Rosu dejte, nebesa, shůry

Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Michaela Straková

Rorate coeli desuper neboli Rosu dejte nebesa shůry. Tato slova rozeznívají v adventu chrámy po celé naší zemi. Tisíce věřících míří brzy ráno ještě za tmy do kostela na rorátní mši svatou. V mnoha farnostech začíná bohoslužba potmě, světlo do ztemnělého kostela přinášejí děti v průvodu s rozsvícenými lampičkami.

„V našem kostele je letos na ranních rorátech více dětí než dospělých. Začátek obřadu probíhá potmě, jen při svíčkách,“ popisuje s nadšením Michal Perutka z farnosti Nanebevzetí Panny Marie ve Valašském Meziříčí, kde se ranních dětských rorátů účastní dvakrát týdně kolem stovky dětí. V úvodu mše projdou celým chrámem se zapálenými svíčkami, které pak položí na oltář. „Je to určitě možnost, jak děti přitáhnout do kostela. Ten náš bývá letos plný,“ pokračuje zmíněný farník s tím, že na- opak děti přivádějí do kostela své rodiče. Ve farnosti sv. Martina v Bánově na Uherskohradišťsku se konají roráty v netradičním čase: „Ráno to bylo hodně problematické, a tak máme roráty večer. Díky tomu přicházejí ve všední den do kostela děti i s rodiči, kteří už mají po práci,“ vysvětluje místní farář P. Petr Bulvas. Také zde začínají roráty příchodem dětí s lampičkami. Místní kostel zůstává ztemnělý až do skončení úvodní modlitby. Před oltářem stojí papírový betlémský dům se čtyřmi dveřmi, které se s blížícím narozením Ježíše postupně otvírají. Před domem má každé dítě postavenu svou vlastní čtyřhrannou svíčku a každý týden plní nějaký úkol. Svíčky si pak děti zapálí při bohoslužbě na Štědrý den, a odnesou si tak domů ke štědrovečernímu stolu „betlémské světlo“. I dříve chodili lidé na roráty se svíčkami. V dobách, kdy ještě nebyla elektřina, si totiž museli svítit na cestu. „Vycházeli jsme z domu o půl páté ráno, do kostela jsme to měli zhruba devět kilometrů, dobrá hodina a půl cesty,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Veronika Ryšická pocházející z Velkých Karlovic na časy, kdy za naprosté tmy chodila pěšky na rorátní mše do místního dřevěného kostelíka Panny Marie Sněžné. „Brodili jsme se v hromadách sněhu, byli jsme vymrzlí, ale přesto jsme do kostela chodívali strašně rádi,“ vzpomíná dále a dodává, že se po dlouhém mrazivém ránu zahřáli až v měšťanské škole, kde je paní učitelky nechaly rozmrznout u kamen.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 13 24. – 30. března 2020

Šije celé Česko. Kláštery také

Když se řeholnice sesednou kolem stolu, většinou je to kvůli jídlu. V těchto dnech jsou však například u boromejek v centru Prahy na stole místo hrnce s polévkou hromada…

celý článek


Nová zkušenost?

„Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: ‚Hle, to je nové‘ – dávno to bylo v dobách, které…

celý článek


Naším úkolem je žít společenství

„Ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou,“ pravil podle evangelisty Matouše Ježíš, když do čela rodící se církve postavil prvního…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay