Řeholnice bez vysílaček, klacků a pušek
Vydání: 2005/26 Kněžská samota, 20.6.2005, Autor: Jan Paulas
Tvrdou zkušenost řeholnic s komunistickým režimem zachycuje právě vydaná kniha Ženské řehole za komunismu 1948-1989, která vyšla v olomouckém nakladatelství Matice cyrilometodějská. Knihu uspořádal historik Vojtěch Vlček, který vloni vydal knihu věnovanou perzekuci mužských řadů a kongregací komunistickým režimem. Jeho nová práce je tak završením svědectví řeholníků a řeholnic o nedávném životě v nesvobodě.
Právě vám vyšla publikace o ženských řeholích za komunismu. Říká se, že mužské řády byly za totalitního režimu postižené tvrději než ty ženské. Bylo tomu skutečně tak?
Nejprve bych chtěl podotknout, že jsem spíš editorem tohoto díla a kniha je především kolektivním dílem řeholních sester. Kolega Petr Tesař a já jsme každý autory jednoho příspěvku. Pokud jde o srovnání perzekuce - z 1 500 řeholníků žijících v českých zemích v roce 1950 bylo přes 1 200 soustředěno v centralizačních a internačních střediscích, 350 jich prošlo pobytem u PTP a 360 jich skončilo v komunistických žalářích. Ve věznicích a táborech zemřelo v důsledku nelidského zacházení 13 řeholníků.
V první etapě zásahů proti ženským řeholím v roce 1950 bylo ze 7 800 českých řeholnic odvezeno v rámci akce R do centralizačních středisek asi 2 500 sester působících ve školské a sociální oblasti. Ta se nacházela např. v Bohosudově, Broumově či v Bílé Vodě. Dále pak byly sestry nasazovány na práci hlavněv zemědělství či textilním průmyslu. Představené kongregací byly internovány v táboře s přísným režimem v Hejnicích. Zbývající řeholnice byly v průběhu 50. let vytlačovány z nemocnic a umisťovány jako pracovnice v charitních a státních pečovatelských ústavech. Kolem 120 českých řeholnic bylo odsouzeno a prošlo vězněním. Nejvyšší tresty se pohybovaly kolem 20 let. Setry byly vystavovány nenávistné kampani, veřejně ostouzeny a ponižovány. Jejich perzekuce měla snad mírnější formy než u řeholníků, ale byla rovněž permanentní a velmi rafinovaná.
V čem se konkrétně lišila zkušenost řeholnic s totalitním režimem od zkušenosti mužských řádů?
Mužské řehole byly v podstatě v dubnu 1950 jednorázově zlikvidovány a jakákoli jejich další činnost byla z pohledu komunistického režimu považována za ilegální a byla stíhána. Ženské řehole chtěl komunistický režim také nejprve k 1. 7. 1953 v rámci tzv. Akce B jednorázově zrušit, ale vzhledem ke změně zahraničně politické situace po Stalinově smrti přistoupil k jiné strategii. Pro nepopiratelné přednosti řeholnic na poli zdravotnictví a v sociální sféře se je rozhodl ještě maximálně využít. Řeholnice nemohly nemocnice jednorázově opustit hlavně proto, že při odchodu 5 000 sester by se zhroutila zdravotnická péče. Komunisté je však postupně izolovali od veřejnosti, hlavně od dětí a mladých, a vykázali je do státních a charitních ústavů k „nevyužitelným“, tj. k lidem starým, nevyléčitelně nemocným a postiženým. S výjimkou krátkého období Pražského jara nesměly ženské řehole přijímat novicky a měly postupně „vymřít“. Do roku 2000 neměla být v socialistickém ČSSR jediná řeholnice.
Jak vypadala taková šikana a další bezpráví, které řeholnice od režimu zakoušely?
Řeholnice byly u široké veřejnosti oblíbeny - hlavně pro svou obětavost, nezištnost, ale i odbornost. Komunistům vadila jejich apolitičnost, věrnost církvi a řádový oděv, a proto proti nim rozpoutali začátkem 50. let nenávistnou kampaň - byly obviňovány z kolaborace s nacisty, z podporování protistátní činnosti, z okrádání a usmrcování pacientů atd. Řeholnice byly často vystavovány velkému tlaku, aby vystoupily z řádu, což se v naprosté většině nestalo. Pomstou pak bylo vyvezení do středisek v pohraničí, žití v žalostných podmínkách, materiální nouze, omezování a kontrolování jejich pohybu, pracovní přetíženost, neustálé naschvály a pomluvy od církevních tajemníků či sledování StB.
Nakolik byly jako kněží vystaveny nátlaku StB či církevních tajemníků a nakolik se je režim snažil zatáhnout do svých kolaborantských podniků?
Je třeba říci, že tlak na ně byl značný. Byly jim nabízenyplaty, společenské uznání, nové zaměstnání, rekreace a další výhody. Přesto byly odchody z řádu ojedinělé.
Bylo něco, co vás při pátrání v archivech či jiných materiálech překvapilo, co jste třeba nevěděl?
Překvapivé pro mne bylo, jaké podlosti a nechutnosti proti řeholnicím inscenovala StB: u odsouzených řeholnic nacházíme např. obvinění, že sirotky, o něž se staraly, bily páskem či klackem přes holá chodidla, nechaly se „obšťastňovat“ ukrývajícím se řeholníkem, kálely na obraz Klementa Gottwalda, při okupaci ČSR nacisty střílely po českých vojácích, ukrývaly zbraně a vysílačky protistátních živlů a podobně.
Musím říci, že setkání se sestrami a s jejich osudy na mě hluboce zapůsobila. Obdivuhodná je především jejich pokora a skromnost. Odsouzené řeholnice často trpěly nikoli pro činnost ve prospěch vlastního řádu, ale pro riskantní pomoc kněžím, řeholníkům a laikům, jež stíhala StB. Při rozhovorech s nimi jsem neslyšel, že by si na tento svůj úděl stěžovaly. Také po letech strávených u nevyléčitelně nemocných a postižených lidí braly tento svůj úděl jako Boží vůli, jako službu Bohu a bližním.
Sdílet článek na:Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
