12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rodiče i děti mají o ZUŠky stále zájem

16. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/47 Václav Renč, 16.11.2011

Příloha: Doma

Základní umělecká škola Vladimíra Ambrose v padesátitisícovém městě Prostějov vznikla už v roce 1889. Původním motivem jejího vzniku byla podpora zdejšího hudebního a uměleckého života. Toto poslání škola naplňuje dodnes – její čtyři obory navštěvuje tisíc tři sta žáků. Školu vede již několik let Eliška Kunčíková, učitelka hry na akordeon, která se v hudebním školství pohybuje už sedmadvacet let.

Jak se během doby, kdy působíte v hudebním školství, vyvíjí zájem dětí a jejich rodičů o hru na hudební nástroje či zpěv? A mění se současně i zájem o jednotlivé nástroje?

Tento zájem se samozřejmě vyvíjí. Na počátku 80. let jsme zaznamenali enormní poptávku výuky hry na klavír, na počátku 90. let se co do počtu zájemců na naší škole zase hodně zúžilo smyčcové oddělení. Naštěstí v posledních letech zájem o hru na housle stoupá. Od druhé poloviny 90. let se postupně každoročně zvyšuje zájem o výuku zobcových fléten a keyboardů. Trvalé popularitě se po celou dobu těší hra na kytaru. Je s podivem, že přestože demografická křivka klesá a s tím i počty žáků na základních školách, na ZUŠkách tato úměra neplatí. Myslím, že rodiče se snaží svým dětem umožnit ve volném čase maximum vzdělání, a tak jim organizují na každé odpoledne nějaký kroužek. V některých případech se snaží odpoledními aktivitami dětem nahradit nedostatek vlastního času na ně kvůli pracovnímu nasazení. Zatímco v minulých letech hodně žáků vzdělávací cyklus dostudovalo a absolvovalo, dnes je situace odlišná a žáci často po třech letech odcházejí. Nejmarkantněji se tento odliv projevuje u zobcových fléten. Stává se, že rodiče přijdou s tím, že už se jejich dítě naučilo dost věcí a teď se bude věnovat něčemu jinému.

Jak postupovat v situaci, kdy dítě hrát odmítá, přestože je talentované a stálo by za to tento talent rozvíjet?

U každého dítěte přijde období, kdy se mu nechce hrát a chce od dřiny cvičení a překonávání problémů odejít. A tady právě potřebujeme podporu rodičů, aby krizi svého dítěte pomohli ve spolupráci s učiteli překonat. Jenže momentálně děti pod tlakem reklamy chtějí všechno hned, rychle a bez práce. Myslím, že reklama v tomto smyslu velmi působí podprahově na nás všechny.

Oblíbeným nástrojem je dnes keyboard. Máte za to, že je to způsobeno tím, že je poměrně jednoduché udělat na něm „velkou“ muziku (zapne se rytmika, doprovod a stačí, když dítě hraje jedním prstem), nebo spíš hrají roli jiné důvody (třeba peníze, kdy pořízení klavíru je asi poměrně nákladná záležitost)?

S fenoménem keyboardů se snížil zájem o hru na akordeon. Je pravdou, že hra na keyboard v počátečních fázích výuky dává pocit velké muziky, protože tento nástroj umožňuje zapojení rytmiky apod. Navíc se domnívám, že je oblíbený také proto, že děti velmi často keyboard vidí a slyší v televizi. Populární hudbě je v televizi dáván mnohem větší prostor než hudbě klasické. Každé vyhlašování různých soutěží a přehlídek se neobejde bez elektronické hudby. Co se týká cenové dostupnosti nástrojů, řekla bych, že kvalitní keyboard není o moc levnější než pianino. Záleží rovněž na škole, zda hudební nástroje může žákovi půjčit. Konkrétně my půjčujeme akordeony, žesťové a smyčcové nástroje. Domnívám se, že i tato možnost může rodiče při volbě nástroje pro své dítě ovlivnit.

Jaké procento dětí si myslí, že by se hudbou mohlo jednou živit a kolik jich skutečně odchází na umělecké školy vyššího stupně?

Každoročně připravujeme žáky k talentovým zkouškám na různé typy uměleckých škol. Co se týká hudebních konzervatoří, zájem ze strany žáků o tento typ školy klesá z důvodu špatného uplatnění a finančního ohodnocení na pracovním trhu. Každý rok odchází studovat konzervatoře dva až tři žáci. Situace v Olomouci a městech, kde působí filharmonický orchestr, může být ale jiná, protože si rodiče filharmoniků často přejí, aby i jejich dítě, pokud je hudebně nadané, pokračovalo ve studiích na konzervatoři.

Kolik dětí nastupuje do ZUŠ s opravdovým zájmem a kolik jen z donucení rodičů?

Kolik žáků chodí do školy z donucení, si netroufám odhadnout, ale tito žáci pak brzy školu opouštějí. Myslím, že často chodí se zájmem do té doby, než zjistí, že učit se hrát na nástroj znamená i přípravu doma, zkrátka že bez práce nejsou koláče.

Učitelé si často stěžují, že jsou hodnoceni pouze podle umístění svých žáků na soutěžích nebo přijetí na vyšší umělecké školy a není příliš zohledňováno, že vlastně budují v dětech lásku k hudbě a obecnou kulturnost. Co je podle vás z tohoto hlediska hlavním posláním základních uměleckých škol?

Soutěže jsou častým tématem diskusí na nejrůznějších úrovních. Každý rok ministerstvo školství vyhlašuje celostátní soutěže ZUŠ. Naše škola se jich účastní pravidelně. Myslím, že určitá konfrontace žáků a následná sebereflexe je na místě. Navíc děti jsou svou povahou soutěživé. Někdy bývá problém složení porot a časová náročnost soutěžního výkonu. Navíc připravit žáka ve vyšších ročnících na soutěž znamená celoroční intenzivní přípravu. Celostátní soutěže ZUŠ přece jen přinášejí určité srovnání. Nevím, zda jsou učitelé hodnoceni jen podle umístění žáků v soutěžích, ale každá škola si vypracovává svoje kritéria pro přiznání odměn, takže určitě se i toto hledisko objevuje. Konkrétně u nás ve škole mají přípravu na soutěž učitelé v odměňování zohledněnu, protože ji nelze stihnout v časovém rozvrhu 45 minut týdně, učitel vyučuje žáka navíc. Hlavním posláním ZUŠ je podle mě snažit se vychovat poučené amatéry a samozřejmě talentované žáky připravit na další umělecká studia. O působení umění na člověka a vlastním uměleckém projevu se nechci zmiňovat, protože odborných článků a publikací na toto téma existuje celá řada. Hra na hudební nástroj a umělecká tvorba má ale ve vývoji psychiky dětí nezastupitelnou roli.

Máte za to, že stále platí „co Čech, to muzikant“?

Bohužel rozhodně neplatí, že co Čech, to muzikant. Ani děti v prvních třídách už ne- umějí pořádně zazpívat klasické lidové písně, zato umělých písniček, lépe řečeno říkadel, si nosí z mateřských škol řadu. Navíc doma už rodiče nezpívají, a tak zpěv písní končí často na 1. stupni ZŠ, protože v pubertě nastává zlom a žáci se zpívat ostýchají. Učitelé hudební výchovy by určitě potvrdili, že učit tento předmět na ZŠ je často za trest. Ale samozřejmě existují i výjimky a učitelé se svými třídami zpívají. Pokud rodiče chodili do ZUŠ, často své děti rovněž vedou k tomu, aby hrály na nějaký nástroj.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou