Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Jitka Styblíková je ředitelkou občanského sdružení Vida. Tato organizace si klade za cíl pomáhat lidem s duševní nemocí. Vychází z toho, že nejlepší pochopení může nemocnému nabídnout člověk, který zná podobné problémy na vlastní kůži.

Přibývá v dnešní době lidí s duševním onemocněním?
Ano, přibývá i sebevražd. Z celkových financí na zdravotnictví jde přitom u nás na psychiatrickou péči něco kolem 3 %; v západoevropských státech to bývá 8 až 12 %. Psychiatrická péče v ČR je podfinancovaná a podle toho bohužel taky vypadá. Často se na nás obracejí lidé s tím, že někdo z jejich blízkých je duševně nemocný, ale nechce se léčit. Pokud neohrožuje sebe nebo své okolí, nedá se s tím nic dělat. Špatné je, že u nás neexistuje domácí péče o lidi s duševní nemocí, případně asertivní mobilní týmy, kde by působili sociální pracovnice, zdravotní sestry a psychiatři. Tyto týmy by vyjížděly přímo do terénu za lidmi. Chybí nám i větší rozšíření ambulantní péče – léčebna je totiž pro řadu nemocných stále velkým strašákem. Navíc: než se člověk do léčebny dostane, může to trvat rok dva, kdy zůstává zcela bez péče. Pak už skutečně musí být hospitalizován. Kdybychom s ním začali pracovat dřív, nemuselo k tomu vůbec dojít.
Nabízí vaše organizace pomoc lidem, kteří se ocitli v momentální psychické krizi? Naší cílovou skupinou nejsou jen sami lidé s psychiatrickou diagnózou, jsou to i rodiče a příbuzní nemocných, stejně jako lidé, kteří se ocitají v přechodných duševních potížích. Neposkytujeme ale žádnou krizovou intervenci – na to nejsme vybaveni, spíš svépomocné poradenství.

Dá se v oblasti duševních nemocí pracovat s nějakou prevencí?
Vida nabízí program prevence: pracovní skupina lidí se zkušeností s nemocí chodí o této problematice přednášet do základních škol, gymnázií, zdravotních a sociálních škol. Máme například dobrou spolupráci s katedrou psychologie na Filozofické fakultě UK. Účastníme se také různých veletrhů a informačních aktivit. Snažíme se veřejnosti ukázat, že člověk s duševní nemocí musí zůstat zavřený někde v léčebně. Není to blázen, který běhá po městě s mačetou, jak se občas objevuje v televizi.

Jak studenti reagují?
Studenti stojí o autentické příběhy; vyslechnou je a mnohdy promluví také o zkušenosti s duševní nemocí ze svého okolí. Mluvit o vlastní duševní nemoci není nic snadného. Ve skupince, která do škol dochází, máme dnes devět lidí. Jejich nasazení si moc vážíme. Ještě větší problém je promluvit o své zkušenosti s nemocí někde do médií. Zveřejnění fotografie nebo obrazového záznamu je pro nemocného obzvlášť silný zásah do soukromí.

Mají školy o vaše přednášky zájem?
Některé ano, jiné ne, záleží na učitelích a vedení školy. Celkově ale zájem o takovou službu stoupá. Máme i takzvanou mediální skupinu – ta sbírá příběhy lidí s duševní nemocí a hodlá z nich vytvořit sborník. Kromě toho mají ve finální podobě dokument pracovně nazvaný Hlasy. Ten zachycuje život lidí, kteří takové hlasy slýchají.