26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Radostná varhanice v letech

4. 8. 2015

|
Tisk
|

Nové varhany v brněnském jezuitském kostele Panny Marie burácely jako při každém koncertě duchovní hudby. Atmosféra byla ale o poznání slavnostnější, neboť se jednalo o koncert narozeninový. Na závěr posluchači umělkyni odměnili dlouhými ovacemi ve stoje. ALENA VESELÁ totiž právě slavila 92. narozeniny.

Vydání: 2015/32 Bohoslužby na dovolené, 4.8.2015, Autor: Václav Štaud


Jsem nejen spokojená, ale dokonce nadšená. Splnila se touha několika generací umělců i posluchačů po dokonalém nástroji. Jsem šťastná, že Brno má nyní nejlepší moderní varhany v republice, navíc v nádherném barokním prostředí a s úžasnou akustikou. S potěšením sleduji zájem našich i světových předních varhaníků posadit se za jejich hrací stůl.
A trošku už se stydím stavět se vedle nich. Vždycky jsem totiž razila heslo, jak je důležité umění včas odejít. A přece se znovu nechám přesvědčit, abych ještě jednou ke svému milovanému nástroji usedla. Ani nevíte, jak moc to láká…
Ano, už v dětství jsem často hrávala s tatínkem čtyřručně na klavír. Brzy jsem tak poznala spoustu literatury od Mozarta až k Brahmsovi. A co víc – můj strýc, s nímž jsme se pravidelně setkávali, byl muzikolog, blízký přítel Vítězslava Nováka a Václava Talicha. I my jsme s rodinami těchto velikánů navázali blízké vztahy. Přátelili jsme se také s Rudolfem Firkušným a jeho blízkými, znala jsem Vítězslavu Kaprálovou a jako dítě měla možnost předvést své klavírní dovednosti i Zdeňce Janáčkové. Její přítelkyně, Janáčkova žákyně Zdeňka Illnerová, byla totiž mou první učitelkou klavíru. Mládí jsem zkrátka měla plné silných dojmů, které mě držely i v dobách těžkých. Tehdy mě ale zase posilovalo přátelství s dalšími velkými umělci, například s nezapomenutelným Petrem Ebenem.
Kdepak, lákaly mě přírodní vědy, chemie. Když ale Němci zavřeli vysoké školy, stala se brněnská konzervatoř dobrým náhradním řešením. Tam rozpoznali mé dispozice k varhanní hře. Byl to hlavně profesor konzervatoře František Michálek, jemuž vděčím snad nejvíc – za všechno, co umím, co jsem pak mohla rozdávat svým žákům i posluchačům.
Tady musím vzdát hold svému manželovi, který mě vždy podporoval a obětavě mi pomáhal. Bylo pro mne velmi bolestné, že předčasně zemřel.
Podílela jsem se na vybudování koncertních varhan v Besedním domě v Brně, kde bylo možné pořádat varhanní koncerty i v době komunistické totality. Jinak koncerty v kostelích povoleny nebyly. První místo v mém srdci přesto obsadily varhany u sv. Augustina. Nejen proto, že bydlím na dohled – tyto varhany znamenaly před dokončením jezuitského nástroje brněnskou špičku a vždy jsem tam ráda přicházela hrát. Měla jsem dobré vztahy s panem farářem Bohumilem Pavlů, který v sedmdesátých letech objednal rekonstrukci nástroje a mě pověřil návrhem dispozice jeho soustavy rejstříků. Jsem ráda, že se dílo podařilo.
Zážitkem byly sólové recitály v nejprestižnějších evropských sálech, jako je Royal Festival Hall v Londýně nebo v King‘s College v Cambridgi. Ještě raději ale vzpomínám na vystoupení v katedrálách, kde je tušení dávné historie skvělým doplňkem duchovní hudby. To platilo v mnoha městech Itálie, Francie, Německa, Norska i v dalších skandinávských zemích, stejně jako v Kanadě nebo napříč Spojenými státy. Nikdy pak nezapomenu na dvě stě metrů dlouhý klášterní chrám v Saint Albans Abbey severně od Londýna, proslulý zvlášť mimořádnou akustikou.
Byl to velmi náročný koncert, který natáčela BBC, hrála jsem cyklus Osmnácti chorálů od Johanna Sebastiana Bacha. Během dne chrámem procházeli návštěvníci, probíhaly mše nebo modlitby řeholníků. Kostel se vyprázdnil až v deset hodin večer. Tamní kolega-varhaník mi ukázal cestu a svěřil obrovský klíč. „Nemáte se čeho bát. Jste v křesťanském chrámě, kde sídlí jen dobří duchové,“ ujistil mě. S přípravou registrace jsem skončila až hodinu po půlnoci. Prázdnou dlouhou lodí jsem opravdu prošla bez problémů. Až k sakristii. Jen jsem ale otevřela její dveře, vidím strašidlo. Potácelo se mi vstříc v šeru slabé žárovky tak hrozivě, že by se ve mně krve nedořezal. Ještě krok a – vidím, že je to zrcadlo.
Zpočátku příslušní tajemníci, kteří o vycestování rozhodovali, vzdorovali. Zvlášť když zjistili, že se koncerty mají konat v chrámech. Pomohla ale skutečnost, že jako řada dalších umělců jsem pro komunistický režim znamenala nemalý přísun valut. Všechny honoráře jsme tehdy museli odevzdat a místo toho převzít poukázky na zboží. Mnozí čtenáři si na tuzexové bony jistě pamatují.
Ani na chvíli, i když jsem venku měla řadu dobrých nabídek. Příliš miluji svou zemi. Stejně si mě ale tajní pojistili – jezdit jsem mohla výhradně sama, manžel s dcerou zůstali doma jako záruka, že se vrátím.
Dnes to asi nebude moc populární, ale po pravdě musím říci, že na ně vzpomínám ráda, někdy i s dojetím. Hlavně na pobaltské republiky nebo Lvov, kde zůstalo několik otevřených katolických či evangelických chrámů. Byla jsem překvapená obrovským množstvím účastníků tamních bohoslužeb i nesmírně srdečným přijetím, jehož se mi vždy dostalo. Smutné účinkování bylo ale v kostelích, které režim změnil v koncertní síně. Nejhorším zážitkem byla návštěva několika chrámů v Litvě změněných na „muzea ateismu“. Místo oltářů tam na mě shlížely tváře Lenina, Stalina a podobných…
Rusko svou varhanní tradici po válce ještě budovalo. V pravoslavných kostelích varhany neznali, zpívají a cappella. Většina kostelů byla stejně zrušena nebo zneuctěna. Už za Stalina se ale v Rusku stalo módou stavět královský nástroj do všech větších koncertních síní a byli jsme tam často zváni. Což v těžkých letech totality bylo sice absurdním, zato účinným argumentem, proč na naší vysoké umělecké škole zachovat varhanní výuku. Když jednou bylo nejhůře, pomohl nám argument z ruských novin. Dočetli jsme se tam, jak sovětští kosmonauti ve vesmíru relaxovali při poslechu Bachovy varhanní hudby. To naše soudruhy na čas dostalo…
To byly těžké chvíle, nikdo slušný nevěděl, kdy přijde vyhazov. Kupodivu mi nejvíc prospělo, že jsem nebyla členkou komunistické strany. Vyloučení komunisté byli propouštěni a trestáni víc než my ostatní a někdo na té škole zůstat musel. Mně praktiky normalizace dokonce jednou zachránily život.
Krátce před sjednaným koncertem mi pracovník agentury oznámil, že mám zakázáno vycestovat i směrem východním a že mě v Moskvě zastoupí jeden z pražských varhaníků. Ten, protože měl zdravotní potíže a nemohl letět, musel cestovat vlakem. A letadlo, kterým bych byla tehdy letěla já, se zřítilo – zahynulo mnoho lidí včetně kapely Evy Pilarové. V únoru 1973 jsem si tak uvědomila, jak relativní je úspěch a sláva, že Bůh má se mnou ještě jiné, asi důležitější úmysly.
Bylo to krásné, ale náročné období. Museli jsme pozvednout chátrající školu i její uměleckou úroveň. A hlavně obměnit a konsolidovat pedagogický sbor a napravit mnoho nespravedlností. Umožnit předním odborníkům, aby konečně získali zasloužené tituly a hodnosti, které jim za odtažitý vztah k režimu komunisté upírali. Na druhé straně bylo třeba zbavit se lidí, kteří druhým škodili, stejně jako lidí naprosto neschopných. Vzpomínám na naši kádrovačku, která při výjezdu Janáčkova kvarteta vyslovila podiv, proč jedou pokaždé titíž čtyři umělci.
ALENA ŠTĚPÁNKOVÁ-VESELÁ (nar. 7. 7. 1923) užívá uměleckého jména po otci. Patří ke světově známým umělkyním, usedala v porotách prestižních mezinárodních varhanních soutěží. V roli varhanice nejvíc miluje J. S. Bacha, oblíbila si ale i soudobou hudbu – skladby Petra Ebena hrála snad na všech zahraničních štacích. Ve funkci rektorky JAMU zřídila ve spolupráci s P. Karlem Cikrlem, Zdeňkem Pololáníkem a dalšími katolíky oddělení duchovní hudby, které učí všemu, co by měl dobrý chrámový hudebník znát. Alena Veselá vychovala mnoho kvalitních varhaníků. Ona sama vyměnila aktivní uměleckou dráhu za působení v čele Spolku přátel hudby při Filharmonii Brno, který je pořadatelem nejpočetnější koncertní řady v brněnském Besedním domě. Emeritní rektorka stojí také v čele Spolku pro výstavbu koncertní síně v Brně. Svou výjimečnou fyzickou i duševní kondici podporuje sportovním zaujetím a neutuchajícím smyslem pro humor. Stále usilovně cvičí. Jako horolezkyně zdolala většinu tatranských štítů a ještě před několika lety v Dolomitech lyžovala. U příležitosti devadesátin napsala knihu vzpomínek.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou