Jaké motivy podle vás nejčastěji přivádějí do ticha klášterů dnešní mladou generaci?

 

Nerad bych bral někomu iluze, ale s tím tichem bych to nepřeháněl. Pominu-li fakt, že na vrata klášterů často klepou lidé velice podivní, kteří si nevědí rady, co s vlastním životem, nejčastějším motivem je – pro někoho možná překvapivě – opravdu hluboký vztah ke Kristu, často také touha po společenství nebo duchovním zázemí. A pokud jde konkrétně o nás dominikány, je to i touha vydávat o Kristu svědectví – stát se jeho apoštoly. V takovém případě lze mluvit o autentickém povolání. Často navštěvuji jeden kontemplativní klášter u nás a vidím, že mladé muže, kteří se tam hlásí – a věřte, není jich málo – láká především hluboký duchovní život, vkusná liturgie a pevně daný rytmus každodenního života. Mnoho dnešních mladých lidí je schopno ocenit, jsou-li na ně kladeny určité nároky.

 

Nakolik se liší jejich mentalita od mentality vaší generace, která se rozhodovala pro zasvěcený život těsně kolem listopadu 1989?

 

Naše generace neměla tolik příležitostí, jak realizovat své životní představy. Když chtěl člověk žít jako křesťan a myslel to poctivě, musel se chtě nechtě vůči tehdejšímu režimu vymezit, což sice na jedné straně vyžadovalo větší odhodlanost a úsilí, ale na druhé to bylo svým způsobem jednodušší. Tehdy jsme jasně rozlišovali mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, zatímco dnes už to není tak jednoznačné. Rozdíly jsou často rozmlžené, takže i tím to má dnešní generace o něco složitější. Naopak má mnohem snadnější přístup ke kontaktům a informacím, může se kvalitněji vzdělávat. Nerad bych však ty rozdíly příliš zevšeobecňoval.

 

Nemají tudíž dnešní mladí lidé větší problém definovat vlastní identitu – včetně té řeholní?

 

Toto nebezpečí samozřejmě hrozí. Problém ale vidím v něčem jiném. Dnes se u mladých lidí mnohem častěji setkáváme s povrchní, nedostatečně ukotvenou identitou, kterou si dotvářejí pomocí různých náhražek – například příklonem k tradiční liturgii, sympatiemi k extrémním politickým postojům nebo radikalitou v oblasti duchovního života.

 

Co byste poradil mladému člověku, který projevuje zájem o život v řeholní komunitě, a vy záhy zjistíte, že je motivován hlavně touhou zajistit si pohodlnou existenci nebo uniknout před nástrahami světa?

 

Jestliže od prvního okamžiku není zřejmé, že jde o případ duševně narušeného člověka nebo o čtyřicátníka, který se nedokáže postarat sám o sebe, byl bych trpělivý. Skutečné motivy se totiž většinou neprojeví okamžitě. Mohou se skrývat hluboko v nitru dotyčného a on je hned nedokáže jasně formulovat. Proto máme v našem řádu období kandidatury, noviciátu, několikaletou duchovní a intelektuální formaci. Ty mají zájemcům o vstup, ale i řeholní komunitě ukázat, skrývá-li se pod povrchovou vrstvou něco hlubšího, na čem lze posléze stavět.

 

Kdyby někdo opravdu přišel s tím, že chce utéct před nástrahami světa, neboť si v něm neví rady, přijmout ho nelze. Problém takového člověka totiž není ve světě, nýbrž v něm samém. A ten problém si s sebou přinese do kláštera.

 

Papež František v apoštolském listě k Roku zasvěceného života nabádá zasvěcené osoby, aby se neohlížely za slavnou minulostí, ale že by jejich hlavním úkolem mělo být vytváření „nových slavných dějin“. Není dnes nostalgie po minulé slávě někdy brzdou rozvoje řeholních komunit?

 

Dominikáni například budou příští rok slavit osmisté výročí svého založení. A první věcí, kterou nám magistr našeho řádu klade při té příležitosti na srdce, má být, abychom výročí nepojímali pouze jako pohled do minulosti. Ne že by na tom bylo něco špatného, ale nemůže jít jen o oslavu toho, co dominikáni za těch osm set let vykonali. Naopak nejlépe výročí oslavíme, podaří-li se nám ukázat, že naše charisma je nosné i v dnešní době.

 

Jakou podobu bude mít podle vašeho odhadu život řeholních komunit za pár desítek let?

 

Moc se toho asi nezmění, zejména co se týče života tradičních mnišských komunit – například benediktinů, cisterciáků, trapistů. Ale určitě si všichni budeme muset osvojit větší pružnost či otevřenost vůči světu kolem nás, protože ten se mění a bude měnit mnohem rychleji, než jak na to byly generace našich předchůdců zvyklé. A současně si budeme muset dávat pozor, abychom se v tom rychle se měnícím světě nerozbředli. Dominikáni i za těch pár desítek let budou bezpochyby klást důraz na společný život, poctivé studium a budou se snažit kázat srozumitelným jazykem v prostředí, kde budou působit. Na tom se rovněž nic nezmění.

 

V jaké části světa se dnes život vašeho řádu i jiných společenství zasvěceného života úspěšně rozvíjí a kde naopak prochází obdobím stagnace?

