Vydání: 2018/6 Poutní místa národními památkami, 6.2.2018, Autor: Jiří Macháně

Vlastně jsem si to ani moc neuvědomoval, protože tatínek byl současně středoškolský profesor dějin a do roku 1950 učil v Prešově na státním gymnáziu. Jako kněz působil několik let veřejně a pak po roce 1950 sloužil liturgii už jen doma soukromě a ve skrytosti. Odmítl z řeckokatolické církve přestoupit do pravoslavné, k čemuž ho nutili komunisté, a musel jít pracovat do výroby.
Žili jsme tak trochu v bojových podmínkách a byli jsme donuceni se na čas vystěhovat na západ Slovenska. Protože měl tatínek požadované vzdělání, našel si později práci jako knihovník v v té době už zrušeném premonstrátském klášteře v Jasově. Do práce tam jezdil na celý týden a vracel se domů jen na neděli. Po šesti letech ho propustili s tím, že pro tu práci není kádrově vhodný. Dětství jsem ale přes všechny peripetie prožil spokojené a hezké.
Můj tatínek na rozdíl od dědečka a pradědečka jako kněz-farář nepůsobil. Kněžské svěcení přijal z rukou blahoslaveného mučedníka Pavla Petra Gojdiče a je zajímavé, že spolu s ním byl svěcen i můj předchůdce v Praze, biskup Ivan Ljavinec.
Aby se neprozradilo, že tatínek slouží liturgii doma, třeba sousedům, kterým by bylo nápadné, proč nechodíme do kostela, vyráželi jsme v neděli k františkánům na latinskou mši svatou. Moje maminka byla původně římská katolička, vychovávaná u anglických panen. Chtěla prý dokonce vstoupit do kláštera, ale nakonec se vdala za kněze, mého otce.
Samozřejmě byla východní, ale nemohli jsme zpívat, abychom nebyli slyšet, jen se recitovalo. Tatínek na sebe oblékl liturgický oděv a zapálil svíčku na stole. Náš byt se vlastně proměnil v chrám. Měl to tak povolené od blahoslaveného biskupa Vasila Hopka, který vydal instrukce pro kněze, jak se mají chovat a sloužit „v podzemí“. Ministroval jsem mu, a tak jsem se musel naučit staroslověnské texty, abych mohl odpovídat.
Ještě před maturitou jsem se hlásil na bohosloveckou fakultu v Bratislavě. Byl jsem tam v roce 1966 na pohovorech, ale nevzali mě. Musel bych na vojnu, a tak jsem šel na dodatečné přijímací pohovory na přírodovědeckou fakultu, kam mě už přijali.
Zprvu ano, ale pak se mi to velmi zalíbilo. Dokonce tak, že jsem dva roky pracoval ve výzkumu a vydal i nějaké publikace.
Studium přírodních věd člověku otevírá bližší pohled na dílo rukou Božích. Asi ve třetím ročníku jsem si uvědomil, že fyzikální zákony jsou tajemství stejně jako Bůh, i když to platí analogicky na jiné úrovni. Proč jsou právě takové, a ne jiné? Popisujeme, jak se stvoření projevuje, ale o jeho podstatě toho moc nevíme.

LADISLAV HUČKO (nar. 16. února 1948 v Prešově) v letech 1966–1971 vystudoval experimentální fyziku a získal titul RNDr. Žil v Bratislavě a věnoval se výzkumné práci v oblasti těžby ropy a plynu. Roku 1987 získal na Vysoké škole báňské v Ostravě titul kandidáta geologických věd (CSc.). V letech 1992–2000 studoval teologii na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen 30. března 1996. 24. dubna 2003 jej Jan Pavel II. jmenoval apoštolským exarchou pro katolíky byzantského obřadu v České republice. Na biskupa byl vysvěcen 31. května 2003 v Praze. Šest let působil také jako generální sekretář ČBK. Na biskupském znaku má heslo: „Já jsem světlo světa“ (J 8,12).