Rok svého života se rozhodli věnovat církvi
Vydání: 2011/8 Ježíš ve filmu, 16.2.2011, Autor: Jiří Gračka
Je jim něco málo přes dvacet, mohli by dál studovat nebo začít budovat kariéru, a oni se místo toho rozhodli věnovat rok svého života církvi. O kom je řeč? O dobrovolnících, kteří se v ČR během uplynulých devíti let zapojili do služby volontariátu. Dva z nich letos působí ve farnosti Nová Hradečná na Šumpersku, a jak říkají, rozhodně toho nelitují.
Na roční službu v malé farnosti na jižních svazích Jeseníků vykročili Jana Vránová z Postoupek u Kroměříže a Antonín Dorazil z Hůrky u Nového Jičína loni v srpnu, během Celostátního setkání animátorů. „Čekal jsem, že přijdeme do nějakého zapadákova, proto mě překvapilo, jak tu spousta věcí funguje,“ sděluje své tehdejší dojmy Antonín a dodává: „Lidé jsou tu otevřenější, tvoří skutečnou farní rodinu.“ Hlavním úkolem mladých dobrovolníků je podle faráře P. Vladimíra Mrázka práce s dětmi a mládeží. „Jsou tam, kam já se kvůli nedostatku času a mnoha povinnostem nedostanu,“ pochvaluje si kněz, který spravuje tři farnosti a v nich třináct obcí. Jana s Antonínem v každé z farností vedou pravidelná společenství dětí a mládeže, připravují mimořádné programy a příležitostně pomáhají s výukou náboženství. V minulých měsících například s mládeží nacvičili divadelní představení. „Tonda mi navíc pomáhá s akcemi skautského oddílu v Libině, protože sám je skaut,“ doplňuje P. Mrázek.
KDO BUDE DALŠÍ?
Další přínos mladých dobrovolníků pro své farnosti prý hradečanský farář objevuje až nyní: „Svou přítomností lidem ukazují, že mladí mohou a chtějí pro církev něco udělat,“ domnívá se P. Mrázek. Obavy má však z toho, jak budou programy fungovat po odchodu volontérů. Přemýšlí o tom ale i sami dobrovolníci: „V každé farnosti se snažíme vytipovat někoho, kdo by v tom mohl pokračovat,“ říká Antonín. Nejvíce času oběma zabere příprava na jednotlivá setkání. „Vymyslet téma pro společenství je náročné, hodně času musíme věnovat i přípravě na náboženství,“ svěřuje se Antonín. V práci jim P. Mrázek nechává volnou ruku. „Konzultujeme spolu například, co zdůraznit, ale jinak jsou naprosto samostatní – od přípravy až po uskutečnění programu,“ vysvětluje. Poměrně svobodný je i denní program, všichni se společně setkávají při ranní a večerní modlitbě a u oběda. „Kromě toho se každý večer snažíme být na mši svaté a často pomáhám bohoslužbu i nachystat,“ říká Antonín. Na službu se oba dobrovolníci připravovali několik týdnů před jejím zahájením. „Dozvídali jsme se například, jak pracovat s dětmi, jak předcházet konfliktům a jak řešit krize,“ vyjmenovává Antonín. Modelové situace ale podle něj stejně nikdy nemohou připravit na realitu úplně. „Bylo by dobré, kdybychom mohli načerpat více inspirace pro práci s dětmi,“ říká Jana. A jak oba dobrovolníci hodnotí roční dobrovolnickou službu v její polovině? „Beru to jako Boží vůli, na kterou člověk odpoví ano, a ničeho nelituju,“ říká Jana a dodává: „Chtěla bych pracovat v sociální sféře a tady se každý den setkávám se spoustou lidí a nabírám nové zkušenosti.“ Antonín na roční službě oceňuje především duchovní život: „Doma bych nic takového prožít nemohl,“ uzavírá.
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
