„Nádherně zpackaný život“
Vydání: 2021/17 Mnich Dominik rozšířil české nebe, 20.4.2021, Autor: Miloš Doležal
Nevysoká postava. Přesto nepřehlédnutelný. Brýle na výrazném nose. Klobouk. Sporý, energický, nezdolný. Mírně předkloněn, s aktovkou za zády. Uctivý a galantní k ženám, vášnivý debatér. To byl Václav Vaško (1921–2009), od jehož narození uplyne 26. dubna 100 let.
Katolický aktivista Václav Vaško (uprostřed) v hovoru s kardinálem Miloslavem Vlkem a teologem Mons. Oto Mádrem v 90. letech. Snímek Jaroslav Hodík
Znal jsem ho od začátku 90. let, kdy řediteloval v nakladatelství Zvon, ale o jeho pohnutém životaběhu, životabolu i životaradosti jsem se dozvídal postupně, především z jeho memoárové knihy Ne vším jsem byl rád (KNA 2001).
Před několika lety jsem šel rozhlasovou chodbou kolem výtahu-paternosteru na jakousi schůzku. Všiml jsem si, že se výtah zastavil, zadrhl. Zřejmě se porouchalo něco mechanického. Podle zvuků bylo poznat, že uvěznil řadu pasažérů. A najednou škvírou mezi podlahou a částí otevřené výtahové kabiny letí aktovka. Pak se vysunují ruce, kdosi v saku se hbitě a umně souká jako lasička úzkou škvírou, hlava, ramena, trup… hup! a přede mnou stojí pan Vaško. Otřepe se, sebere aktovku, podává mi vřele ruku a prohodí jakoby nic: „Zdravím vás, příteli! To víte, rubat uran nebo lámat tunel pod Letnou člověka něčemu naučí – vystačit si s málem, vejít se do mezer.“
Odbojář, diplomat, mukl
Václav Vaško se narodil ve slovenském Zvolenu. Od českého otce-právníka zdědil čestnost, od slovenské matky jemný cit pro bližní. Vystudoval obchodní akademii v Banské Bystrici a po maturitě do roku 1944 studoval na Vysoké škole obchodní v Bratislavě. Účastní se Slovenského národního povstání, je zatčen gestapem a čeká na popravu. Nakonec je skoro zázračně propuštěn a do osvobození se bude skrývat. Po válce působí v diplomacii jako velvyslanecký atašé v Moskvě, uzavírá manželství s Irinou Jukovovou (dcerou vysokého sovětského funkcionáře popraveného před válkou během Stalinových čistek) a za rok se jim narodí dcera Marija.
Jenže do života zasahuje nastupující komunistická diktatura, tedy přesněji její pohůnci v různých funcích. Václav Vaško je propuštěn z Ministerstva zahraničních věcí a stává se dělníkem na stavbě Letenského tunelu. Žena a dcera za ním do Československa vycestovat nesmějí. Ač se dělník Vaško na poslední chvíli pokouší klatbu změnit tím, že požádá o vstup do KSČ, za což se pak bude nesmírně stydět, není mu to nic platné. V únoru 1953 je zatčen Státní bezpečností a odsouzen na třináct let stalinských kriminálů. Manželství a rodina se rozpadají a jeho život dostává cejch vyděděnce. Nicméně komunistický kriminál je plný podobných outsiderů. A tak se Václav ve vybrané společnosti profesorů, teologů, básníků, historiků a duchovních dál vzdělává a posiluje svoji víru i naději.
Propuštěn je na amnestii po devíti letech a pracuje jako betonář, frézař a zámečník. Až v čase Pražského jara se může na chvíli vrátit do veřejné činnosti, spoluzakládá Dílo koncilové obnovy, účastní se veřejných debat, nastupuje jako vedoucí vydavatelství České katolické charity. Za pár let je ovšem znovu vyhozen a živí se jako korektor. To už ale pracuje na Neumlčené – velké knižní fresce či kronice poválečných dějin katolické církve v našich zemích. V roce 1989 spoluorganizuje dnes již legendární pouť do Říma na svatořečení Anežky České, a přestože je mu už bezmála 70 let, vrhá se po roce 1990 do obnovy společnosti jako ředitel vydavatelství Zvon. A především – znovu po letech potkává svou dceru a manželku. S tou v roce 1991 obnovuje manželství a jsou jim dopřána ještě společná léta. V roce 1998 je prezidentem Havlem dekorován medailí Za zásluhy a dokončuje třídílný Dům na skále (podrobněji rozpracovaná Neumlčená – pozn. red.) a zmíněné memoáry.
Jak mohl onen drobný muž tak srdnatě a trpělivě vzdorovat tolika protivenstvím, té hoře trápení? Za Slovenského národního povstání čekal v cele na popravu. Modlil se růženec. Několik hodin před exekucí ho od smrti vysvobodila Tisova přímluva. Později zmíněný dlouholetý kriminál (Pankrác, uranové lágry, Leopoldov, Mírov), odloučení od ženy a dcerky. Modlil se růženec a zůstával trpělivý. Po čtyřiceti letech se rodina znovu scelila. Nikoli hollywoodský příběh, nýbrž byly vyslyšeny prosby a vězňovy oběti přinesly dar.
Výstižně Vaškův životní příběh pojmenoval jeho spolumukl, teolog Oto Mádr: „Vaškův nádherně zpackaný život potvrzuje – i za tisíc dalších – pravdu o podobenství o zrnu, jež vyvolává mnoho životů vlastní sebeobětí. Svobodná občanská společnost, víra a církev nepřežije bez velkých srdcí, která mezi množstvím atraktivních nabídek seberealizace nepřeslechne výzvu ‚pojď za mnou‘. Díky, Václave.“
MILOŠ DOLEŽAL, spisovatel a publicista
Sdílet článek na:
Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články
