26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Režíruji samé absurdisty

11. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/50 Role můžu v adventu, 11.12.2007

S režisérem Andrejem Krobem o hrách Václava Havla, nutnosti správně rozumět „svému“ autorovi, idealistické polistopadové divadelní produkci či o slavné inscenaci Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích.

Režisér Jiří Menzel má oblíbeného autora svých předloh Bohumila Hrabala. Vy, zdá se, bývalého prezidenta a dramatika Václava Havla. Menzel říká, že Hrabalovy texty jsou pro něj nejlepší. V čem jsou Havlovy hry výjimečné pro vás?

S přibývajícími životními zkušenostmi by se mohlo zdát, že mé návraty k Havlovým textům ustanou, protože je zkušenosti překonají, vyvrátí nebo jinak znehodnotí. Nestalo se tak. Když vás někdo osloví něčím, co vám připadá blízké a z čeho máte pocit, že to má něco společného s vámi, že vám to cosi zprostředkovává, něco, na co byste jinak nedosáhli a co můžete prostřednictvím divadla posílat dál, máte vlastně štěstí.
V současné době připravuji v průběhu třiceti let svou třetí inscenaci Havlovy Audience. Na základě Havlovy zkušenosti z krátkodobého zaměstnání ve sklepích trutnovského pivovaru vznikla tragikomedie, jejíž základ v podstatě tvoří přátelský rozhovor mezi spisovatelem Vaňkem koulejícím v pivovaře sudy a jeho nadřízeným a současně nedobrovolným donašečem Sládkem. Právě přesah tohoto dialogu, představujícího na jedné straně neodvolatelné principy a životní postoje spisovatele Vaňka a na druhé straně širokou možnost k jejich obejití, dělá z Havlovy aktovky výsostně aktuální hru. Na jedné straně mravnost, na druhé nemravnost obviňující mravného z nemravnosti. Přitom smutné postavě této hry – Sládkovi, ze kterého doba udělala donašeče, se tu a tam uprostřed všech těch nesmyslností objevují obrysy jeho zkoušeného a svérázně se trápícího svědomí. Výhoda režiséra, který neopouští svého autora a jeho hry, je možná v tom, že má možnost si ty přesahy čím dál víc uvědomovat.

Na sklonku příštího roku chystáte v Hradci Králové uvedení nové divadelní hry Václava Havla Odcházení. Kam byste ji zařadil v kontextu Havlova dramatického díla?
Havlovy příběhy ze života a jejich smutní hrdinové přicházeli na svět v logickém pořadí. Každá hra má v čase svoje místo, nepředbíhá jedna druhou, naopak se zdá, jako by jedna na druhou navazovala. Vychází často z autorových zkušeností se sebou samým, jako by se nám chtěl omluvit za všechny prohřešky, kterých se kdy dopustil nebo dopustit mohl. Jako umělec dokáže s osobitým nadhledem říci o sobě a svých pochybnostech to, co jiní usilovně skrývají nebo naopak trapně vystavují na odiv, přesvědčeni o své neomylnosti.
Přestože se autor do prvních verzí své nové hry Odcházení pokoušel jako důkaz jisté kontinuity vkládat do úst hlavní postavě hry celé odstavce ze svých předcházejících her, nemohu se zbavit pocitu, že poslední Havlova hra je přece jen o něčem jiném. Pořád teď o tom přemýšlím. Připomíná se tu osud krále Leara, kácí se višně, ovoce se zde pojídá příborem od Putina, pohledná multi-sociopsycholožka dělá oči střídavě na bývalého i budoucího kancléře, zahradník nosí z hospody čerstvé zprávy z domova i zahraničí a uprostřed tohoto mumraje probíhá mezi odcházejícím kancléřem Riegerem a novináři z jistého deníku s příznačným názvem Fuj veledůležitý bilanční rozhovor, který vlastně už nikoho nezajímá. Že by postmodernistická fraška? Počkejme a uvidíme…

Co je pro vás jakožto divadelního režiséra na dramatickém textu nejdůležitější, nebo jinak, co vše musí takový text obsahovat, aby byl pro vaše Divadlo Na tahu zajímavý a uskutečnitelný?
Mám rád texty moudrých her, které vás jako inscenátora nepouštějí příliš do hry, ale naopak vám otevírají nové světy, nutí vás porozumět věcem, o kterých jste dosud nepřemýšlel, nabízí vám srovnávat vaše postoje s jednáním postav hry, vidět se v nich jako v zrcadle. Mám zásadní vzpomínku na naši ilegální Žebráckou operu v Horních Počernicích před více než třiceti lety. Měl jsem jisté pochybnosti, jestli je hra opravdu dostatečně připravena, aby mohla jít před diváky. Na generální zkoušce mi bývalý šéf činohry DNZ, v té době zakázaný režisér Jan Grossmann řekl, že jsme hru správně přečetli a že se nemáme čeho obávat. Pojem „správně přečíst hru“ je pro mne dodnes pojmem výchozím. Pochopit, o čem hra je, a najít důvod, proč byla vůbec napsána.

Kromě dramatizace Havlových her se divadlo Na tahu věnuje i dalším autorům, předně Eugènu Ionescovi. Sám jste to v jednom rozhovoru nazval „dramatizací samých absurdistů“. Čím vás absurdní drama tak přitahuje?
Pravdou je, že pánové z mých „šťastných“ šedesátých let, jako je například Samuel Beckett, Franz Kafka, Eugène Ionesco, Václav Havel, scénograf Libor Fára nebo režisér Jan Grossmann, se jaksi v mé duši „ubytovali“ natrvalo a nikoho mezi sebe příliš nepouští. Snad s jedinou výjimkou, kterou je věčný alternativec a obratně píšící sprosťák René Levínský. Ta jejich neobyčejná lehkost psaní… To jsou pro mne ti, kteří nám uprostřed všeobecné bídy říkají pravdu do očí. Mám z nich trvale dobrý pocit…

V 90. letech se zdálo, že vymizí „menšinová“ kinematografie, kterou pohltí multiplexová produkce. Přesto se, zvláště v poslední době, ukazuje, že lidé na menšinové projekty chodí a umělecká kina „menšinového“ diváka stále existují. Jak si stojí Divadlo Na tahu v analogickém srovnání v divadelním prostředí v Čechách? Má svého „menšinového“ diváka?
Po převratu všechno, co bylo zakázáno, bylo najednou dovoleno, zvědavci začali chodit do divadel, aby zjistili, co to vlastně ten bolševik zakazoval, snobové šířili tu nejlepší pověst o věcech, kterým vlastně ani pořádně nerozuměli, prostě bylo zase na čas vyprodáno. Také Divadlo Na tahu s hrami svého oblíbeného autora – Václava Havla – zažívalo v DNZ své šťastné dny. Potom se všechno dalo do pohybu. Lidé si začali vybírat z nepřehledných možností, které jim svoboda nabízela, vznikala a zanikala nová divadelní seskupení, ti úspěšnější mají dnes své diváky mnohdy i po celé republice. Pokud jsme se v Divadle Na tahu rozhodli, že nebudeme bojovat o svou existenci za každou cenu a dál budeme věřit autorům, kteří vytváří naši identitu, je to proto, že naše inscenace především Havlových her jsou nejen srovnatelné s inscenacemi v kamenných divadlech, ale současně vyvolávají diskusi o jejich aktuálnosti a o způsobu jejich inscenování. Při našem kočovném životě od štace ke štaci je těžké posoudit, zda máme stálého diváka. Diváci nás těžko nachází také proto, že o sobě nedáváme dostatečně vědět. A tak se naopak snažíme především mladé diváky vyhledávat sami. Občas se to podaří a potom to stojí za to… Myslím, že v těchto případech o menšinového diváka ani tak nejde.

Divadlu jste se původně věnovat nechtěl, jako zlomové období uvádíte práci v Divadle Na zábradlí v osmdesátých letech. Přesto, jaká byla vaše cesta do Divadla Na zábradlí, kde jste pracoval jako kulisák? Našla by se divadelní tradice i ve vaší rodině?
Nedá se říci, že bych nechtěl. Komediant jsem byl asi vždycky. Ale nevadilo by mi živit se rukama. Dodnes si dekorace do svých inscenací vyrábím sám. Baví mne vymýšlet různé pohyblivé objekty, jako jsou koně, létající polobotky nebo ptáko-člověk sestavený z mého zeťáka Jiřího Reidingra a zpuchřelého sto let starého slunečníku. Rodinná tradice? Možná matka. Uměla na klavír zahrát bezchybně Fibichův Poem. A krásně zpívala. Po ní krásně zpívá její vnučka a moje dcera Sylva Krobová… Existuje někde doma fotografie mého tatínka, jak hraje na Volyni v českém ochotnickém spolku nějakého šlechtice v Polské krvi.

Nejen dcera Sylva, ve stopách uměleckých pokračuje i Kateřina, která se věnuje psaní. Jak moc to bylo od nich spontánní a jak moc velký byl váš vliv a autorita?
U obou jejich zaměření vyplynula přirozeně. Rodinné prostředí a tvůrčí příklady, které kolem sebe měly, spolu s okruhem našich přátel stejného zaměření, samozřejmě také sehrály svou roli. Sylva je přirozený talent, s radostí z hudby, velmi pracovitá a odpovědná žena, která nejdříve vychovala své dvě dcery a téměř ve čtyřiceti se pustila do zpívání. Píše si sama texty, jdou jí lépe od srdce a na jejím zpívání je to vidět. Kateřina o svých předpokladech nedávala tolik vědět, měla těch zájmů víc, hezky kreslila, výborně fotografovala, v dětství ležela v knížkách, hltala filmové příběhy, hraje v Divadle Na tahu. Najednou jsme my i ona zjistili, že jejím způsobem existence je psaní.

Hry Václava Havla popisují absurdní řád společnosti de facto postavený na odosobněných principech. Nemyslíte si, že nejen komunistická ideologie se svým silně protináboženským tažením mohla získat takovou moc?
Srovnání toho, co se kolem nás děje, s tím, co bychom si přáli, aby se dělo, není jednoduchá věc. Vyžaduje vědět, co vlastně chceme. Uvědomovat si, že je něco nad námi, co nás přesahuje a na co nikdy nedosáhneme, je jedna z výzev ke srovnávání, ať se to jmenuje jakkoliv. Souboje různých ideologií včetně té komunistické pokračují a všechny se proti něčemu vymezují. Když se pak dostanou k moci, omezují, likvidují, vykořeňují. S tím podle mého souvisí odosobnění, jak vy tomu říkáte, neboli odcizení či ztráta identity. To bylo velké téma šedesátých let. Mělo to své „věrozvěsty“, jako byl Franz Kafka, Samuel Beckett a mnoho jiných. Uprostřed všech možných absurdit vzájemného vyvražďování ve dvou světových válkách vznikl pojem absurdní divadlo a s ním také hry Václava Havla. Dovolím si citovat z jeho eseje Slovo o slovu: „Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe...“ Jistě tušíte, o jakou knihu jde. Tak tedy srovnávejme...

Na co se můžeme od „vás“ ještě v nejbližších měsících těšit, kromě již zmiňovaného Odcházení v Hradci Králové?
S Divadlem V patře v Karlových Varech připravujeme už zmíněnou Havlovu jednoaktovou hru Audience.
V srpnu příštího roku, na tradičním divadelním setkání na Hrádečku, bychom rádi předvedli ukázky z připravovaných inscenací her Samuela Becketta Čekání na Godota a hry René Levínského Fysik a jeptiška.
Připravil Jiří Š. Cieslar



Režisér Andrej Krob (nar. 1938) svou divadelní dráhu započal v šedesátých letech jako kulisák u režiséra Jana Grossmanna a scénografa Libora Fáry v Divadle Na zábradlí. V roce 1975 založil Divadlo Na tahu a zinscenoval hru Václava Havla Žebrácká opera v Počernické hospodě u Čelikovských. Reakce komunistického režimu i kvůli podpisu Charty 77 na sebe nenechala dlouho čekat a Krob se stal příslušníkem dělnické třídy. Divadla se ale nevzdal. V roce 1988 vzniklo nastudování Havlovy hry Pokoušení a byl i jedním z iniciátorů tzv. Originálního videojournalu, který hned po sametové revoluci nahrazoval nezávislá média. Natočil několik dokumentů pro Českou televizi (Samizdaty, Magor).


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou