Villa Vallila pomáhá 20 let

Vydání: 2021/32 Jezuité slavili svého patrona, 3.8.2021, Autor: Tereza Zavadilová

Secesní dům, který před komunistickým zestátněním zachránilo finské jméno, slouží v Červeném Újezdě nedaleko Votic už 20 let mladým lidem s postižením. Se svými asistenty tu tvoří tak trochu rodinu.

 
„Villáci“ spolu s asistenty společně zajišťují chod domácnosti, zahradničí a pečují o zvířata. Eva Klípová je pátá zprava v bílém. Snímek autorka


Jedním z deseti „villáků“, jak si říkají klienti chráněného bydlení ve Ville Vallile na prahu tzv. České Sibiře, je i Pepa. Žije ve zdejší komunitě lidí se „sníženými adaptačními schopnostmi“ dva roky, pobyt si hradí z invalidního důchodu a občasného roznášení letáků. A s dalším villákem se ani nestihneme představit a už mi pohotově líčí, kdo na domě restauroval vzácné reliéfy sochaře Františka Bílka (1872–1941), rodáka z nedalekého Chýnova.

Zdejší klienti kvůli různě těžkým handicapům obtížně zvládají samostatný život. „Mají problémy s komunikací, sebeobsluhou nebo péčí o domácnost, hůř reagují na nové situace, potíž je pro ně plánovat a rozhodovat. A čím dál častěji se nám ozývají rodiče dětí s autismem,“ vyjmenovává Eva Klípová, ředitelka komunitního domu a zakladatelka občanského sdružení Villa Vallila, pojmenovaného po posledním soukromém majiteli.

Mnozí villáci vyrostli v sociálně slabém prostředí či dětských domovech, podepsal se na nich alkoholismus rodičů a zanedbávání. Většina rodičů se o ně už ani nezajímá. Jejich děti jsou přitom mnohem náchylnější k tomu, aby je někdo využíval – třeba si na jejich jméno půjčil peníze. Komunita jim nabízí přijetí. Villáci se svými šesti asistenty společně zajišťují chod domácnosti, zahradničí a pečují o zvířata, ve sklepě si vyrábí mošty a v podkroví hrají divadlo. K vile patří i bývalé kanceláře JZD se dvěma garsonkami pro „tréninkové“ bydlení. V jedné z nich bydlí Roman, který rozváží jídlo v benešovské nemocnici. Veselý mladý muž v červené kombinéze pomáhá s údržbářskými pracemi i po „dvanáctce“ ve špitále. K bytům také přiléhá terapeutická dílna, v níž obyvatelé zpracovávají ovčí vlnu nebo renovují staré židle.

Nenaplnili očekávání rodičů

Chráněné bydlení ve vile, která je od roku 1994 národní kulturní památkou, nastartovala před dvaceti lety Eva Klípová s manželem Miroslavem. V dubnu 2001 se tam nastěhovali první dva klienti s asistenty. Službu zakladatelé opřeli o duchovní principy komunity Archa, kterou založil Jean Vanier (1928–2019) roku 1964 ve Francii (L‘Arche). Druhý komunitní dům v Česku, Archa Benediktus, funguje v Chotěboři na Vysočině.

Největší bolestí dětí s postižením, jak říkával Vanier, je to, že nenaplnily očekávání rodičů. „Ale i životy s nedostatky jsou cenné. Oni nejsou omylem přírody,“ věří Klípová, která spolu s manželem nabírala zkušenosti v Jedličkově ústavu a poté v Základní škole speciální v Praze, kterou nyní vede. „Lidé s postižením byli všude kolem nás, také švagr má Downův syndrom. Věděla jsem, jaký je to rozdíl – žít v ústavu oproti chráněnému bydlení. Snili jsme, že založíme komunitní dům,“ vzpomíná na zkušenosti z Archy ve Velké Británii, Slovinsku či Polsku.

