Ptačí typologie aneb kam odlétají skřivani i sovy
15.8.2013, Autor: Jiří Gračka
„Jste skřivan, nebo sova?“ ptávají se nás čas od času autoři článků v časopisech věnujících se životnímu stylu i jiní dobří lidé, a my jsme tak nuceni se zamyslet nad otázkou, zda je nám milejší si přivstat, nebo přispat. Člověk aby měl téměř výčitky, pokud nechová hlubší sympatie k žádnému ze zmíněných zástupců ptačí říše…
K životu novináře patří mimo jiné i ta výhoda, že je pánem svého času o trochu víc než třeba pekař, průvodce v muzeu či skladník ve šroubárně. Důležité je stihnout redakční uzávěrku a nikoho už nemusí zajímat, zda článek vznikl ve vlaku cestou z reportáže, při západu slunce místo pravidelné dávky televizních emocí, či nad ránem po bezesné noci a u desátého šálku kávy. Zmíněná ptačí typologie je tak pro lidi od pera o něco důležitější než pro ty ostatní a je na každém, jak se s onou zásadní otázkou vyrovná.
Co se mě týká, začal jsem ji poprvé řešit v době studií na vysoké škole. Život ve vícečlenné rodině na nevelkém prostoru už tehdy přinášel nutnost volit jistá méně obvyklá řešení, jak si vydobýt aspoň chvíli klidu na vstřebávání všeho, co student musí znát. Zvyk vysedávat u knih dlouho do noci pak v pravidelných intervalech posilovala také zkoušková období – ani ta nejvčasnější příprava totiž nedokázala zabránit tomu, aby poslední noc před každou zkouškou padla celá jen na učení a spánek musel být odsunut do kategorie věcí luxusních, a tedy zbytných.
Přechod od šedivé teorie k věčně zelenému stromu života s sebou přinesl mnohé změny, s rozložením dne ale příliš nezahýbal a ze mě se stala přesvědčená sova – občas i do té míry, že jsem cestou na lůžko zdravil ve dveřích právě vstávající další členy rodiny a jen radost z dobře odvedené práce mě chránila před výčitkami svědomí, jež by jinak jejich starostlivý pohled musel vyvolat.
S novým rodinným stavem i adresou trvalého pobytu se opět leccos změnilo a mimo jiné bylo nad slunce jasnější, že vystavit manželku týmž situacím, s nimiž byli konfrontováni rodiče, jaksi nelze. Ukázalo se nicméně, že proměna ze sovy na skřivana patří k těm lehčím úkolům novomanželského života, ba dokonce že zamávat ve dveřích ženě odcházející po šesté hodině ranní na vlak a pustit se do práce pěkně zčerstva, případně se předtím ještě trochu provětrat na kole, je vlastně o mnoho příjemnější než při psaní zjišťovat, že půlnoc už je dávno minulostí.
Jak bláhové však byly naděje, že tento blažený stav skřivanů je definitivní a neměnný! Pokud totiž vůbec existují oblasti života, které nedokáže převrátit naruby skutečnost, že se z člověka stane rodičem, nepatří mezi ně spánek zcela jistě. Nejčastějším námětem večerních rozhovorů se tudíž rychle stanou dohady, jestli potomek vydrží spát aspoň čtyři, nebo zase jen tři hodiny, a klížící se oči novorozence jsou skoro stejným důvodem k radosti jako jeho první úsměv, první slabika či první zoubek.
A tak se připravuji na to, až mě jednou na ulici zastaví horlivá tazatelka s poznámkovým blokem a v rámci nějakého výzkumu veřejného mínění mi položí otázku: „Jste skřivan, nebo sova?“ Já se na ni podívám, vyloudím na tváři takový trochu nucený a hodně unavený úsměv a odpovím: „Já, milá slečno, jsem dudek – spím, kdykoli mi to dovolí.“
Sdílet článek na:Sekce: Články, Redaktoři, Blogy
