Hřeb jako kotva upevňující víru
Vydání: 2021/2 Tři králové přicházejí online, 5.1.2021, Autor: Jiří Macháně
V samém závěru uplynulého roku představili archeologové a strahovští premonstráti unikátní nález relikvií v Milevsku, které spadá pod strahovskou kanonii. O významu nálezu, jenž vzbudil nemalou pozornost, jsme hovořili se strahovským opatem DANIELEM JANÁČKEM.
Českobudějovický biskup Vlastimil Kročil (zcela vlevo), kardinál Dominik Duka, strahovský opat Daniel Janáček a archeolog Pavel Břicháček při prezentaci nálezu v klášteře v Milevsku. Snímek Václav Kittel
Co archeologové našli?
V severní zdi kostela sv. Jiljí objevili, zdokumentovali a vyzdvihli trosky dřevěné schrány, původně zdobené zlatými a stříbrnými křížky, rybičkami a dalšími geometrickými ozdobami. Na masivním zlatém plechu, který původně zdobil víko schrány, je vytepán kříž a dvě písmena „IR“. Písmena lze v daném kontextu číst jako zkratku pro latinské „Iesus Rex“, tedy Ježíš Král. Uvnitř dřevěných trosek se skrýval přibližně 6 cm dlouhý kus železného hřebu. První analýzy prokázaly, že se jedná o odseknutou část kovaného železného hřebu, na němž je vytvořena zlatá značka v podobě křížku. Křížek je podle první materiálové analýzy z 21karátového zlata, které má podle složení původ na Blízkém východě. Dendrologický průzkum dřeva pak ukázal, že dřevěné trosky schrány tvoří dva druhy dřeva – modřínové a dubové. Modřínové dřevo je radiokarbonovou metodou datováno do období 1290–1394 našeho letopočtu a dřevo dubové do období 260–416.
Jak se vlastně takový nález podařil? Čím to, že o tom prostoru a relikvii premonstráti nevěděli?
Archeologický výzkum areálu se v Milevsku provádí od šedesátých let. Díky moderním 3D technologiím se podařilo získat nové informace o cenném historickém dědictví a odhalit některá jeho tajemství, která upadla v zapomnění. Technika 21. století umožňuje prohlížet si objekty v nových perspektivách (tj. i z míst běžně nedostupných), a hledat tak v historických budovách skryté souvislosti. Umožňuje správnou interpretaci jednotlivých částí stavby a napovídá způsob, jakým skládat střípky poznání z dávno zapomenutých časů. Schody k přístupové chodbě viděli všichni, kdo navštívili kostel sv. Jiljí. Jenže chodba k „trezorové místnosti“ byla předělena trámem, byla tedy nepřístupná. Dutina vedoucí z ní má průměr pouhých 26 x 16 cm. Teď jsme se dostali za ni, což přineslo nečekaný objev.
Je důvodné se domnívat, že kus hřebu ukrytý a nalezený v Milevsku je skutečně tím, kterým byl ke dřevu kříže přibit Ježíš Kristus?
To samozřejmě nevíme. A nejsem si ani jist, zda by se to vůbec dalo dokázat. Samotný hřeb ale nebyl předmětem zkoumání. Na druhé straně dřevo ze zhruba 4. století mluví samo za sebe. Co víme, je, že císařovna Helena byla velkou ctitelkou Ježíše Krista, navštívila Jeruzalém, podle tradice nalezla svatý kříž a mnohé relikvie rozdělila svým oblíbeným městům, jako byly Konstantinopol, Řím a Trevír. Jistými cestami se taková relikvie dostala až do Milevska.
Podstatné však je, že tyto relikvie jsou především „svědky víry“ lidí, jako byli sv. Helena a ostatní křesťané, kteří žili dávno před námi. Odkazují na Boha a vytvářejí duchovní a emocionální spojení s Ježíšem.
Jaký je náboženský význam tohoto nálezu? Proč je předmětem úcty a co to vlastně znamená?
Relikvie (z latinského „relinquere“ – „ponechat, zanechat“ – tedy „to, co zůstalo“) rozdělujeme do několika tříd. Do 1. třídy patří těla svatých nebo jejich části. 2. třída zahrnuje předměty, kterých se svatí dotýkali, používali je nebo jimi byli mučeni. Náš hřeb by tedy spadal do této kategorie. Do 3. třídy pak řadíme tzv. relikvie přikládané, dotykové, tedy předměty, jež se dotkly relikvií 1. třídy.
Relikvie jsou otázkou „živosti“, vztahu a víry. Svatí zemřeli, a přece zůstávají živí. Tam, kde si k nim člověk vytvoří vztah a roste tím jeho víra ve vzkříšení, zůstává přítomno celé velikonoční poselství Ježíše Krista. Tedy i skrze malý hřeb si mohu vybudovat vztah k Ježíši, protože mi může připomenout ohromnou Boží lásku a já k ní mohu přistoupit blíž. Tím hřebem proto nemáme a nechceme něco dokazovat. Je to spíše kotva, která je schopna upevnit naši víru ve zmrtvýchvstání a prohloubit naše spojení s Ježíšem Kristem.
Relikvie jsou i důsledkem Vánoc. Ježíš Kristus přijal naše tělo a materii. Spása není jenom čistě duchovní záležitostí, jinak by se věčné Logos (Slovo) nepotřebovalo stát tělem. Ale ono se tělem stalo a nechalo se přibít na kříž. Tento hřeb mi tuto skutečnost může připomínat a chce i mne pevněji připojit ke Kristu a dát mi naději, že také mé utrpení, bolesti a hříchy byly s Kristem přibity na dřevo kříže. Na jednom relikviáři svatého kříže z 12. století u sv. Petra v Římě je prý napsáno: „Zvenčí vidíš dřevo, uvnitř Krista.“ Tato věta může být vodítkem přístupu k ostatkům i pro nás.
Takové relikvie obvykle „daroval“ kostelu či klášteru panovník nebo bohatý a bohabojný šlechtic a bývaly shledávány jako vzácnosti nedozírné hodnoty. Co to tedy znamenalo a znamená pro milevský klášter a premonstráty?
Archeolog Pavel Břicháček, který se dlouhodobě věnuje výzkumu v Milevsku, už dávno upozorňoval na ohromný kulturní a historický význam tamního kláštera. Již před slovanskou misií zde fungoval křesťanský bohoslužebný život. Nález schrány s relikvií by jenom potvrzoval jeho odborné názory.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Publicistika, Zpravodajství