Jejich sen získal jasnější obrysy, když se v roce 1992 v Kloboukách u Brna setkali s Vanierem osobně. Tehdy hovořil pro české publikum o těchto komunitách vůbec poprvé. Sdružení Villa Vallila založili Klípovi čtyři roky nato. A po mnoha letech práce byla vila v roce 2018 oficiálně přijata do mezinárodní Archy.

Zakonzervovaný poklad

Dům v havarijním stavu koncem 90. let manželé odkoupili levně, jeho hodnota byla po půlstoletí chátrání a „zakonzervování“ minimální a zájem o něj nulový. Na projekt si našetřili, peníze získali i z drobných darů, bez jakékoliv grantové podpory. A tak je tomu, s malými výjimkami, dodnes – provoz stojí na příspěvcích množství malých donátorů.

„Na této cestě se událo mnoho zázraků,“ popisuje začátky Klípová. Dům totiž za minulého režimu ušel nejhoršímu osudu: posledním vlastníkem byla dcera uhlobaronů Růžena, provdaná za finského diplomata Olliho J. Vallilu, a před komunistickým zestátněním ho ochránila jen diplomatická imunita – cedulka za oknem s nápisem „pod záštitou finského velvyslanectví“. Růženina rodina vilu užívala jako letní sídlo, po komunistickém převratu ale postupně všichni z Československa odešli. Majitelka vily zemřela v USA jen pár měsíců před sametovou revolucí. Klípovi pak kontaktovali její dceru Marju a dohodli nákup vily. Marja vlast svých předků v 90. letech také několikrát navštívila. „Byla dojatá, že jsme jí pomohli objevit její kořeny,“ dodává ředitelka Klípová.

Soužití s villáky hodnotí starosta Miroslav Dohnal pozitivně: „Mezi místní skvěle zapadli. Na podzim pomáhají hrabat listí nebo i jindy během roku s drobnými sezónními pracemi.“ Malá obec je navíc přehledná a villáci mohou snadno využívat veřejná místa – poštu, obchod, obecní úřad či nádraží – a tím trénovat i sociální dovednosti. Každý rok se vila otvírá veřejnosti při zahradní slavnosti nebo adventních koncertech. Provozuje také malou „knihárnu“ – místnůstku vedle bývalé zemědělské váhy. Villáci se zapojují i do života místní farnosti kolem kostela sv. Matouše. Někteří z nich dokonce ministrují.

Vanier, který roku 2015 získal Templetonovu cenu, byl za celoživotní dílo nominován i na Nobelovu cenu. „Jsem přesvědčená, že lidé s postižením ho dovedli do Božího království,“ věří Klípová. Na dílo Archy ovšem padl loni stín, když necelý rok po smrti zakladatele vyšlo najevo, že sexuálně zneužíval kolegyně. Archa tato obvinění, která se objevila už dříve během hnutí MeToo, nechala prošetřit a výsledky zveřejnila právě v únoru 2020 – a vydala i pokyny, jak o tématu v lokálních komunitách mluvit. „Myslím, že v těchto případech sehrála roli lidská slabost. Naštěstí nemusíme být soudci,“ říká Klípová a uzavírá: „Chceme, aby zde ve vile lidé naplňovali základní lidskou výzvu – vést dobrý život. Když sem kdysi přijela jedna polská koordinátorka hnutí Archa, řekla, že člověk zde může potkat Boha. A to je hlavní poslání Archy.“

TEREZA ZAVADILOVÁ




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 43 19. – 25. října 2021

Příležitost k naslouchání

Synodální cesta církve v českých a moravských diecézích začala minulou neděli. Biskupové ji oficiálně zahájili bohoslužbami v katedrálách.

celý článek


K práci ve skupinách je zván každý

Období od konce října 2021 do konce ledna 2022 bude patřit práci ve skupinách ve farnostech, ale klidně také ve školách, společenstvích, řeholních komunitách, laických…

celý článek


Blahořečení papeže úsměvů

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení…

celý článek


Křesťanský státník, císař a král

Narodil se na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Vzhledem k tomu, že císařův…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay