cíl je nebe, domov věčného Otce. Zde na zemi jsme pouze výletníci. Kdo směřuje k tomuto cíli, povede bohatý a krásný život, který se stane darem pro druhé. Ve Frýdku na zdi u cesty je nápis: „Věci viditelné nasytí pouze tvoje oči, ale neviditelné naplní tvoje srdce.“ Věčnost začíná dnes. Když jdeme cestou lásky, s Láskou se nemineme. Tam nahoře se nebudou ptát na naše plevy, ale na zrno našeho srdce. „Byl jsem hladový a dali jste mi jíst, žíznivý a dali jste mi pít… Co jste udělali pro toho nejmenšího, mně jste učinili.“ Zlodějka smrt nám všechno vezme, ale srdce oloupit nedovede. Buďme nebeskými milionáři, proměňujme náš čas a majetek na lásku. Kdo tomuto světu ve velkém zmatku pomůže? Pouze ti, kterým Bůh rozšířil srdce.

Na co se těšíte o Vánocích a co byste popřál sobě i druhým?

Aby se v příštím roce konal Štědrý den 365krát, aby nebe bylo v našich srdcích, vztazích, v našich rodinách, ve školách i na pracovištích. Kde je Bůh, tam je nebe. Kéž nám Bůh dá touhu Jana Křtitele, která ho přivedla k řece Jordánu, aby tam poznal Beránka-Ježíše a uviděl Ducha Svatého, který sestupoval jako holubice. A když člověk uvidí Beránka i Ducha, uslyší také Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, moje milována dcera, v tobě mám zalíbení.“ Beránek je mírný, holubice je mírná, Bůh je mírný. Mírnost se skrývá v chudobě ducha vždycky! Ať i na nás sestoupí Boží mírnost a citlivost. Naše srdce, proměněné Božím chlebem, ať je voňavým chlebem, aby každý, kdo si z našeho srdce ulomí, zakusil chuť žít. Buďme hostií pro tento svět, který tolik hladoví, a ukažme mu Beránka, jak to udělal Jan Křtitel.

HANA WORKOVÁ, redaktorka třineckého farního měsíčníku Most

Mons. ADAM RUCKI (8. ledna 1951 – 12. prosince 2020) se narodil v Bukovci u Jablunkova, roku 1974 přijal v Českém Těšíně kněžské svěcení. Působil v Havířově, Frýdku, Třinci a Stříteži. V roce 1984 byl zatčen za „maření státního dozoru nad církvemi“ a odsouzen ke tříměsíčnímu odnětí svobody, současně přišel o státní souhlas a po propuštění pracoval jako dělník. Od roku 1985 působil ve Valašských Kloboukách, pak v Napajedlích a Spytihněvi a byl děkanem zlínského děkanátu. V letech 1995–2005 pracoval jako spirituál v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci a poté byl až do své smrti biskupským vikářem pro péči o duchovní povolání v ostravsko-opavské diecézi.
 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 4 19. – 25. ledna 2021

Nemluvit nebeským nářečím

Jak přinášet Ježíšovo poselství dnešním lidem? „Jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli? Ano, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli?“ trápilo už před…

celý článek


Začalo očkování nejzranitelnějších

Mezi prvními naočkovanými proti covidu-19 byli minulý týden lidé s mentálním a kombinovaným postižením z charitního Domova svaté Rodiny v Praze-Liboci, ale nejen tam. Jak…

celý článek


Kde křesťané spolupracují

Jak se ve vaší službě daří spolupráce křesťanů? Zažíváte při ní jednotu? Na prahu Týdne modliteb za jednotu křesťanů jsme se zeptali aktivních věřících z různých církví.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay