Mnoho katolíků se nicméně ostýchá navštívit odborníky (psychologa, psychiatra), myslí si, že je to nepatřičné a že jim postačí duchovní pomoc. Setkal jste se s tím?

 

Setkal. Řada problémových manželství hledá řešení ve vertikální cestě a pomíjí horizontálu života. Zde má velikou pravdu sv. Tomáš Akvinský, který řekl, že milost předpokládá přirozenost. A právě onu přirozenost, jiným slovem normalitu, u řady dvojic postrádám. Na druhé straně nejsem velkým příznivcem spoléhání se jen a pouze na manželského poradce.

 

Jak taková absence horizontály, tedy přirozenosti, prakticky vypadá? Dotyční lidé se spoléhají, že to vyřeší jen modlitbou?

 

Třeba. Na první pohled to vypadá jako známka veliké víry, ale pokaždé mi to připomíná mého spolužáka z vysoké školy, který se celý rok neučil, flámoval po Praze a před zkouškou hodil finanční obnos do kasičky pod sochu svého patrona a pomodlil se, aby si vytáhl jen ty otázky, které zná. Nedostudoval. Zde platí, „člověče přičiň se a Pán Bůh ti požehná“.

 

Jsou ovšem situace, a znáte je určitě ze své ordinace, kdy je civilní rozvod či rozchod od stolu a lože jediným rozumným řešením.

 

Už jsem se o těchto situacích zmínil. Pokud je jeden z manželů agresivního založení, disociální nebo emočně instabilní psychopat, který decimuje ženu a děti, je alkoholikem či trpí závažnou sexuální deviací nebo chorobnou žárlivostí, je na místě co nejrychlejší odchod z takového vztahu. Především v zájmu dětí. V takovém případě by byl rozhovor s psychologem nebo psychiatrem vysloveně na místě.

 

Když už rozvod přijde, jeden z partnerů jím trpí více a těžce ho nese. Jak se má vyrovnat s rozvodem ve své hlavě?

 

Čekáte radu vytřepanou z odborníkova rukávu, radu, která sedne každé rozvodem trpící osobě. Bůh ovšem, na rozdíl od továren, tvoří originály. Proto není možné vytvořit univerzální mustr. Bohužel. Je potřeba radu ušít každému člověku tzv. „na míru“.

 

A kdo ji má ušít těm, kdo před rozvodem teprve stojí – a lze manželství ještě zachránit?

 

Přijde-li do ordinace jen jeden z manželů a žádá pomoc nebo radu, nikdo mu onu radu neušije, nemá-li druhý z dvojice zájem nebo nepřipustí svoji chybu. Podobně je tomu, když sice přijdou oba, ale jeden z nich spolupráci sabotuje. Potom je i ten nejlepší „manželský krejčí“ vedle. Ať už jde o rodinné, či pastorační centrum, nebo křesťanskou poradnu.

 

Buďme konkrétní. Jak třeba mají dětem vysvětlit, že už s nimi druhý rodič nebude bydlet? Co je v tuto chvíli pro děti důležité?

 

Každé dítko je originál. Děti, jejichž rodiče se rozvádí, mají různý věk, různé zkušenosti, různé hodnocení situace, různý intelektový potenciál… Doporučuji, aby vysvětlení potomkům podali sami rodiče. Ti totiž znají duši svých ratolestí lépe než otitulovaní odborníci, kteří znají duši dítěte půl hodiny. A radu je nutno ušít opět „na míru“.

 

V jaké lidské situaci se nacházejí rozvedení, zůstanou-li sami?

 

To je různé. Pro někoho je těžká samota a opuštěnost, pro jiného finanční strádání, pro dalšího stav bezradnosti.

 

Jak by jim mohla pomoci farnost?

 

Křesťan by se nikdy neměl cítit opuštěn ode všech. Naše víra není individuální záležitostí nebo soukromým hobby. Máme nést břemena jedni druhých, a naplnit tak zákon Kristův. Společenství věřících, kteří opustili strádajícího, vykazují znaky mrtvé farnosti a mrtvé víry.

 

Jak by mohla taková pomoc konkrétně vypadat?

 

Především by měla být praktická, upřímná a smysluplná. Taková pomoc spočívá v ruce přiložené k dílu. Opuštěná žena s malými dětmi potřebuje pomocné ruce sousedů a sousedek více než z pouti přivezený svatý obrázek. Konkrétní pomoc je více než přes plot hozená fráze, „chudinko jedna, máš to teď těžké, viď…“ O pytli mouky a dobré radě věděl něco už K. H. Borovský.

 

Co když tento člověk dosud ve farnosti vykonával veřejnou službu – třeba akolyty, lektora, varhaníka apod.?

 

Pokud žije dobrým životem a nedělá pohoršení, má ji vykonávat dál. A o to intenzivněji hledat posilu ve svátostech. Ostatní by ho neměli soudit. Co my víme a kdo jsme, abychom soudili?

 

Přesto někteří vstupují do nového, civilního sňatku. V této souvislosti se dnes často skloňuje nemožnost přistupovat ke svátostem, jako by padal veškerý duchovní život. Zkusme to obrátit. Co tito lidé naopak mohou?

 

Vstoupí-li někdo do nového, civilního svazku, je vyloučen od přijímání svátostí (zatím), nikoli však ze společenství církve. Buďme ovšem realisté. Církev sice řeší tuto otázku na nejvyšších místech teologicky, ale „v terénu“ si to někteří účastníci bohoslužeb už vyřešili sami. Ke svátostem přesto chodí. Především ke svatému přijímání. Upozornil jsem na tuto skutečnost jednoho takto praktikujícího katolíka a dostalo se mi poučení, že žil roky v Německu, kde prý je tato praxe v některých oblastech už běžná. V jiném případě jsem byl poučen, že člověk si má věřit po svém a církev mu nemá co mluvit do života.

 

A ti, kdo to takhle „nevyřešili“ a odloučeností od svátostí poctivě trpí. Co byste poradil jim?

 

Nikdy nerezignovat na víru, naději a lásku. Účast na bohoslužbách, modlitby, práce v církevním společenství, charitě nebo jiných činnostech pro církev a v církvi dovedou částečně utišit hlad po plném společenství s církví. Absolutně špatný je postoj: když nemůžu ke svátostem, s církví jsem skončil.