26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Půlnoční bych nejradši sloužil v maštali

19. 12. 2005

|
Tisk
|

 

Venkov celkově nějak vymírá...

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Jan Mazanec

Předvánoční setkání s Janem Wirthem, farářem a zemědělcem

„Pojedeme dolejt teplou vodu koním na pastvu, pak vyložím z přívěsu vrtačku a před pátou jedu křtít.“ Muž ve „vaťáku“ nepřipouští diskusi. Převezme kanystry s vodou a navyklým pohybem se vyšvihne do kabiny traktoru. Jedeme. Motor burácí, takže spíš jen z mávání řidičových rukou vytuším, „kam až je to Wirthovo“. „Třicet hektarů, dvacet ovcí, asi patnáct krav,“ říká Jan Wirth ze Štěpánovic na Klatovsku, kněz a „zabejčený“ sedlák, druh na vymření.

Čím žiješ před Vánoci?

Sedím nad papíry, protože většina církevních i zemědělských dotací chodí touhle dobou. Když je nevyužiju, tak je příště nedostanu, proto je musím rychle utratit. Takže třeba zajistím zednické práce na kostele, ale dělá se v mraze, a spadne to. Navíc se ti, co udělují dotace, tváří jako obětaví ochránci památek, ačkoli jen vracejí to, co bylo církvi ukradeno.

V zemědělství jsou dotace rozdělené podivně: nahoře na Šumavě jsou vyšší, přitom tam jen pasou krávy a dvakrát ročně posečou louku, mimochodem jsou to většinou různí polomafiáni a pohrobci předsedů JZD, kteří mají známosti na ministerstvech. Tam úředníci po starých sedlácích házejí pojmy jako „environmentální“. Já třeba týden dopředu musím hlásit, kam vyženu krávy. Nebo beru dotaci na vyžínání trávy pod duby (což poctivě dělám), ale oni řeknou: „Na leteckém snímku převažuje tmavá barva, čili je to neobdělávaný pozemek, a vy jste nás podvedl - zaplatíte 5 000 Kč pokuty.“ Anebo máš osamocený strom uprostřed louky – a oni ti z mapy odpočítají plochu koruny stromu. A že tam kolem něj s traktorem tancuju, je nezajímá. A to, že máti seče kosou na stráni mezi stromy, už vůbec ne. Kravám musím uřezávat rohy, aby si neublížily. Ještě by mi taky mohli nařídit, ať je přivazuju ke stropu...

 

Nesouvisí ta přísnost s obavou z různých nových nemocí?

Nemoc šílených krav a další choroby pramení z naší nenasytnosti: zemědělství, který vždy přinášelo jen líné a pomalé peníze, se stalo „výrobou“, „jede“ se na kvantitu: vytřískat z pole co nejvíc, jezdit na pole jen třikrát ročně, třeba 40 km, obrovskými stroji - zasít, postříkat, sklidit. Já se snažím žít jako staří kulaci, který o sobě říkali, že jsou pány na vlastním hnojišti – uvažovali, jak kráva myslí, co potřebuje. Měli heslo: „Hnůj není svatý, ale zázraky dělá.“ Dneska když nestříkáš pole, mají tě za blázna, a končí to tak, že v celozrnném („nejzdravějším“) pečivu je nejvíc zbytkových látek z herbicidů. Ale lidi stříkat musí, protože z nevyžínaných mezí se šíří plevel. Přitom platí, že nejlepší herbicid je kosa.

Králíci se vytrácejí, množí se sekačky a bazény na vyholených „zahradách“. Mizí vše, co vyžaduje námahu. Zvlášť staří lidé to vůbec nechápou - pracovitost měli za jednu z hlavních ctností a zahálku za „matku neřestí“, a teď vidí opak: dělat jen to, za co jsou prachy. Navíc přibývá lidí, kteří dělají nějakou práci, aniž se ptají, zda vůbec má smysl – ten si přece pomocí sloganů a reklamy vymyslí a nám vnutí.

Chránit lidi před vším, co se jim lacině podbízí, a dávat naději těm, které tyto změny válcují. Při své práci se setkávám i s lidmi, kteří nějak spolupracovali s minulým režimem, a dnes jsou z nich beskrupulózní podnikatelé. Je na nich vidět určitá rozervanost - jako by cítili, že jejich obraz světa není ucelený. Nebo někteří komunisti, kteří proti Bohu „bojovali“, jako by měli skrytou touhu se nějak vyjádřit vůči Bohu, jako se báli toho, že mají malou naději na smíření, jako by neměli jistotu klidné smrti. A zde je podle mě úkol církve: vést k upřímnému vyznání vin a ve chvíli selhání nabídnout odpuštění.

Na statku žije i sestra s rodinou, takže jsem obklopen lidmi, a navíc na štědrovečerní jídlo chodím tam, kam mě pozvou. Ale vím, že určitá tichá bolest ze samoty ke kněžské službě občas patří. Naštěstí mám před sebou několik příkladů – třeba Františka Hobizala, kněze, který měl sílu unést bolesti své i těch druhých.

Vadí mi, že o Vánocích se Ježíš redukuje na zásobovače. Na druhou stranu rozumím lidové zbožnosti a jsem rád i za lidi, kteří přijdou do kostela jen o Vánocích. Jednou jsem při dětské mši vypustil v kostele mezi lavice jehně – některé lidi často osloví úplná drobnost. Nebo jsem na přívěs naložil tele, koně a ovce a udělal živý betlém. Já bych vůbec půlnoční nejradši sloužil doma v maštali.

No, to spíš v nočním klubu - těch je tady u hranic víc jak chlívů. (smích)
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou