26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Romové jsou duševně a citově víc vyzrálí

18. 11. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008, Autor: Karolína Peroutková

Ida Kelarová. Česká zpěvačka, muzikantka a sbormistryně, která nejednoho hudebně nadaného Roma nasměrovala k pódiu. Podporováním romské hudby ukazuje ostatním, že Romové mají co nabídnout, a Romy zase povzbuzuje k tomu, aby nezanedbali to, co by jim mohl leckterý závidět. Spojuje tak dva protipólné světy, které jí ostatně nikdy nebyly cizí – její tatínek byl Rom, vynikající hudebník Koloman Bitto a maminka „gádži“ pochází z moravského Slovácka.   

Vyrůstala jste ve dvou kulturách, romské a většinově české. Co vám daly?

Samozřejmě, že obě byly nesmírně přínosné. Romský svět mě naučil cítění – již v raném dětství jsem si uvědomovala, co je smutek, radost, láska... Když jsem byla malá, jezdila jsem s tatínkem na prázdniny k němu domů, na Slovensko. Vždy jsem tam u nich cítila neskutečnou svobodu, lásku a spontánnost. Většinový svět mě zase naučil společenské struktuře a to, jak v ní fungovat prakticky, protože romský svět byl naprosto nepraktický.  

Čím jste dnes víc: Moravačkou, nebo Romkou?
Romkou. Ale zjistila jsem to až po smrti mého otce. Umřel mi před čtyřiadvaceti lety. Tatínek se nikdy ke svému romství nahlas nepřihlásil. Zapřel svoji identitu, přestože všichni kolem věděli, že je Rom, včetně mě. Když zemřel, cítila jsem, že se neměl za co stydět, že se zbytečně trápil a že jen kvůli předsudkům a studu před většinovou společností nemohl žít plnohodnotný život. Doma ho totiž (a všechny děti) učili, že být Romem je ošklivé a špatné.  

Vy jste tuto „tajnost“ vaší rodiny prolomila. Proč je pro vás tak důležité veřejně se hlásit k romským kořenům?
Pro mě přihlášení se k romským kořenům tak důležité nebylo, dokud jsem nezjistila, jak silné tabu naše rodina založila – jsou to již staletí, co žijí ve lži. Není pro mě ani důležité řešit toto rodinné trauma veřejně, ale když jsem se vrátila z mých cest po zahraničí, kde bylo všechno otevřené a svobodné a bez strachu z problémů jsem mohla pravdivě odpovídat na různé otázky (mezi nimi i na tu, kdo byl můj otec), tak stejně jsem se chovala i tady a nic netušíc jsem tak „konečně“ prolomila náš starý rodinný začarovaný kruh. Začalo se o tom mluvit a psát, nebylo cesty zpět. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale je pro mě důležité, aby moje děti věděly, kdo byl jejich děda, a nemusely se za něj stydět, neboť byl úžasným a krásným člověkem. Nebylo ještě dne, kdy bych na tatínka nevzpomněla. Někdo vzpomíná jen na dušičky, já každý den. Miluji svého otce pořád a nikdy ho milovat nepřestanu.
Třeba bude toto naše veřejně prolomené tabu inspirovat i další Romy a ne-romy k tomu, abychom si všichni uvědomovali, že lidé by se neměli soudit, že každý má šanci na život. Je mně moc líto, že můj otec musel umřít a odnést si toto tajemství, kvůli němuž nedokázal žít svobodně a štastně.  

„Najednou jsem viděla, kdo je můj táta. Když jeden u stolu začal plakat, za chvíli plakali všichni a nikdo to neřešil, že by se styděl nebo tak. Viděla jsem, jak je táta pravdivý a krásný,“ řekla jste v dokumentu ČT při vzpomínkách na návštěvy Slovenska. Proč se „bílí“ víc stydí, když pláčou? Proč pláč chápou tak trochu jako slabost?
Tatínek byl svobodný jen když byl doma ve své rodině na Slovensku, kde si nemusel na nic hrát, nemusel předstírat ani se stydět. Byl doma. Když plakal, tak plakal, když se radoval, tak se radoval. Byl krásný. Nevím, jestli se „bílí“ víc stydí nebo ne, ale jedno vím, že Romové jsou duševně a citově více vyzrálí. Možná právě proto, že si svou inteligenci uvědomují a nechtějí ji ztratit, jsou tolik nevyzpytatelní. Citovost patří k jejich kultuře a romství, na které jsou tolik hrdí.

Tatínkova smrt byla zlomem ve vašem osobním i hudebním životě. Tvrdíte, že jste ho neoplakala, ale ozpívala...
Pro mě to byl hluboký žal, bolest, smutek. Doktor ve Walesu mi dal tašku plnou prášků a řekl, že mám silnou depresi. Já jsem se s ním hádala, že je to smutek, on že deprese, já plakala, on mě naštval, protože mě neposlouchal; nikdo mě tam neposlouchal, nikdo tam se mnou nesoucítil, nikdo tam tatínka neznal. Zůstala jsem sama, s taškou plnou prášků, které jsem navíc ve vzteku vyhodila. Nemohla jsem s nikým o tatínkovi ani promluvit, zavzpomínat. Všichni se sice tvářili, jakože je to zajímá, ale já věděla, že mě jen litují, že je nezajímám – spíš jen otravuji.
Protože jsem neměla s kým plakat, přestala jsem a začala jsem zpívat. Zpívala jsem o duši, lidé mi tleskali, a tak jsem zpívala stále víc a myslela jsem přitom na tátu, na všechno, co mě v muzice naučil. Písně jsem věnovala jemu – vyzpívala jsem ten žal, bolest, smutek a lásku, kterou jsem mu dlužila. Nestihla jsem se s ním ani rozloučit...  

Tvrdíte, že zpívat umí každý, a pro širokou veřejnost pořádáte kurzy zpěvu. Jistě se občas přihlásí i někdo s „absolutním hluchem“. Je možné, aby i on dobře zpíval?
Ano, každý může zpívat – neříkám, že by se každý měl zpěvem živit, ale zazpívat si od plic a ze srdce je nesmírně zdravé, uvolňující, léčivé. Ti, co zpívají falešně, jen potřebují více času a trpělivosti, a tu my máme, takže za pár dní se dějí zázraky.
Lidé si dnes nevěří, jsou tak sami sobě největšími soudci, a já zase vím, že největší síla je právě v tom, když si věříte.  

Chodíte rozezpívávat i lidi do věznic. Probudit emoce je těžké i na svobodě, natož pak ve vězení…
Ve věznici je opravdu těžké pomoci lidem se otevřít, ale za každou slzu jsme vděčni. Je důležité, aby vězni nezapomněli na to, že jsou lidi, že mají srdce a že mu mají naslouchat, neboť v našich srdcích jsme všichni krásní lidé.  

Nezdědila jste po otci také kočovnou krev? Po studiu na konzervatoři jste hodně cestovala. Touláte se i dnes, nebo jste se spíše usadila?
Nikdy jsem se nedokázala usadit, i když bych chtěla, nejde to. Jsem ale docela překvapená, že mám již čtrnáct let stejnou poštovní adresu; vydržela jsem mít alespoň své věci a adresu na jednom místě. Potřebuju vzrůšo, potřebuju lidi, potřebuju intenzivně prožívat život; nesnáším stereotyp, bojím se nudy a prázdnoty a bojím se také toho, že když někde nebudu, nebudu tam moci ani nikomu pomoct.  

Dá se vůbec romská povaha v otázce vztahu k jednomu místu změnit?
Myslím, že dnešní Romové jsou usazení a vůbec tyto otázky neřeší. Třeba chlapci z naší kapely nechtěli vůbec cestovat. A na cestách jim pak bylo už druhý, třetí den nesmírně smutno a nebyla s nimi žádná legrace, protože se nedokázali odpoutat od domova – chtěli být se svými rodinami. Trvalo dlouho, než si zvykli. Pamatuji si, že můj tatínek také dlouho těžce nesl, když měl někam pracovně odcestovat.
Romové jsou lidé, kteří se dokážou kdykoliv a kdekoliv přizpůsobit, ale když už si zvyknou, nemají rádi změny. Takže to jejich kočovnictví je podle mě jen nějaký mýtus, který vznikl z toho, že Romové hledali své místo – všude byli nevítaní, a proto museli cestovat a kočovat.   

Pořádáte romské hudební festivaly, hledáte mezi malými Romy talenty, kterým se pak věnujete. Propojujete tak dva odlišné světy: Romy a většinovou společnost. Proč své úsilí směřujete právě na romské děti?
Protože s dospělými jsem to už vzdala. V dětech vidím naději a světlo, lásku a otevřenost, talent a pravdu. Modlím se za ně, aby se nezkazili, a doufám, že jsem jim dobrou učitelkou a alespoň trochu je mohu ovlivnit v tom, aby si více věřili, pracovali na sobě a budovali si svůj život v tomto povrchním světě tak, aby byli šťastní, nebáli se žít s otevřeným srdcem, svobodně a v lásce.  

I když jim dodáte sebevědomí a ukážete jiný přístup, mají vůbec šanci vymanit se z vlivů své rodiny, která je při veškeré vaší snaze dokáže zase lehce strhnout zpět?
Jsem přesvědčená, že naše práce má obrovský význam. Já už se toho nedožiju, abych mohla říct, jak děti všechno to, co jsme do nich vložili, zúročily, ale věřím, že to, co děláme, má velký smysl. Někdy mám dokonce pocit, že díky tomu děti mění i své rodiče.  

Pomáháte také hodně dospělým Romům. Známý je např. příběh Vierky Berkyové, loňské slovenské Superstar. (Ida Kelarová objevila před čtyřmi lety na Slovensku mimořádně pěvecky nadanou třináctiletou Romku Vierku Berkyovou, která zpíváním po barech živila svou rodinu. Kelarová se rozhodla věnovat jejímu zanedbanému talentu, a protože se celá Vierčina rodina stylizovala do role nuzáků, ubytovala a živila je ve vlastním domě. Po čase Kelarová naplánovala Vierčino turné. Když ale Berkyovi zjistili, že by s ní nejeli, navíc se od nich v té době již čekalo osamostatnění – Kelarová jim našla práci a v sousedství pro ně opravovala dům – náhle a bez rozloučení odjeli. Příběh je zachycen v dokumentu M. Janka „Vierka“ – pozn. red.) „Nejhorší zlo je dávat lidem něco zadarmo,“ řekla jste nedávno v jednom rozhovoru. Byla to ta největší zkušenost, kterou vám rodina Berkyova uštědřila?
Rodina Berkyova se zachovala tak, jak by se zachovalo hodně dalších rodin. Co mě ale na tom nejvíce mrzelo, byl fakt, že se to celé nezvrtlo třeba z komunikačních důvodů, což by pro mě bylo přijatelnější, ale že to na nás všichni Berkyovi – včetně Vierky – od začátku chladnokrevně nahráli a předem naplánovali. To mě opravdu vzalo. My jsme do toho šli pravdivě, s láskou a nadějí, oddaně a nezištně – a nakonec Vierčin otec, když Vierka loni vyhrála slovenskou Superstar a on se cítil „silný“, vzkázal do bulváru, ať si na mě všichni dají pozor, protože jsem ďáblice, která jim chtěla unést jejich dcerušku. A tak jsem se poprvé dostala do bulváru a pevně doufám, že i naposledy. Tato rodina nám přinesla hodně neštěstí, ale já jsem za tuto zkušenost vděčná – hodně jsem se naučila a hodně jsem pochopila. A také vím, že kdybych jim nepomohla, určitě bych neumírala v pokoji. Takže ničeho nelituji.  

„Roma nikdy nezměníš v tom, jaký je. On furt bude svůj, i když bude slibovat, co chcete, a proto říkám: nepomáhat nikomu,“ tvrdí váš muž Desiderius Dužda, sám Rom. Vy ho neposloucháte a stále investujete do něčeho, co se vám možná nikdy nevrátí. Proč?
Lidem, kteří mě požádají o pomoc, vždycky pomůžu. Každý by měl mít šanci. Dnes ale vidím i ty vynikající herecké výkony, které by si také zasloužily ocenění – takže v tom jsem snad už poučena. Pomáhat ale prostě budu a nepřestanu. To, jak moji pomoc lidé přijmou, už je jenom na nich. Nadávám na Romy, někdy je nenávidím, ale nedám na ně dopustit... Musím věřit. Je to moje naděje, bez které bych nedokázala žít.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou