Rodina a církev z pohledu kněze
Vydání: 2004/2 Pečuje církev o rodinu?, 10.9.2004, Autor: Aleš Opatrný
PASTORAČNÍ ZKUŠENOST
Když jsem před téměř třiceti lety jako mladý
kaplan přišel do poměrně velkého města - patřičně vyjevený ze všeho nového -
dokázal jsem až po nějakém čase rozlišovat jednotlivé pravidelné návštěvníky
kostela. A začal jsem vnímat rodiny - s jedním, se dvěma, třemi dětmi. Vždy
uspořádané, hezky oblečené - prostě ideální pohled.
Potom mne
někteří pozvali na návštěvu, a já jsem zažil milá prostředí křesťanských rodin.
A jak jsem byl tím kaplanem dál, věděl jsem toho o životě těchto rodin víc a
víc. A už to nebyly jen ideální obrázky, ale někdy opravdu velké starosti a
dlouhodobá trápení kvůli porušeným mezilidským vztahům, těžkým nemocím nebo
podivným cestám dospívajících a dospělých dětí.
HLEDAT
ŘEŠENÍ?
Nejdřív jsem chtěl s lidmi většinu těchto trápení řešit a
vyřešit. Často ode mě tuto pomoc také čekali. Musel jsem ale pochopit, že mnohé
prostě nemohu, že je řada věcí, které se dlouho nějakému řešení vzpírají nebo -
jako například úmrtí v rodině - "vyřešit" nejdou. A jak léta postupovala,
pochopil jsem, že mým úkolem není většinu věcí přímo "řešit", i když to rodiny
očekávají nebo chtějí. A že se nemohu stát takřka "členem" každé rodiny, která
by si mne chtěla pro řešení svých problému v dobrém jaksi "přisvojit" - ani na
to nemám kapacitu ani by to nebylo dobré. Víc a víc jsem chápal, že mým prvotním
úkolem je vnímat, čím lidé trpí, podporovat jejich víru a důvěru vůči Bohu i
důvěru vůči těm členům rodiny, kteří jim právě dělají starosti, zejména, když
jde o jejich děti. A modlit se. Vytrvale se modlit. Později jsem pochopil další
věc: že lidé, žijící ze své víry, mají v úhrnu velkou schopnost podpírat slabé,
dodávat důvěru znejistěným a v mnoha praktických záležitostech si navzájem
pomáhat.
ŽIVÁ CÍRKEV
Přes všechny naše lidské nedokonalosti
žije na mnoha místech církev skutečně jako životaschopný organismus, a to je
nádhera. Ale do toho se stále plete snad specificky český a určitě
postkomunistický způsob přesouvání starosti a odpovědnosti na nějakou instituci.
Většina lidí při pohledu na vyskytující se problém velmi rychle řekne: "Stát by
měl...," "Úřady by měly..." a křesťané: "Církev by měla..." Církev jako
uspořádaná instituce má jistě možnosti a povinnosti vůči svým členům. Její pomoc
jako celku se může uskutečňovat prostřednictvím oficiálně zřizovaných institucí.
Jako křesťané však máme ohromnou výhodu: víme, že Bůh si z nás tvoří svůj lid,
tajemné Kristovo Tělo. Toto tajemné Tělo není nikdy tak ideální, jak bychom
chtěli a potřebovali. A přece v něm působí Duch Boží. Je-li člověk příliš poután
svou vlastní představou, jak by měli druzí vypadat a jednat a jak by měla
vypadat patřičná pomoc a péče, může přehlédnout skutečnost, kterou Bůh ve svém
lidu - církvi mocí Ducha Svatého vytváří. Za léta svého kněžského působení jsem
shromáždil mnoho cenných osobních zkušeností. Ale za jednu z nejcennějších
považuji zkušenost s nenápadným Božím působením v lidech, ze kterých tak Bůh
vytváří nástroje pomoci a obohacení druhých. A tak bych řekl, že důvěra v Boží
pomoc prostřednictvím druhých lidí - křesťanů, mnohdy stejně bezradných a
bezmocných, jako jsem sám - otevírá člověku oči. Zakyslé žehrání nad tím, že se
neděje to, co bych potřeboval či vyžadoval, zavírá, bohužel, potřebnému člověku
oči a někdy i srdce. A platí to o rodinách i jednotlivcích, o laicích i
kněžích.
Ilustrační snímek
Snímek Vojtěch Vlk
Sdílet článek na:
