26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Restituční tečka na obzoru?

12. 2. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/7 Když je dítě v rodině hostem, 12.2.2008, Autor: Štěpán Plaček

Příloha: Perspektivy

Historický okamžik, průlom, rozumný kompromis – tak nyní mnozí političtí představitelé mluví o vládou posvěceném věcném záměru zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody. Pokrok v dosud neúspěšných jednáních je zřejmý, nicméně církve přistoupily na větší riziko než stát. Zatímco stát bude moci majetkem disponovat prakticky hned po přijetí zákona, církve budou muset na plné odškodnění čekat dlouhých a nejistých šedesát let.

Nabízí se otázka, proč k možnosti konsensu dochází až nyní. Vždyť problém majetkového (ne)vyrovnání mezi církví a státem se už vleče bezmála dvě desetiletí. Řada reakcí na rozhodnutí vlády určitě nesvědčí o tom, že by důvodem bylo náhlé uvědomění si křivd, které komunistický režim na církvích napáchal, či pochopení pozitivní role náboženství ve společnosti. Problém nedořešeného majetku spíše začíná kromě církví nepříjemně pálit už i samotný stát a v nemenší míře i obce.

Na dohodě vydělá stát
Nejdiskutovanějším bodem věcného záměru zákona je finanční odškodnění. Církvím by měla být během šedesáti let vyplacena částka 83 miliard korun (ročně půjde o 4,3 miliardy korun). K tomuto číslu se dospělo provedením odhadu dnešní hodnoty majetku, který církve držely k 25. únoru 1948. Z výsledné částky – 134 miliard korun – se odečetlo 51 miliard, což je hodnota majetku, který má být navrácen v rámci naturální restituce církevním řádům. Státem splácená částka bude úročena sazbou 4,85 procenta, čímž se výsledná suma během šedesáti let vyšplhá na 267 miliard.
Z posledního uvedeného čísla mnohým zaskočilo v krku. Například podle stínového ministra financí za ČSSD Bohuslava Sobotky je navržené finanční odškodnění nepřijatelně vysoké a pro stát a daňové poplatníky krajně nevýhodné. Je tomu skutečně tak?
V první řadě je potřeba vzít na vědomí fakt proměny hodnoty peněz v čase. Dnešních 83 miliard korun je jiná suma, než jakou bude kvůli inflaci za šedesát let. Úročení tedy zajišťuje, aby dnes domluvená výše odškodnění svou hodnotu během následujících desetiletí neztratila.
Věc má i další rozměr, na který upozorňuje kardinál Miloslav Vlk (www.kardinal.cz): „Církev, respektive katolické diecéze a nekatolické církve, se písemně zřeknou svého majetku a na plné odškodnění budou čekat nejistých šedesát let, zatímco stát bude moci majetek zpeněžit nebo jinak použít ihned. Rovněž obce a města budou moci ihned svobodně nakládat s majetkem, který byl dosud blokovaný.“
U naturálních restitucí církev navíc dostane zpět majetek zatížený dluhem špatného obhospodařování – zkrátka stát nevrací majetek v tom stavu, ve kterém jej protiprávně získal po roce 1948. K tomu je dobré připomenout vnitřní dluh na kulturních památkách (též církevním majetku), který podle odborníků činí padesát miliard korun.
Pro stát je naopak nepochybně výhodou, pokud opustí dosud platný model financování církví podle zákona 218 z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který zejména ukládá hradit platy duchovních. Jen jejich počet se od roku 1990 zdvojnásobil. Podle výpočtů, které zveřejnil ministr kultury Václav Jehlička, se výdaje na mzdy za posledních deset let zčtyřnásobily. Pokud by počet kněží rostl i nadále stejným tempem, zaplatil by stát v roce 2068 jen za tyto výdaje téměř o tři sta miliard korun více, než kolik by vydal za chystané finanční vyrovnání. Další neznámou je navíc možný příchod dalších církví, k jejichž zabezpečení se stát zákonem zavazuje. Ve světle těchto čísel je tedy absurdní názor, že se stát chystá dát církvím nějaký dar navíc. Naopak: vydělá na tom.