 

Západní Evropa prožívá už několik desetiletí útlum, i když v posledních letech s určitými náznaky obnovy. Budoucnost proto nevidím pesimisticky nebo fatálně, jen procházíme složitým obdobím hledání. Náš řád se v současné době velice dynamicky rozvíjí například ve Vietnamu. Naši bratři tam zdaleka nemohou přijímat všechny, kdo se hlásí, museli dokonce stanovit limity a pečlivě si vybírat. Vůbec špatně na tom nejsou ani Spojené státy – to se týká katolicismu obecně a také dominikánské studium ve Washingtonu se velice úspěšně rozvíjí. Částečně se rozvíjí i černá Afrika, nicméně tam je situace pořád dost nestabilní. Africké provincie a vikariáty zápasí s tím, že se do nich hodně lidí hlásí ze zištných důvodů, aby tak získali vyšší společenský status, existenční zajištění či snadný přístup ke vzdělání. Netvrdím, že se to týká všech, ale tento problém je tam dost citelný.

 

Několik let jste studoval a žil v řádovém domě ve Švýcarsku. Často navštěvujete kláštery ve Francii. Vidíte rozdíl mezi životem v klášterních komunitách u nás a v západní Evropě i jinde ve světě?

 

Na první pohled není dnes rozdíl už tak výrazný, i když těch pětadvacet svobodných let, která máme za sebou, není pro stabilizaci řeholního života dost. Dosud nám chybí zkušenost nepřerušeného rozvoje a přirozené generační výměny. S tím jsou spojeny mnohé problémy, jež se musíme učit řešit a zacházet s nimi – a na to je zkušenost jedné generace málo. Dávno jsme též vystřízlivěli z toho, abychom na Západ pohlíželi s despektem, jako že oni to tam moc neumí nebo že my jim konečně ukážeme, jak se to má dělat. Myslím, že jsme dnes mnohem ochotnější nechat se od nich poučit. Oni totiž mají na rozdíl od nás mnohem více zkušeností s tím, jak žít naše charisma v dnešním sekularizovaném světě.

 

Proč váš řád posílá studovat mladé řeholníky do Francie? Myslíte si s odstupem let, že to bylo dobré rozhodnutí?

 

Nepochybně bychom jim mohli zajistit slušné vzdělání i u nás, protože naše teologické fakulty určitě nejsou o moc horší než ty ve Francii. Jsme však přesvědčeni, že základní prvky naší spirituality – společný život, studium a apoštolát – jsou tam právě díky nepřerušené mnohaleté tradici dobře integrované. To je něco, co se nedá jen tak zařídit nebo nadekretovat. Období po listopadu 1989 nám jasně ukázalo, že to neumíme. Podle mě to bylo dobré rozhodnutí – mimo jiné proto, že ti, kdo se odtud už vrátili, mají nezatížený pohled na naše církevní a společenské poměry, což je určitě velká výhoda.

 

Nejsou s tím ale spojena také některá úskalí?

 

Nepřítomnost mladých bratří je pro provincii vždy značným ochuzením. Zdravá dynamika mládí, i když někdy naivního a nezkušeného, současně však dravého, inspirujícího a zároveň provokujícího, se totiž nedá ničím nahradit. Čím déle člověk dělá určitou věc, tím spíš hrozí nebezpečí, že nakonec zabředne do jistých stereotypů. A právě ti mladí nás nutí znovu a znovu obhajovat, co děláme a jak to děláme, protože nenechají na nikom nit suchou a nemají žádné zábrany – jsou kritičtí a přímočaří.

 

Není trochu naivní domnívat se, že když shromáždíte pod jednu střechu několik svérázných individualit s pestrými životními příběhy, odlišnými temperamenty, politickou orientací a obléknete je do stejného oděvu, podaří se vytvořit bratrské společenství?

 

Stejný oděv bratrské společenství určitě nevytvoří. Rozdíly, které jste uvedl, platí. Když však skládáme sliby do rukou našeho představeného, dáváme tím najevo, že chceme skutečně naplňovat charisma řádu, i když ho každý z nás může chápat a realizovat trochu jinak. Respekt a úcta k tomu, jak je ve svém životě realizuje ten druhý, jsou nesmírně důležité. Teprve na tomto základě totiž mohou vznikat pevná duchovní pouta mezi lidmi, kteří se chtějí podílet na společném díle, o němž jsou přesvědčeni, že je přesahuje. Za normálních okolností by tyto lidi totiž asi nikdy nenapadlo společně něco vytvářet. Tím spíš se tedy jedná o důkaz, že se v řeholním povolání navzdory všemu jedná o nadpřirozenou realitu. Bez pomoci shůry by to nefungovalo.

 

Nelitoval jste někdy, že jste se rozhodl pro řeholní život? A není občasná krize povolání přirozenou součástí zvolené životní cesty? Když přijde, jak se s ní vyrovnáváte?

 

Nemůžu říct, že bych toho někdy litoval, což nevylučuje ani těžké okamžiky a krize. Ty musejí přicházet a také přicházejí. K tomu se samozřejmě často připojuje únava, vyčerpání, pocit, že se věci nedaří, jak by si člověk přál, zklamání, že se očekávané výsledky nedostavují okamžitě atd. Neznám žádné povolání nebo stav, v němž by člověk neprocházel krizemi a těžkostmi. V takové chvíli je důležité být vytrvalý a uchovat si jiskru, jít do věcí s nasazením, vkládat do toho, co děláte, dostatečnou energii. I když z vlastní zkušenosti vím, že to často nebývá snadné.

 

P. Benedikt Mohelník OP (nar. 1970) je od roku 2006 provinciálem české provincie dominikánského řádu. Vyučuje systematickou teologii v klášteře trapistů v Novém Dvoře a na KTF UK v Praze. Je rovněž iniciátorem platformy Dominikánská 8 při pražském dominikánském klášteře.