26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Asistovat při probouzení víry dětí

22. 7. 2014

|
Tisk
|

Když se do katolické rodiny narodí dítko, kněz ho pokřtí obvykle ještě zavinuté v plenkách, rodiče i kmotři se zaručí, že mu ukážou směrovku k Pánu Bohu. A později mu v lepším případě vyprávějí o Kristu, o své víře, o tom, co jim leží v srdci a z čeho žijí, ve slabších případech ho vodí jen do kostela. V církvi katolické jsme si zvykli říkat tomu „předávání víry“. Více o této snaze (případně jak ji dělat lépe) hovoříme s MARIÍ ZIMMERMANNOVOU z Katechetického centra královéhradecké diecéze.

Vydání: 2014/30 Mezi mořem a ultramaratonem, 22.7.2014, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma

Ježíš mluvil o víře jako o podstatné podmínce pro to, aby pro nás mohl učinit vše, co nám slíbil. Všechno Ježíšovo konání je projevem jeho lásky k člověku, mělo by tedy probouzet a živit naši víru. Potíž máme v tom, že pro dítě musí být projevy Kristovy lásky velmi konkrétní. Ježíš je pro ně neviditelný a tedy abstraktní. Ježíš ale řekl „nechte děti přicházet ke mně“ a my dnes víme (a díky pokroku i uznáváme), že dítě ve svém srdci touží po Bohu, že je pro něj otevřené. Je tedy schopno navázat s Bohem osobní vztah ve velmi raném věku. Dospělý člověk mu k tomu ale musí vytvořit podněty a vhodné prostředí. Domnívám se, že pouhá pravidelná návštěva nedělních bohoslužeb k tomu nestačí, zvláště pokud mají takovou atmosféru, která dítěti neumožňuje setkat se s jakýmkoliv konkrétním projevem zájmu o ně a lásky k Němu.

Výraz „předávání víry“ je poněkud problematický. Víra je nezaslouženým darem od Boha, proto ji nemůžeme předávat z nějakého vlastního rozhodnutí komukoliv, ani způsobem, který si sami vymyslíme. Bůh je v našem životě iniciativní vždy jako první a naše víra je odpovědí na jeho iniciativu. My, dospělí, můžeme jen asistovat při probuzení, růstu a zrání víry našich dětí i sobě navzájem. Je-li víra odpovědí na projev Boží lásky k člověku, pak z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že vychází ze vztahu. A jak se navazuje vztah? Lze ho naučit? Představit? Nařídit jako přikázání?

Na druhé straně – jak mohu mít vztah s někým, koho neznám? Vztah a znalost nejde od sebe oddělit. A ještě musíme dodat, že vždy, když mluvíme o vztahu mezi člověkem a Ježíšem Kristem, je dobré mít na paměti, že se jedná nejen o Ježíše, jak ho známe z evangelií, ale také o jeho mystické tělo – a tedy že jde i o vztah a znalost druhých lidí a církve.

Záleží na tom, které zásady máte na mysli. Starozákonní proroci měli co do činění s lidem, který sice uznal Hospodina za svého Pána a krále, ale prakticky se podle toho nechoval. Proroci často apelovali na zásadu věrnosti smlouvě, kterou Bůh s Izraelem uzavřel. Pán Ježíš učil v podobenstvích a tato jeho metoda nutí k jinému stylu uvažování, než je přímý vztah mezi zásadou a jednáním. Učil také i svým příkladem a při Poslední večeři v podání Janova evangelia máme zaznamenánu celou řadu Ježíšových gest a slov, z nichž vyplývá, že nejdůležitější zásadou je žít v lásce a zůstávat přitom ve vnitřním spojení s Kristem. Z toho nám vyplývá bohatý výchovný program. Učit děti žít ve věrnosti a lásce však vyžaduje silné příklady.

Zmínila jsem „silné příklady“. A vy se ptáte, v čem má být ona síla, zda v důraznosti a důslednosti, nebo v respektu k dítěti? Důraz na věrnost a lásku k Bohu a druhým lidem a důslednost musí dospělý uplatňovat zejména sám na sobě. Když nedává silný příklad, vychovává dítě v jakési schizofrenii. Vyžaduje něco, čím se sám neřídí. Dítě je třeba respektovat, nepřípustná je manipulativní výchova, která podmiňuje lásku třeba vykonáním povinností nebo užívá různých hrozeb. Avšak máme i zkušenost, že sebelépe motivované dítě má chvíle, kdy je rozkolísané a „nechce se mu“ nebo neví, co chce. Jak takové situace řešíme v případě jiných povinností dítěte? Jak děti vedeme k přijímání povinností a jaké důsledky nesou, pokud jim nedostojí? Výchova ve všech oblastech života dítěte musí být harmonická.

V životě dítěte se míra důležitosti povinností mění se vstupem do základní školy. V životě z víry je podobným mezníkem první svaté přijímání. Dítě jím vstoupilo na další úroveň vztahu s Bohem – a každý vztah s sebou nese i povinnosti vůči tomu, koho máme rádi. Z těchto skutečností by měl rodič vycházet, když se v konkrétních případech rozhoduje, jak zareaguje na neochotu dítěte plnit své závazky.

To záleží na jeho osobnosti, na věku, na způsobu výchovy, na momentálním stavu. Musíme umět rozlišit, kdy dítě projevuje svobodnou vůli a kdy jde o nějaký rozmar, zkrat, projev únavy nebo také bytostného strachu, který dítě neumí pojmenovat. Takovým situacím v oblasti víry lze alespoň významně předejít tím, že vhodným způsobem využijeme k poznání Boha období předškolního věku, kdy je dítě pro Boha zvláště otevřené a prožívá velkou radost z toho, je-li mu umožněno se s Ním setkat a objevovat jeho velikost a lásku. Pak už to není o povinnostech, ale o naplňování potřeb a přirozené touhy dítěte.

Tu nejlepší cestu hledám téměř třicet let. Když jsem měla vlastní děti ve školním věku, čerpala jsem hodně ze svých zkušeností, nyní zkoumám přístupy různých odborníků, zejména těch, jejichž cesta se osvědčila v praxi. Dávám přednost způsobům, které vycházejí z Písma svatého a slavení liturgie. Písmo a liturgie jsou živými zdroji a pokrmy pro naši víru, je v nich velmi intenzivně přítomen Duch Svatý. I když mají z vnějšího pohledu ustálenou formu, poskytují ohromný prostor pro vnitřní prožívání, pro osobní kontakt s Bohem, a tak umožňují prohlubování vztahu s Ním. Mám v tomto ohledu zkušenost s dospělými, kterým objevování významů biblických a liturgických znamení přináší uspokojení a radost. Děje se tak i u malých dětí, když jim k tomu dospělí dají podněty a vytvoří prostředí, které obsahuje třeba i vhodné pomůcky.

Když se na katechezi sejdou malé děti a jejich rodiče a podaří se vytvořit prostředí, které děti vtáhne – a ony pak spontánně projevují svůj vztah k Bohu – často se stane, že rodiče začnou reagovat na děti a získávají na svou víru nový pohled. Řadu z nich to motivuje k vlastnímu pohybu ve víře, který se projevuje různě. Někteří se ptají po literatuře, po setkávání ve společenství, společné modlitbě za děti apod. Děti se jakoby stávají jejich učiteli ve víře. Tato zkušenost je potvrzena jak v praxi, tak v teorii. O jakém „předávání“ v tomto kontextu můžeme mluvit? Kdo je vlastníkem „pokladu“? Když se vychovatel naučí nahlížet na dítě i z tohoto úhlu pohledu, velmi jej to osvobodí od strachu vyplývajícího z představy, že zprostředkování víry spočívá v „přelití“ pokladu, který jsem sám objevil a v jehož uchování a udržování se cítím slabý.

Ježíš o své smrti mimo jiné řekl, že bude vyvýšen, aby přitahoval lidi k sobě. Velmi doporučuji pomoci dítěti, aby mohlo být „zasaženo“ Ježíšovou láskou, ale nesnažit se kvalitu vzniklého vztahu zkoumat a nevhodně do něj zasahovat, abychom ho pojistili. Copak mohu mít ráda někoho, k němuž mě někdo připoutá? To platí i o prvním svatém přijímání. Nelze ho chápat jako pouto, do něhož dítě navlečeme! Přijímání eucharistie je setkání, pro které má v dítěti dozrát touha, jež se rodí během předchozí výchovy. Je mi moc líto, když je tento tak důležitý a krásný krok v životě dítěte zneužíván k prosazení představ a dosažení cílů, které považují za správné dospělí. Slyšela jsem o zahraniční zkušenosti z katechetického programu, kterého se účastní děti od tří let. Přibližně kolem šestého roku nastává okamžik, kdy děti zcela spontánně touží po setkání s Ježíšem, Dobrým pastýřem, ve svatém přijímání. Dostávají svobodu, aby se pro to samy rozhodly. Když si myslí, že opravdu chtějí, zapíší své jméno na zlatou tabuli, a pak následuje bezprostřední příprava. To patří k situacím, ve kterých se dospělý od dítěte může učit.

Biřmování je svátostí, která potvrzuje křestní povolání k životu ve společenství s Bohem a tedy i s církví. Její liturgické slavení obsahuje symboly, které odkazují na události zaznamenané v Bibli. V případě biřmování se připomíná dar Ducha Svatého, který apoštoly uschopnil hlásat evangelium o Ježíšově smrti a vzkříšení nejen svým krajanům, ale všude, kam se vydali. Přípravu na biřmování proto chápu spíše jako příležitost k reflexi, v koho a jak věřím. Dokážu sdělit, co je jádrem naší víry, tzv. kérygmatem? Jak se víra konkrétně projevuje v mém životě? Chci o ní vydávat svědectví? Vědomé rozhodnutí přijmout biřmování by mělo být spojeno s očekáváním zvláštní Boží pomoci k uskutečnění tohoto rozhodnutí.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou