Na mimořádné synodě o rodině zastupoval Českou republiku olomoucký arcibiskup a místopředseda České biskupské konference JAN GRAUBNER. Hovořili jsme s ním krátce po jeho návratu.

 

Mimořádná synoda skončila. Nad jejími podněty se nyní budou biskupové zamýšlet až do řádného zasedání v příštím roce.Snímek Bohumil Petrík/CNA

 

Jak vypadal typický pracovní den účastníků synody?

 

Bydleli jsme na různých kolejích a z nich dojížděli na jednání. V prvním týdnu měli všichni možnost přednést svůj příspěvek v plénu, v druhém se diskutovalo v jazykových skupinách nad textem, který z příspěvků přednesených během prvního týdne vypracovala skupina odborníků. V prvním týdnu promluvilo přes sto osmdesát delegátů s limitem čtyři minuty a ve volné diskusi, kdy byl limit tři minuty na vystoupení, ještě osmdesát účastníků. Své zkušenosti a příspěvky přednesli také pozvaní laici a pozdravili nás hosté z různých církví.

 

O kterých tématech jste hovořili?

 

 

Čeho se týkal váš příspěvek?

 

Duchovního doprovázení manželů. Mám za to, že v něm máme velké dluhy. Více či méně úspěšně se snažíme lidi připravovat na svatbu, ale u té často končíme. Svátost manželství přitom není jen záležitostí svatebního dne, ale celého společného života, který tím dnem teprve začíná. Musíme se více učit ze svátostí opravdu žít a čerpat. Manželé potřebují jak doprovázení knězem či zkušeným manželským párem, tak společenství rodin, kde si vyměňují zkušenosti a navzájem se podpírají.

 

Do jednání se jistě promítla i skutečnost, že se na synodě sešli lidé z celého světa…

 

Ano, šířka témat byla obrovská, protože i životní podmínky jsou ve světovém měřítku velmi odlišné a biskupové z různých kultur mají jiné zkušenosti a jiné pohledy. Když jsem ráno přišel do kaple, modlil se tam černošský biskup breviář ze stejného iPadu jako já, ale v jídelně jsem jedl chleba, zatímco on snídal banány. Uvědomil jsem si, že světová církev musí mít prostor pro odlišnosti.

 

My z Evropy jsme zjišťovali, že máme moc úzký pohled. Když například Evropan mluvil o rozvedených, kteří žijí v civilním manželství a nemohou ke svatému přijímání, přidal Afričan problém mnohoženství a uvedl i příklad: Otec rodiny uvěřil, ale nemohl být pokřtěn, protože měl čtyři manželky, s nimiž křesťansky vychovával sedmnáct dětí. Všechny děti byly pokřtěny, ale rodiče ne. Rozejít se nemohli, protože bez muže, který je živí, by se ženy dostaly do nouze.

 

Když mluvíme v Evropě o chudobě rodin, nedá se to srovnávat se zeměmi, kde nemají co k jídlu. Ale na druhé straně je ohrožení tradiční rodiny téměř všude podobné.

 

Byli členové synody otevření, nebo se o některých problémech báli hovořit?

 

K naprosté otevřenosti nás dokonce hned na začátku vyzval sám papež František, když řekl: „Nemějte strach něco říct, ani kdybyste měli dojem, že to není v souladu s dosavadní naukou a tradicí církve.“ O pestrost názorů nebyla nouze a to k diskuzi také patří, ale bylo jasně vidět, že všem jde o dobro církve, věrnost Bohu a spásu duší, o setrvání v pravdě a o Boží milosrdenství. Viděl jsem krásná srdce horlivých pastýřů a zakusil jsem otevřenou a přitom uctivou atmosféru, kde se názory vyměňovaly ve slušnosti.

 

Co účastníkům říkal papež František?

 

Předně byl stále mezi námi. Přicházel vždy čtvrt hodiny před začátkem a se všemi mluvil. Jednou se zastavil u mého souseda a děkoval mu za včerejší příspěvek. Dával hodně pozor. On totiž nese hlavní zodpovědnost, synoda mu jen pomáhá naslouchat Božímu hlasu. Synoda není konference nebo parlament, ale společné setkání pastýřů s Bohem, naslouchání Bohu i sobě navzájem, společná modlitba a meditace, hledání Boží vůle.

 

Zaznělo během jednání něco překvapivého?

 

Překvapením pro všechny byla takzvaná zpráva po diskusi, kterou předali novinářům, ačkoliv ji účastníci dost kritizovali. Byl to jen výčet problémů, které biskupové přednesli, ale nijak nenavazoval na Instrumentum laboris a neměl teologické hodnocení. Z toho někteří novináři vyčetli, že ve Vatikánu je revoluce, že církev chce například schvalovat svazky homosexuálů nebo pouštět ke svatému přijímání všechny rozvedené.

 

Jak k takovému nedorozumění vůbec mohlo dojít?

 

Především nám nebylo jasné, že se používá jiná metodika. Při dřívějších synodách bývaly zveřejněny příspěvky synodních otců, ale tentokrát zpřístupnili jen jakési shrnutí, které vytvořila pracovní skupina, ale nebylo schváleno plénem. Způsob zpracování nechci odsuzovat, nicméně za výsledek jsme se postavit nemohli a ten dokument nebyl zralý na zveřejnění.

 

Co z jednání synody vás nejvíce obohatilo?

 

Zkušenost světové církve i druhých lidí, například konkrétní zkušenosti laiků pocházejících ze všech světadílů a zodpovědných za různé oblasti pastorace rodin.

 

Velkým zážitkem pro mě byla vigilie, které jsem se na svatopetrském náměstí zúčastnil hned v sobotu večer po příjezdu do Říma. Byla krásná a zasáhlo mě zvláště zapojení velkého počtu rodinných organizací a sdružení. Kromě tisíců přítomných bylo v té chvíli spojeno 70 % italských farností, v nichž se současně konaly modlitby za synodu. Ještě mnohokrát jsem pak myslel na to, že taková síť laických sdružení rodin u nás chybí.

 

Uvedl jste, že synoda při jednání vycházela z předem připraveného pracovního dokumentu. V čem se závěrečná zpráva od tohoto textu liší?

 

 

Bude příprava na řádnou synodu probíhat i v naší zemi?

 

Výsledky mimořádného zasedání synody se zcela určitě bude zabývat biskupská konference. Samozřejmě nás budou zajímat odborné komentáře, které v mezičase vyjdou, ale se širší diskusí se nepočítá, tato fáze už proběhla.

 

Co tedy dnes rodinu nejvíc ohrožuje?

 

Na jedné straně velký blahobyt, na druhé straně bída. Blahobytní rozbíjejí rodiny, promiňte mi ten výraz, z rozežranosti nebo z podlehnutí ekonomickému způsobu života, který vyžaduje flexibilitu zaměstnání a častý pobyt mimo domov, upřednostňují kariéru před rodinou. Mnoho chudých jde nuceně do světa za prací, ale v důsledku toho se oslabuje rodinný život. Například ze Salvadoru emigrovalo za prací do USA 25 % obyvatel, ale většinou ne celé rodiny. Ty na to dřív nebo později doplatily.

 

Nám bližší je Ukrajina. Na západě země, odkud odchází nejvíce lidí pracovat do ciziny, stoupl prý v poslední době počet rozvodů mladých manželství na katastrofických 70 %. A to nemluvím o místech, kde je válka, o nesčetných dětských bezdomovcích na okraji velkoměst, o právu šaría nebo o tlaku světových organizací na nejchudší země, kdy se finanční pomoc podmiňuje přijetím umělého omezení porodnosti.

 

Vedle extrémů je však třeba vidět, že podle většiny biskupů je hlavním kořenem rodinných problémů nedostatek víry. Nejde jen o náboženskou vzdělanost, jež je celosvětově velmi malá, nebo o zbožnost, jež je někde i tradičně velmi silná, nýbrž o skutečný život s Bohem.

 

Tady je asi velký prostor pro evangelizaci.

 

Přesně tak. Chybí-li v životě člověka nebo v jeho rodinných vztazích Bůh, který je Láska, chybí to podstatné, na čem stojí šťastná rodina. Díky Bohu, slyšeli jsme i řadu krásných svědectví. V některých zemích církev roste, a dokonce lidé jiných náboženství se chodí od křesťanů učit budovat šťastné rodiny. I dnes máme mezi sebou nejen mnohé mučedníky pro víru, ale též světce, kteří strhují k životu s Kristem. I přes vážná témata synoda neměla atmosféru resuscitační porady nad umírajícím pacientem zvaným rodina. Je za co Bohu děkovat a vzdávat mu chválu.

 

Co si ze zasedání synody může odnést obyčejný katolík, jehož život neprochází žádnými velkými turbulencemi?

 

To je dobrá otázka a právě to nám v oné zveřejněné a kritizované zprávě nejvíc chybělo. My tu nejsme jen proto, abychom řešili problémy, ale musíme také vyjádřit uznání těm, kdo si vedou dobře, a říct jim, že vidíme, co se jim daří, i jejich těžkosti. Právě tato část zprávy byla nejvíc přepracována, jen se o ní tolik nemluví, protože není skandální.

 

Jaké závěry plynou z této synody pro českou církev? Promění zažitou pastorační praxi?

 

Dnes nemohu říct, že děláme něco vyloženě špatně, mnoho věcí bychom ale měli rozvinout. Pastorace musí s rodinami více počítat a pracovat nejen pro ně, ale nechat je rovněž pracovat pro jiné rodiny, rozvinout misijního ducha. V mnoha zemích je naprosto běžné, že věřící rodiny jsou zapojené do různých hnutí a společenství, kde jsou činné i pro okolní svět.

 

Kněží by měli mít s rodinami bližší kontakt a duchovně je doprovázet. Rodiny by měly aktivněji vytvářet farní společenství jako velkou rodinu, protože to zpětně pomůže i jim. Farní společenství by mělo nabízet větší prostor těm, jejichž rodiny jsou zraněné, neúplné či neodpovídají křesťanským představám. Právě jejich přijetí a zapojení do živého společenství církve jim může pomoci objevit křesťanské hodnoty nebo uzdravit stará zranění.

 

Máme dobré zkušenosti s rodinnými centry v diecézích či s poradnami, ale i to musí růst. Co se daří v laboratorních podmínkách, je třeba „převést do velkovýroby“, i když to nebude hned, protože v tomto případě jde o život, který je organický a závislý na Boží milosti.

 

Mají se podle vás křesťanské rodiny více angažovat ve společnosti?

 

Jednotlivá sdružení rodin by měla vytvořit asociaci s velkou členskou základnou, aby měla větší vliv na prosazování rodinných hodnot ve společnosti a politice. Zmínil jsem chudobu nesrovnatelnou s našimi poměry, ale musím též podtrhnout naši povinnost angažovat se pro sociální spravedlnost u nás. Nesmíme lhostejně mlčet, když jsou rodiny znevýhodňovány, ba trestány za svou službu společnosti, když jsou ekonomicky zvýhodňováni ti, kteří odmítají svatbu a neposkytují dětem dostatečnou stabilitu rodinného zázemí. Úkolů je mnoho, ale netřeba se bát. Je třeba pracovat.