Vydání: 2007/30 Jak vychovat děti ve víře?, 24.7.2007

Příloha: Perspektivy

Zatímco píši tento text, Ariel Šaron, bývalý izraelský premiér, žije. Žije? Je „na přístrojích“ a v dlouhodobém bezvědomí. Byl by dávno zemřel, ale „politicky“ se to nehodilo, proto mu v tom zabránili. A on tedy „žije“. Politický profit zákroku dávno vyhasl. Není to vůči němu, vůči důstojnosti jeho osoby, vůči majestátu života a majestátu smrti – podraz?
Býváme svědky příběhu, skutečného i filmového, kdy těžký úraz nebo chorobný destruktivní proces dospěje na sám práh smrti. Té však vymoženosti moderní medicíny zabrání. Kvalita života postiženého člověka se pak limitně blíží nule. Co teď? Dřív se to nestávalo, lidé prostě zemřeli, protože nebyly „přístroje“. Lze jejich užití pokládat za záchranu života, je-li ten život spoutaný, omezený, trýznivý, nesvobodný? Lze pokládat nechuť těch lidí k takovému živoření za odmítnutí daru života? Anebo jde o poctivé přijetí konce, který však byl tentokrát znemožněn neuváženým medicínsky rutinním zákrokem? A jak posuzovat v těchto případech „odpojení od přístrojů“? Je to usmrcení? Anebo dovolení zemřít?
Je to závažný problém lékařské etiky. Teologická morálka v tom má jasno v obecné rovině: nemá-li život šanci, pak umírání nadbytečnými zásahy neprodlužovat a smrti nebránit. Posuzování v konkrétních případech tak snadné není. Co když se podařilo důmyslným zákrokem základní životní funkce uchovat, a teprve dodatečně se zjistí, že by bylo lépe, kdyby se tak nestalo? Přitom o samotném zákroku rozhodoval někdo, kdo budoucí problémy nebral v úvahu, nikoli tedy pacient, kterého se to bytostně týká!
V těchto krajních případech je intervence technicky zdatné medicíny sama o sobě problematická. Máme snad morální povinnost její nabídku v každém případě přijmout? Lékaři působící v oboru urgentní medicíny nebo na anesteziologicko-resuscitačních odděleních (ARO) se často řídí rutinní směrnicí „heroické medicíny“ (nutí je k tomu i zákon) a bojují se smrtí do posledního pacientova dechu. Ten boj je tu míněn ryze biologicky. Snad by bylo správnější hrát s pacientem otevřenou hru a říci mu třeba toto: „Za jiných okolností bys zemřel. Je tu ale možnost, že bys jako by dýchal, krev kolovala, ledviny fungovaly, možná by se ti vrátilo vědomí, možná ne, a pokud se ti vrátí, budeš si možná zoufat. Chceš tuto nejistou nabídku přijmout?“ Tato nabídka se vymyká morálně-psychologické praxi lidstva, jak se ustálila v průběhu celých tisíciletí. Už proto by snad měl mít pacient právo říci ano, anebo ne.
Pacient však takového dialogu nebývá schopný, protože jeho možnosti jsou podstatně omezené, ba vyloučené, je např. v bezvědomí. Měl by se tedy vyjádřit včas, dokud může. Tak vznikla myšlenka vhodnosti a potřebnosti předběžného vyjádření pacientovy vůle pro takový případ. Měl by se vyslovit, dokud je zdráv a pokud všechny významné okolnosti dobře zvážil. V USA tomu říkají „living will“ (s tím, že ji lze časem měnit). V Německu tomu říkají „Patientenverfügung“, neboli pacientovy dispozice pro takovou krajní situaci, ale veřejná debata na toto téma se tam teprve rozbíhá. Vžitý český název pro toto pacientovo rozhodnutí zatím nemáme. Někteří navrhují „pacientské pořízení“. Zda se ujme, nevíme. Dosud u nás ani nevznikla veřejná rozprava. Dříve či později však bude to téma nastoleno i u nás.