Obce v obklíčení
Kromě veřejných výdajů se nedořešená otázka majetkového vyrovnání živě dotýká také několika stovek tuzemských obcí, které jsou často doslova obklíčeny církevní půdou. S ní ovšem kvůli tzv. blokačnímu paragrafu 29 v zákonu o půdě není možné nijak nakládat. Blokace těchto pozemků v roce 1991 byla jistým příslibem a dočasným řešením vůči církvím, podle nějž by majetkové narovnání mělo být v budoucnu řešeno koncepčně. Toto zákonné opatření mělo zabránit rozkradení tohoto majetku, než se najde dostatečná vůle a shoda ke komplexnímu řešení. Léta ale plynula, pokusy o zákonné dořešení troskotaly na nedostatku politické vůle a nedotknutelné pozemky začaly být pro obce zátěží. Bránily a stále jim brání přirozeně růst. Příkladem může být situace v Červené Řečici na Vysočině. V tomto někdejším panství pražských arcibiskupů je blokována většina okolních pozemků, ale mnohé i přímo v obci. Nejkřiklavějším příkladem nedořešených vztahů jsou zdejší blokované čtyři hektary půdy, které stát z církevního pole přidělil obci v roce 1953. Obec je tedy považuje za své, chtěla by je poskytnout pro výstavbu nových domů, ale kvůli blokaci s nimi nemůže nijak nakládat. „Pro novou výstavbu jsme tedy koupili tři hektary od soukromníka za 3,5 milionu korun, což je pro malou obec velká finanční zátěž,“ říká zdejší zastupitel Jiří Jedlička.
V Červené Řečici navíc ze stejných důvodů dlouhodobě chátrá cenný areál zámku. Situace proto vedla Jedličku k tomu, že se od roku 2002 snaží spojit stejně postižené obce a společně apelovat na vládu, aby blokační paragraf zrušila jako protiústavní. Ze stejného důvodu se podílel i na podání stížnosti na Ústavní soud prostřednictvím senátu. „Obec je živý organismus a pokud nefunguje jedna část, poškozuje to i ty další. Pokud mladí lidé u nás nemůžou stavět, utíkají do vedlejší vesnice. Přitom si mnozí vazbu na naší obec ponechávají, využívají zdejší služby, ale finanční zisk za přírůstek obyvatel mají vedlejší obce,“ říká o důsledcích tohoto opatření Jedlička, podle kterého obce kvůli blokačnímu paragrafu často nemohou dosáhnout ani na peníze z fondů Evropské unie.

V očekávání soudních sporů
Už nyní ale začíná být zřejmé, že v některých konkrétních případech zpět vydávaného nemovitého majetku budou spory přetrvávat i po případném přijetí připravovaného zákona. Návrh totiž počítá s fyzickým vydáním jen toho majetku, který dnes vlastní stát. Některé nemovitosti nicméně přešly na obce či soukromé vlastníky (často v rozporu s blokačním paragrafem). Jedním z takových příkladů je premonstrátský klášter v Teplé.
Samotný klášter a okolní zahradu dostali premonstráti zpět na začátku 90. let na základě zákona, který převedl bezmála dvě stovky nemovitostí do vlastnictví římskokatolické církve (což umožnilo řeholním společenstvím obnovit svou činnost). Stovky dalších hektarů přilehlých polí a lesů ale už tepelští premonstráti zpět nedostali. Ač má řád doklady o tom, že tento majetek jim patřil ještě v roce 1962, pozemky dnes vlastní obec Mariánské Lázně, soukromé osoby a další subjekty. Soudy dosud odkazovaly na řešení, které by měl přinést budoucí zákon – ten však ve své dnešní podobě tyto specifické případy neřeší. Premonstráti jsou proto připraveni obrátit se i na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Vlastnictví veřejné, nebo soukromé?
V mnohem obecnější rovině přetrvávají nevyjasněnosti, jež souvisejí s postavením církví v české společnosti. Veřejné mínění inklinuje k tomu, že stát vlastně dává církvím něco navíc, zpochybňují se i vlastnická práva církve na ukradený majetek. Ústavní expert Václav Pavlíček, který je znám svým razantním antiklerikalismem, například v reakci na předložený návrh uvedl, že jde o „dar státu církvím“. Podle něj církve nemají na nic nárok, protože jde o veřejnoprávní majetek, který jim byl svěřen.
V jakém vlastnictví tedy církevní majetek je? Veřejném, nebo soukromém? Podle církevního právníka Antonína Ignáce Hrdiny nejsou církve podle dnešních právních předpisů považovány za tzv. veřejnoprávní korporace, jakými jsou stát, kraje, obce a v jisté míře také profesní komory či vybrané státní organizace, jako je například Česká televize a Český rozhlas. „Žádný právní předpis – ani dosud platný zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ani porevoluční zákon o církvích a náboženských společnostech – církve za veřejnoprávní korporace nepovažuje. Naopak nálezy Ústavního soudu mluví o církvích opakovaně jako o korporacích soukromého práva. A žádná mezinárodní smlouva mezi Svatým stolcem a naší republikou, která by katolické církvi přiznávala veřejnoprávní status, neexistuje, ani ta neratifikovaná smlouva z roku 2002 s něčím takovým nepočítala,“ vysvětluje Hrdina.

Cena za větší svobodu
Vládou schválený návrh zákona se nyní připravuje v paragrafovém znění, následně by o něm měla jednat sněmovna. Už nyní ale například předseda ČSSD straší, že pokud koalice prosadí zákon bez dohody se sociální demokracií, tak po případném převzetí moci odmítnou z něj plynoucí závazky a zákon zruší nebo zásadně novelizují. Pro církve jsou podobná vyjádření jen další položkou na seznamu nejistot.
I přesto je současný návrh pro církev nadějí. Co církev získá? Na pražské konferenci, pořádané CEVRO institutem, na to odpovídal ve svém vystoupení předseda České biskupské konference Jan Graubner: „Získá větší svobodu a hospodářskou nezávislost na státu, zároveň také větší odpovědnost. Povzbuzuje-li církev k zodpovědnosti druhé, je na místě, aby se o totéž snažila sama. Získáme část majetku, která sice neumožní činnost v takovém rozsahu, jako tomu bylo před komunismem, ale umožní skromný nový začátek.“
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou