Aby lidé poznali, že nejsme exoti

Vydání: 2022/30 Kam kráčí dominikánky?, 19.7.2022, Autor: Lenka Fojtíková

Biskup PAVEL KONZBUL byl vědcem, farářem, spirituálem, učitelem na Masarykově univerzitě i spisovatelem. Po šesti letech ve službě pomocného biskupa ho v květnu papež František jmenoval sídelním biskupem brněnským. V nové funkci by rád pomohl k větší otevřenosti církve hledajícím.

 
Je dobré nenechat si v této bublající společnosti otrávit vztahy a stále ve druhých vidět Krista,“ říká nový brněnský biskup Pavel Konzbul. Ilustrační snímek Tomáš Cigánek / Člověk a Víra

Když jste o slavnosti sv. Petra a Pavla vcházel v průvodu do brněnské katedrály, vítal vás bouřlivý potlesk. Lidé vám dali jasně najevo, že vás mají rádi. Co vám v té chvíli letělo hlavou?

Začátek se mi spojil do bodu, kdy se četla papežská bula a poté mi kardinál Dominik Duka předal biskupskou berlu. Nejsilnější pro mě byl okamžik, když jsem se postavil k biskupské katedře. V ten moment mi došlo, že je to vše pravda a realita, a současně jsem měl radost z přátelské atmosféry v katedrále.

Nejen já jsem vnímala, že jste dojatý. Bylo to tak a měl jste v katedrále někoho blízkého z rodiny?

Je to pravda. Dojatý jsem byl. Vpředu seděla moje devětaosmdesátiletá maminka, která měla radost a později řekla, že teď už může v klidu umřít. Přiznala se, že si na sebe vzala bílou halenku, kterou má nachystanou do rakve.

Předpokládám, že jako bývalý pomocný biskup a generální vikář brněnské diecéze víte, do čeho jdete. Co bude nejnáročnější?

Někde jsem četl, že „budoucnost není místo, kam jdeme, ale které vytváříme“. Nedokážu říct, co bude v této službě nejtěžší, protože to budu řešit, až to přijde. Je ale pravda, že v 90. letech bylo postavení církve ve společnosti jiné.

Lepší?

Vše bylo prodchnuto nadějným očekáváním. Něco skončilo a my jsme byli přesvědčení, že vše bude jinak. Myslím, že hlavním úkolem dnes je, aby církev, potažmo diecéze, ve své pestrosti dokázala v rychle se měnící společnosti udržet Krista jako pevný bod, a tak se do ní jasným způsobem zařadila.

Máte představu, jak na to?

Na prvním místě je zapotřebí upevňovat vztahy uvnitř církve. Druhou věcí je skutečnost, že církev zdědila farní správu, která někde funguje velice dobře, ale v některých oblastech odpovídá společnosti před sto lety a bude se muset změnit. Musí to jít ruku v ruce. Nemůžeme tu stávající zrušit a nastavit jen kategoriální pastoraci (zacílenou na určité konkrétní skupiny ve společnosti – pozn. red.). Na druhé straně je fakt, že někde kategoriální pastorace nabývá většího významu než ta farní. Musíme v duchovní správě hledat vyváženost. Třetí věcí je, jak oslovovat společnost, která stále více touží po otevřené církvi. A podle toho, co vychází ze synodálních skupin, i církev samotná touží po této otevřenosti.

Pro zpravodajství Aktuálně.cz jste řekl, že pro církev je větší nadějí zaměřit se na pastoraci mimo farnosti. Mnozí lidé ale o víru a církev jako takovou nemají vůbec zájem. Jak si tuto pastoraci představujete?

Rozdělil bych to na dvě části. Jednak je tady zmíněná kategoriální pastorace. V okamžiku, kdy je člověk zaměstnancem nemocnice a je tam nejen pro pacienty, ale i pro zaměstnance, chodí s nimi na oběd nebo kávu, je to jiné, než když do nemocnice zajde občas externě pan farář zaopatřit nemocného. Není to špatně, ale tato služba je potom ochuzena o rozměr směrem k zaměstnancům. Mám tedy na mysli pastoraci v institucích, jako jsou nemocnice, armáda, vězení nebo policie. Druhá vrstva pak funguje na úrovni otevřené farnosti.

A jak se mají farnosti otevřít?

Vytvářením podmínek a možností k setkávání s lidmi, kteří žijí kolem nás. Fantazii se meze nekladou. Lze připravovat aktivity, které budou otevřeny všem a nemusí se konat přímo v kostele. Může jít o farní dny i různé kulturně-duchovní akce. Nevěřící se často bojí jít do kostela. Přibývají lidé, kteří vůbec netuší, co se v kostele děje, i když k církvi nemají negativní postoj. Je třeba potkávat se také na farách, kde jsou různé kroužky a skupiny pro maminky s malými dětmi. Cílem by přitom nemělo být lidi primárně přesvědčovat, že by se měli pokřtít, ale aby uprostřed církve zakusili, že je normální součástí společnosti a má v ní své místo. Aby z vlastní zkušenosti mohli poznat, že věřící nejsou exoti.

V malých farnostech, kde se všichni znají, bude asi mnohem těžší bořit mezi věřícími a nevěřícími jakési pomyslné bariéry…

Lépe se to samozřejmě daří ve městech, protože je tam jiný styl života. Křesťanství bylo ostatně původně městskou záležitostí, protože vzniklo ve městě a z města se teprve dostalo na venkov. Nyní prožíváme trošku cestu zpět. Křesťanské komunity jsou silnější ve městech. Ne proto, že by ve městech bylo více víry, ale protože tam žije více lidí a přirozeně tak dokážou společně vymyslet věci, které umí nabídnout okolí.

Někdo by si mohl myslet, že biskup zastává především reprezentativní funkci. Jak moc se mýlí?

Reprezentativní část včetně slavení mší svatých zabírá zhruba asi čtvrtinu mých povinností. Na rozdíl od politiků my tímto stylem nepotřebujeme sbírat body, abychom se udrželi ve funkci. Na druhou stranu jde také o komunikaci, kdy je například při biřmování možnost setkat se a mluvit s lidmi v dané farnosti. Při jiných událostech, kam patří i kulturní akce, je možné potkat nevěřící a nepraktikující. Na takové příležitosti se těším. Možná ale lidé nevědí, že více než čtyřicet procent činnosti biskupa je spojených s administrativou, což je pro mě do určité míry kříž.

V čem vidíte zásadní rozdíl ve službě biskupa a kněze ve farnosti?

V pozici biskupa znáte velké množství lidí, ale osobních vztahů máte méně, než když sloužíte ve farnosti. V naší diecézi působí téměř 240 diecézních kněží. Většinu znám jménem, ale už o každém nedovedu říct, co ho trápí a z čeho má radost. Při tom počtu to není možné. Pro nastávající školní rok jsem si proto dal předsevzetí, že osobně navštívím dvacet nejmladších a dvacet nejstarších kněží. Bude to takový vzorek budoucnosti a veteránů, kteří už toho hodně prožili a mají zkušenosti s církví, což je dobré slyšet.

V létě dochází k přesunům kněží. Bylo pro vás těžké toto stěhování koordinovat, když jste byl na pozici generálního vikáře?

Mě to celkem bavilo.

A jak to bavilo ty, co se museli stěhovat?

Měl jsem strategii dělat jen ty nejnutnější změny. Řešil jsem situace, kdy kněz zemřel nebo jinde zase požádal o přeložení. Je fakt, že někdy bylo těžší některé spolubratry přesvědčit, aby se do nové farnosti těšili, protože v tom je klíč úspěchu. Když se někdo netěší, noví farníci to samozřejmě vycítí a pak je místo milosti nového začátku zaděláno na problém.

Chápu, že každé stěhování je náročné a ne každý má dobrodružnou povahu, že by pro něj přesun byl pozitivní zážitkovou pedagogikou. Někteří kněží sami říkají, že se někde mnohému naučili. Když půjdou jinam, mohou se posunout dál, předat, co získali, a znovu se učit nové věci. Tohoto přístupu si velice vážím. Je to takové napětí mezi pevnými vztahy a dobrodružstvím pro Krista vyplout na lodi do dalšího přístavu. Dříve jsem si myslel, že když knězi nabídnu větší farnost s více lidmi, že po tom s radostí „skočí“. Poznal jsem ale, že tomu tak vždy není.

Někdo chce spíše klid?

Nemusí to být jen klid, ale spíše v tom hrají roli již vybudované vztahy, které je obtížné opustit. Zvlášť když je někdo ve farnosti delší dobu, se svými farníky se zná – a i když jich není mnoho, ví, co od každého může očekávat a naopak oni od něho. Je to prostě tak trochu na pohodu. Zatímco když jdete do nové farnosti, byť by tam bylo více lidí a farnost byla živější, musíte všechny vztahy budovat znovu od počátku a s novými lidmi. No a k tomu musíte mít trochu smysl pro dobrodružství a být více blázny pro Krista a církev.

Hodně se mluví o tom, že brněnské biskupství investovalo do obchodního centra Velký Špalíček. Moc se ale neví o dalších investicích. Je to tajné?

Tajné to rozhodně není. Od ostatních diecézí se lišíme v tom, že jsme restituovali minimum nemovitého majetku. Logicky tak máme větší náhrady za nevydaný majetek. Jsme proto v jiné situaci než třeba Praha nebo Olomouc, kde mají velké lesy, o které se musejí starat a hodně je to zaměstnává.

Brněnská diecéze se ve svých investicích drží konzervativnějšího směru zhruba ve třech rozměrech. Jednak jsou to investice do investičních fondů, které děláme v rámci ČBK společně s dalšími diecézemi. Druhá věc je, že jsme již dříve začali s investicemi do bytových domů a bytů především v Brně. Do třetice jsme založili akciovou společnost Urbanon, která postupně vytváří dceřiné společnosti, jejichž cílem je tvorba zisku, který bude používán na pastorační činnost diecéze.

Možná by mnohé lidi zajímalo, jaký je osobní život biskupa. Vaříte, perete a žehlíte si sám, nebo je někdo, kdo se o vás v těchto věcech postará?

Doposud jsem si všechny tyto činnosti dělal sám. Vařím rád, zvláště rychlá jídla. Pere automatická pračka. Jenom mě příliš nebaví žehlit košile. To je za pokání. Předminulý týden jsem byl v supermarketu a jeden pán na mne křičel: „Pochválen Pán Ježíš Kristus, pane biskupe! Vy si chodíte sám nakupovat? To na to nemáte lidi?“ (směje se)

Letošní léto je pro vás ve znamení velkých životních i pracovních změn a s tím souvisí jistě řada nových povinností. Budete mít vůbec čas na dovolenou?

Plánuji si čtrnáct dnů někde u lesa. Mám celkem rád Jeseníky.

Houbaříte?

Když rostou houby, pak určitě. Neznám jich ale moc, tak mám celkem úzký výběr. Houby je ale dobré jíst ve společenství, protože není dobré, aby člověk umíral sám.

Co byste v nové službě popřál sobě a celé diecézi?

Abychom si nenechali víru rozředit tím, co se děje kolem nás. Někde jsem četl, že sociální sítě nejen vytlačily ze života četbu románů, ale staly se jakousi všelidovou pavlačí. Mnoho dnes mluvíme a málo nasloucháme. Je dobré, abychom si v této bublající společnosti nenechali otrávit naše vztahy a stále dokázali ve druhých vidět Krista.

Mons. Ing. Mgr. PAVEL KONZBUL, Dr. se narodil 17. října 1965 v Brně. Vystudoval zdejší Vysoké učení technické a poté pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR. Doktorát získal v oboru teorie elektromagnetického pole. V letech 1995–2000 studoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 2003 přijal kněžské svěcení. Poté působil v Boskovicích, Hustopečích i v brněnské katedrální farnosti na Petrově a osm let byl spirituálem Biskupského gymnázia v Brně. Po jmenování pomocným biskupem brněnským a titulárním biskupem litomyšlským přijal 29. června 2016 biskupské svěcení. Dne 26. května 2022 ho papež František jmenoval brněnským biskupem a 29. června byl uveden do úřadu. Je také autorem jedenácti knih.

LENKA FOJTÍKOVÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2022

Za svobodu vyznání

K alarmující situaci milionů lidí pronásledovaných ve světě za své náboženské přesvědčení přitáhla pozornost Červená středa – mezinárodní iniciativa, která…

celý článek


Myslet i na druhé, kteří nemají

Kromě dárků pro své blízké lze myslet i na ty, kteří se potýkají s nedostatkem. Charitativní organizace k tomu připravily řadu projektů a sbírek.

celý článek


Aby nám něco důležitého neuteklo

Říká se, že vše zrychluje a něco na tom bude. Rychlé nákupy, zpravodajství z celého světa okamžitě na dosah ruky, internet rychlý jako blesk, o autech ani nemluvě.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay