PTP: trauma i doživotní přátelství

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Radek Gális

Levná pracovní síla a pokus o převýchovu politicky nespolehlivých lidí – to byly důvody, proč 1. září 1950 vznikly pomocné technické prapory (PTP) či vojenské tábory nucených prací (VTNP).


Hrdinové knihy Černí baroni od Černé věže při slavnostní prezentaci v roce 2017. Snímek autor


Jako lidé nepohodlní komunistickému režimu k nim narukovalo během čtyř let jejich existence šedesát tisíc mužů. Včetně celé řady bohoslovců, kněží, synů sedláků, živnostníků, příslušníků zahraničních armád nebo studentů vyloučených z vysokých škol. V uniformě a bez nároku na řádnou mzdu pracovali na stavbách, v kamenolomech a lesích nebo fárali v dolech. A často se tam potkali i otec se synem.

Na vojnu nastoupil jako dvacetiletý v září 1950 a do civilu šel až na Nový rok 1954 také Mons. Václav Kulhánek (90) z Českých Budějovic, který patří mezi poslední žijící příslušníky PTP. „V létě 1950 zrušili náš budějovický diecézní seminář a 14. září jsem musel k odvodu,“ vzpomíná Kulhánek, který nastoupil do Komárna, a pokračuje: „Namísto dvou let jsem tam byl 40 měsíců.“ Pracoval na stavbách v Čechách i na Slovensku, kde pétépáci budovali kasárna, domy pro důstojníky nebo letiště.

Někteří z pamětníků, kteří nosili typické černé výložky, se každoročně setkávají u památníku 52. PTP ve Svaté Dobrotivé – Zaječově a při bohoslužbě s hlavním kaplanem Armády ČR v tamním kostele Panny Marie a sv. Dobrotivé. Letos se tu sejdou ve čtvrtek 10. září. „Kdysi jsme na tyto akce rádi jezdívali, ale už máme svůj věk a zdravotní problémy,“ říká bývalý předseda okresní pobočky Svazu PTP Jiří Pešek (90) z Českých Budějovic, který sloužil v letech 1952-1955. Tenkrát pracoval na haldách vytěžené hlušiny ve Stříbře, kde byly uranové doly, a z vojny si odnesl doživotní zdravotní následky. Jeho nelehký život, stejně jako osudy dalších pamětníků z Českobudějovicka, zachycuje kniha rozhovorů Černí baroni od Černé věže.

Hrabě mezi barony

Hned v roce 1990 vznikl Svaz PTP – VTNP, který kvůli stáří členů ukončil činnost před čtyřmi lety. K jeho členům patřil například hrabě Zdeněk Sternberg. Na vojnu nastoupil v roce 1950. „Všichni jsme byli považováni za třídní nepřátele, takže námi nadřízeni opovrhovali,“ vzpomíná. „Práce na šachtě byla zpočátku obrovská dřina; museli jsme pracovat nejen ve všední dny, ale i tři neděle v měsíci. Ze začátku vás napadá: Mám před sebou dva roky, to nemůžu vydržet. Jenže po čtrnácti dnech už je pro vás všechno skoro normální,“ dodává Zdeněk Sternberg.

Za trest ke sbíječce

K dosud žijícím pamětníkům patří i Václav Šulista z Drahotěšic, který v únoru oslavil devadesátiny. „Pocházím z věřící rodiny, naši byli živnostníci, otec členem lidové strany. Už na budějovickém gymnáziu jsem měl kvůli svým názorům a smýšlení problémy,“ vzpomíná Šulista, kterého vyhodili po čtyřech semestrech z Karlovy univerzity a 1. října 1951 už byl v Karviné u těžkého 3. PTP. „K zařazení mezi tzv. černé barony přispěl i můj původ a fakt, že starší bratr Miroslav už byl v té době v Anglii, kam odešel koncem roku 1947 na studijní pobyt. Po únoru 1948 se pak odmítl vrátit,“ pokračuje Šulista, který strávil u PTP 29 měsíců. Nejprve fáral, pak pracoval na ošetřovně a na povrchu, kde v létě vykládal vagony plné pytlů cementu, v zimě zase zmrzlý štěrk. „Viděl jsem několik úrazů včetně smrtelného a při službě na ošetřovně zažil tři sebevraždy. Dvěma pokusům se mi podařilo zabránit,“ dodává.

Jako pro vysokoškoláka pro něj fyzická práce byla velmi těžká. „Když jsme přišli z první šichty, seděli jsme na kufrech a brečeli. Jen si to představte, že vás někdo pošle do díry, navleče na vás všechno možné, dostanete sbíječku, sekyrku, lopatu. Štajgr vás žene dopředu a najednou se před vámi otevře místo s nezajištěným stropem, takže na vás všechno padá, a vy máte strach, aby vás to tam nezavalilo,“ vzpomíná Šulista a dodává: „Nejtěžší byly situace, kdy přišel dopis, že táta je zavřený, máma nemocná a vyhnaná z domova a sama živoří v cizím prostředí. Nesmíte jet domů ani na pohřeb rodičů, o všechno jste přišli, dívka se s vámi rozešla a vdala se za jiného. To jsou všechno věci, které máme spojeny s komunistickým režimem, který to má na svědomí,“ uzavírá Šulista.

RADEK GÁLIS

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 32 2. – 8. srpna 2022

Papež na cestách uzdravení a smíření

Přání, „aby se zasévala naděje pro domorodé i nedomorodé obyvatelstvo, které chce žít v bratrství“, vyslovil papež při návratu z Kanady. Při své 37. zahraniční…

celý článek


Poutníci na jedné lodi s biskupem

Společnou plavbu po Baťově kanálu absolvovali minulou středu účastníci 16. ročníku Pouti za umělce.

celý článek


Pár vteřin, které zachrání pokoj v rodině

Taková trpělivost! Znamená to něčí utrpení, nebo kopec klidu a míru? A můžeme si uhlídat, aby její míra nepřetekla? Hovořili jsme o tom s vedoucí Křesťanského terapeutického…

celý článek


Podezřívali nás, že jsme špioni

Útěk před komunisty, vojenská služba v USA, kněžství, profesorská kariéra, duchovní služba americkým vojákům a její zakládání v jedenácti postkomunistických zemích.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay