Poprvé v kostele? Návod, jak si poradit

Vydání: 2021/22 Čeští bohoslovci ministrovali papeži, 25.5.2021

Co k čemu v kostele slouží? Jak se uvnitř chovat a co se tam odehrává? Odpovědi co nejširšímu publiku, tedy i náhodným návštěvníkům kostela, nabízí (nejen) v čase Noci kostelů publikace „Kostel – návod k použití“. Napsal ji JIŘÍ MACHÁNĚ, vedoucí redakce KT, a vydalo Karmelitánské nakladatelství. Doprovází ji snímky společenství Člověk a Víra.


Příručka pro ty, kterým není kostelní prostředí až tak úplně vlastní, je ojedinělým počinem. Proč je potřeba?

Naši sousedi a kamarádi o nás katolících vědí, že „chodíme do kostela“. A že „věříme na Pána Boha“. Někteří ale žijí už třeba ve třetí generaci úplně mimo naši zkušenost, jak to v kostele vypadá, a často sotva tuší, co v něm vlastně děláme. Dochází nám to? Pro věřícího člověka je totiž kostel známé a bezpečné zázemí, kam chodí rád na dostaveníčko s Pánem Bohem. Ale co ti ostatní?

Někteří věřící lidé by prožitky blízkosti Boha v kostele navíc chtěli sdílet se svým „nevěřícím“ okolím. Třeba já. Nejsem však hňup, abych si myslel, že to jde zařídit nějakou příručkou či návodem k použití. Ale říkám si, že takováhle předběžná informace rozptýlí obavy z neznáma a pozve k nahlédnutí za chrámová vrata. A třeba povede i k tomu setkání, které tam prožíváme my domácí.

Mnozí se v kostele cítí nepatřičně nebo se bojí trapasu. Jako konvertitka ten pocit dobře znám. Píšeš ale, že kostel je nejbezpečnějším místem vůbec. Čeho se tedy ti lidé bojí?

Pamatuji si, jak jsem jako dítě ve Rtyni v Podkrkonoší ustrašeně nahlížel k husitům, abych zjistil, jak to u nich vypadá. Normálně jsem se bál neznámého! Ten pocit jsem si připomněl, když jsem se do této knížečky pouštěl.

Moji přátelé to říkají úplně „na férovku“: „Co když nebudu vědět, kam si v tom kostele mám sednout, kam jít, co dělat, co když ode mě budou něco chtít, někdo na mě promluví… Neumím si sedat, vstávat, dělat ty vaše kříže, modlit se. Vy tam všelijak klekáte, podáváte si ruce. A tuhle mě vyhodili, že jsem v tílku. Co když mě tam bude někdo ‚prudit‘?“ Já se jim ovšem vůbec nedivím, protože, jak jsem naznačil, kostel prostě neznají z rodiny, ze školy – odnikud. A ruku na srdce: my katolíci zas až tak přívětiví nejsme. Kdo z nás kdy v kostele přivítal, oslovil nebo aspoň pozdravil náhodného návštěvníka? Mám naději, že dát někomu do ruky tuto knížečku by mohl zvládnout prakticky každý.

Publikace má tři oddíly: nejprve se věnuješ pravidlům slušného chování, pak přibližuješ nezasvěceným, co je co (kropenka, oltář, ambon atd.), a nakonec i to, jak probíhá bohoslužba. Co především bys rád předal?

Jsem z Podkrkonoší, takže bych to shrnul heslem naší tradiční lokální pohostinnosti: „Přijďte pobejt!“ Když od nás z domu odchází spokojená návštěva, jsem vždycky šťastný jak blecha. Přitom ale nečekám, že ti lidé začnou vařit a pít podle mého gusta, mít mé názory a náhledy na svět, žít jako já. Ale že přijdou zas. A budeme si třeba rozumět. To by mi úplně stačilo i s kostelem. Byl bych zkrátka rád, aby se lidé nebáli přijít a kouknout, co se uvnitř děje. A z katolíků aby se stali „lidé Noci kostelů“, během které jim to pozoruhodně jde: pozvat, přivítat, pohostit.

Přál by sis, aby tvůj návod měl ještě nějaký další dopad?

Nadšený bych byl, kdyby posloužil nejen našim nevěřícím přátelům, ale také třeba učitelům v rámci hodin vlastivědy nebo základů společenských věd, při přípravě lokálních školních projektů o výtvarném umění, historii, náboženství i místní kultuře. Rovněž ke konci školního roku, kdy se do některých chrámů vydávají školní výpravy, může být taková publikace docela užitečná. Při zmíněné Noci kostelů vstupují do chrámových prostor lidé, kteří by si rádi odnesli „informační konzervu“ a mohli se ke smyslu a významu jednotlivých částí chrámu ještě jednou vrátit. A v neposlední řadě by mě těšilo, kdyby knížka posloužila kněžím a třeba i biskupům v kontaktu s občanskou společností. Například aby jim příště nepřišel starosta, pan řídící, primátor, nebo dokonce ministr v klobouku až před svatostánek. Kněží pak jistě ocení, že budou mít v ruce pozvánku do kostela pro ty, kteří tam obvykle nechodí.

V knížce je také fotografický doprovod, který zachycuje život víry v kostelích celého Česka a autory snímků jsou členové spolku Člověk a Víra…

Jejich dílo je skvělé. Někdy v novinách při uzávěrce hudrám, když potřebujeme zpravodajskou fotku a musím se probírat snímky, které mi připadají pro ten účel zbytečné. Když jsme si ale s fotografkou Martinou Řehořovou sedli nad fotografickou galerií Člověka a Víry a vybírali, naopak jsem jásal. Něco málo snímků vzniklo „dodatečně“. Bez jejich fotek by ta knížka nebyla tak pěkná.

(tez)
 

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 43 19. – 25. října 2021

Příležitost k naslouchání

Synodální cesta církve v českých a moravských diecézích začala minulou neděli. Biskupové ji oficiálně zahájili bohoslužbami v katedrálách.

celý článek


K práci ve skupinách je zván každý

Období od konce října 2021 do konce ledna 2022 bude patřit práci ve skupinách ve farnostech, ale klidně také ve školách, společenstvích, řeholních komunitách, laických…

celý článek


Blahořečení papeže úsměvů

Cesta k beatifikaci „papeže úsměvů“, jak říkali Janu Pavlu I., je otevřena. Papež František totiž uznal zázrak uskutečněný na jeho přímluvu – šlo o uzdravení…

celý článek


Křesťanský státník, císař a král

Narodil se na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako nejstarší syn arcivévody Oty Františka, který byl synovcem císaře Františka Josefa I. Vzhledem k tomu, že císařův…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay