Rok pomáhali. Jak je to změnilo?

Vydání: 2018/37 Rok pomáhali. Jak je to změnilo?, 11.9.2018, Autor: Tomáš Kutil

Odjeli do neznáma. Pomáhat. „Hodně mi usnadnilo, že jsem tam pracovala s dětmi. Pomohou vám vplout do prostředí,“ popisuje Jana Jeklová po ročním misijním dobrovolnickém pobytu, který organizují salesiáni. Podobně jako ona se i dalších 14 mladých lidí nyní vrátilo z Afriky, Latinské Ameriky či Bulharska.

V Angole se česká dobrovolnice pustila s dětmi i do pečení perníčků. Snímek archiv Anny Ambrozkové

Krásnou přírodu v Keni, ale i slumy kolem hlavního města Nairobi poznala Jana Jeklová. „Už od 15 let jsem měla sen jet pomáhat do Afriky. Konkrétní obrysy získal po setkání mládeže v Krakově, kde jsem potkala mladé lidi z Ugandy,“ popisuje mladá žena. U salesiánů podobně jako ostatní absolvovala roční přípravu a loni na podzim odjela do Keni.

„Snažila jsem se nic si dopředu nepředstavovat, přesto to byl kulturní šok,“ vypráví. Aklimatizace jí trvala zhruba do konce ledna, pak už se v zemi cítila mnohem lépe a nebála se chodit ani mimo středisko, v němž pracovala. Šlo o rehabilitační centrum pro děti z ulice, kde je učila číst, psát, rukodělné práce, hudební výchovu či náboženství. „Také jsem pomáhala uzdravit jejich traumata a povzbuzovat je k dobrému,“ připojuje dobrovolnice.

Některé děti si prošly doslova peklem. Na těle měly jizvy, popáleniny, vykloubené prsty. „Ani jim tolik nevadilo, že mají prsty nakřivo. Nejhůř nesly, že jim to způsobila vlastní máma nebo táta. Kvůli násilí v rodině muselo mnoho z nich
utéct z domova,“ vysvětluje Jana Jeklová, která by se dětem z ulice chtěla věnovat i v budoucnu.

Děti bez rodiny

Anna Ambrozková se v Angole nejprve musela naučit portugalsky, při odjezdu totiž uměla jen pár slovíček. „Nejprve jsem učila hru na klavír, kde jazyk nebyl tolik potřeba,“ popisuje. V dalším semestru už učila děti angličtinu, matematiku či hudební výchovu. I ona jezdila pomáhat do centra pro děti z ulice a dělala s nimi například úkoly do školy. „Hodně pro ně znamená už jenom to, že jim člověk věnuje svůj čas a povídá si s nimi. Tím, že svou rodinu nemají, o to velmi stojí,“ vysvětluje.

Země jí přirostla k srdci a o letních prázdninách by se tam alespoň na měsíc ráda vrátila. „Nemají tam moc přístup k internetu, televizi, mnohem víc času tak tráví venku. Žijí více spolu a to se mi moc líbilo,“ říká dobrovolnice, která si během pobytu uvědomila, jak dobře se lidé v Česku mají. „Obrovské rozdíly jsou v úrovni vzdělání, stavu silnic i třeba v přírodě. V Angole ji sice mají nádhernou, ale kvůli jedovatým hadům se bojí udělat i jen několik kroků mimo cestu,“ dodává.
 

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

TOMÁŠ KUTIL


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Domácí, Zpravodajství



Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Hleďme na pastýře Františka

Nová encyklika, tedy okružní list, papeže Františka je jedním z nejdůležitějších papežských textů několika posledních desetiletí. Na svátek sv. Františka z Assisi…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay