PTP: trauma i doživotní přátelství

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Radek Gális

Levná pracovní síla a pokus o převýchovu politicky nespolehlivých lidí – to byly důvody, proč 1. září 1950 vznikly pomocné technické prapory (PTP) či vojenské tábory nucených prací (VTNP).


Hrdinové knihy Černí baroni od Černé věže při slavnostní prezentaci v roce 2017. Snímek autor


Jako lidé nepohodlní komunistickému režimu k nim narukovalo během čtyř let jejich existence šedesát tisíc mužů. Včetně celé řady bohoslovců, kněží, synů sedláků, živnostníků, příslušníků zahraničních armád nebo studentů vyloučených z vysokých škol. V uniformě a bez nároku na řádnou mzdu pracovali na stavbách, v kamenolomech a lesích nebo fárali v dolech. A často se tam potkali i otec se synem.

Na vojnu nastoupil jako dvacetiletý v září 1950 a do civilu šel až na Nový rok 1954 také Mons. Václav Kulhánek (90) z Českých Budějovic, který patří mezi poslední žijící příslušníky PTP. „V létě 1950 zrušili náš budějovický diecézní seminář a 14. září jsem musel k odvodu,“ vzpomíná Kulhánek, který nastoupil do Komárna, a pokračuje: „Namísto dvou let jsem tam byl 40 měsíců.“ Pracoval na stavbách v Čechách i na Slovensku, kde pétépáci budovali kasárna, domy pro důstojníky nebo letiště.

Někteří z pamětníků, kteří nosili typické černé výložky, se každoročně setkávají u památníku 52. PTP ve Svaté Dobrotivé – Zaječově a při bohoslužbě s hlavním kaplanem Armády ČR v tamním kostele Panny Marie a sv. Dobrotivé. Letos se tu sejdou ve čtvrtek 10. září. „Kdysi jsme na tyto akce rádi jezdívali, ale už máme svůj věk a zdravotní problémy,“ říká bývalý předseda okresní pobočky Svazu PTP Jiří Pešek (90) z Českých Budějovic, který sloužil v letech 1952-1955. Tenkrát pracoval na haldách vytěžené hlušiny ve Stříbře, kde byly uranové doly, a z vojny si odnesl doživotní zdravotní následky. Jeho nelehký život, stejně jako osudy dalších pamětníků z Českobudějovicka, zachycuje kniha rozhovorů Černí baroni od Černé věže.

Hrabě mezi barony

Hned v roce 1990 vznikl Svaz PTP – VTNP, který kvůli stáří členů ukončil činnost před čtyřmi lety. K jeho členům patřil například hrabě Zdeněk Sternberg. Na vojnu nastoupil v roce 1950. „Všichni jsme byli považováni za třídní nepřátele, takže námi nadřízeni opovrhovali,“ vzpomíná. „Práce na šachtě byla zpočátku obrovská dřina; museli jsme pracovat nejen ve všední dny, ale i tři neděle v měsíci. Ze začátku vás napadá: Mám před sebou dva roky, to nemůžu vydržet. Jenže po čtrnácti dnech už je pro vás všechno skoro normální,“ dodává Zdeněk Sternberg.

Za trest ke sbíječce

K dosud žijícím pamětníkům patří i Václav Šulista z Drahotěšic, který v únoru oslavil devadesátiny. „Pocházím z věřící rodiny, naši byli živnostníci, otec členem lidové strany. Už na budějovickém gymnáziu jsem měl kvůli svým názorům a smýšlení problémy,“ vzpomíná Šulista, kterého vyhodili po čtyřech semestrech z Karlovy univerzity a 1. října 1951 už byl v Karviné u těžkého 3. PTP. „K zařazení mezi tzv. černé barony přispěl i můj původ a fakt, že starší bratr Miroslav už byl v té době v Anglii, kam odešel koncem roku 1947 na studijní pobyt. Po únoru 1948 se pak odmítl vrátit,“ pokračuje Šulista, který strávil u PTP 29 měsíců. Nejprve fáral, pak pracoval na ošetřovně a na povrchu, kde v létě vykládal vagony plné pytlů cementu, v zimě zase zmrzlý štěrk. „Viděl jsem několik úrazů včetně smrtelného a při službě na ošetřovně zažil tři sebevraždy. Dvěma pokusům se mi podařilo zabránit,“ dodává.

Jako pro vysokoškoláka pro něj fyzická práce byla velmi těžká. „Když jsme přišli z první šichty, seděli jsme na kufrech a brečeli. Jen si to představte, že vás někdo pošle do díry, navleče na vás všechno možné, dostanete sbíječku, sekyrku, lopatu. Štajgr vás žene dopředu a najednou se před vámi otevře místo s nezajištěným stropem, takže na vás všechno padá, a vy máte strach, aby vás to tam nezavalilo,“ vzpomíná Šulista a dodává: „Nejtěžší byly situace, kdy přišel dopis, že táta je zavřený, máma nemocná a vyhnaná z domova a sama živoří v cizím prostředí. Nesmíte jet domů ani na pohřeb rodičů, o všechno jste přišli, dívka se s vámi rozešla a vdala se za jiného. To jsou všechno věci, které máme spojeny s komunistickým režimem, který to má na svědomí,“ uzavírá Šulista.

RADEK GÁLIS

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Publicistika, Články



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay