26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

První varhanicí byla Řekyně

11. 9. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Jan Paulas

Opůvodu varhan, o jejich pikantní i temné minulosti, o jejich cestě do křesťanských chrámů, o jejich proměnách, ale také o zcela nových varhanách na pražském Břevnově si povídáme s organologem Markem Čihařem.

Existuje nějaký církevní dokument, který „pasuje“ varhany na liturgický nástroj církve?

Nikde ve starých církevních dokumentech o tom nenajdeme ani zmínku. Koncil v Miláně roku 1287 sice dekretem stanovil, že varhany smějí jako jediný nástroj zaznívat v kostele, ale výsadního postavení se jim dostalo až v proslulém Motu proprio Pia X. Komický je pak výrok jednoho bývalého stranického funkcionáře za minulého režimu: „Varhany si uzurpovala zpupná církev, aby nahnala proletariát do kostelů a snáze na něj mohla působit svou demagogií.“

Varhanního zvuku se zřejmě někteří mocní tohoto světa obávali...
Varhany jako snad žádný jiný nástroj umí pod prsty zkušeného varhaníka velmi citlivě zapůsobit na člověka v celé škále odstínů – od ohromující síly, při níž běhá mráz na zádech, až k nejjemnějšímu témbru, po němž naše duše jihne. Varhanní zvuk je tak vhodnou zvukovou kulisou i při meditaci či rozjímání. To je známo již dlouhou dobu, například ve Francii se při proměňování dodnes na varhany slabě hraje. Působení na duši citlivého člověka – to byl zřejmě ten důvod, který materialistům vadil.

Komu vděčíme za to, že dnes můžeme varhany poslouchat, kdo je vlastně jako první sestrojil?
Varhany byly původně nástrojem světským. Za jejich vynálezce je považován alexandrijský Řek Ktesibios, který je sestrojil kolem roku 240 před Kristem. Svoji ženu Thais na ně naučil hrát, a tak vlastně vyškolil první varhanici na světě. Jednalo se tehdy o daleko jednodušší nástroj, než jaký známe dnes. Ktesibios v podstatě spojil více píšťal do jednoho souboru a vzduch k nim přiváděl ze zásobníku, kde potřebný tlak vytvářela vodní zátěž. Proto se tomuto nástroji říkalo vodní varhany.

Kde bylo možné v antice varhannímu zvuku naslouchat?
V římské říši byly varhany velmi oblíbené a používaly se při hostinách, v divadle, cirku, při závodech bojových vozů jako rytmická kulisa (podobně jako dnes různé syntezátory při hokejových utkáních) a zvlášť movití jedinci je měli ve svých palácích. Zde narážíme i na jejich temnou minulost, protože nemůžeme zcela vyloučit, že zněly i při gladiátorských zápasech a že za jejich zvuku umírali první křesťané ve lvích arénách. Zajímavý je také nápis vytesaný na jednom sarkofágu, který pořídil římský legionář své zemřelé manželce. Doslova tam stojí: „Na její památku pořídil T. Aelius Iustus, placený varhaník II. pomocné legie, její manžel.“ Tak se dovídáme, že římské legie měly své varhaníky, a dokonce se dochovala informace, že velitel justiniánské armády Belizar po dobu vojenského tažení dal rozkaz hrát v noci na varhany, aby vojáci nezaspali čas k útoku.

To je zajímavé. Existují nějaké popisy tehdejších varhan?
Jak takové starověké varhany vypadaly, lze zjistit z modelu nalezeného při vykopávkách Kartága. Nejvzácnějším nálezem jsou ale varhany z bývalého římského tábora u Budapešti, kde se díky objevené darovací plaketě dovídáme i jejich stáří – rok 228 po Kristu. O varhanách se zmiňují i spisy Seneky či Vergilia. Podrobný návod, jak postavit varhany, najdeme též v traktátu z 11. století, jehož autorem je kněz Theophilus.

Ví se také něco o varhanících, kteří na tento nástroj hráli?
Kromě Ktesibiovy ženy Thais moc informací nemáme. Víme jen, že nechvalně známý císař Nero hrál na varhany, a traduje se, že jedné noci dal probudit všechny senátory, aby jim předvedl svou dokonalejší hru. Jak veliké „nadšení“ přítomní senátoři sdíleli, o tom už letopisci raději mlčí.

Když měly varhany takovou temnou minulost, zřejmě to s jejich uplatněním při bohoslužbě nebylo jednoduché.
Církevní otcové zpočátku pohlíželi na varhany jako na pohanský nástroj a ty, co na ně hráli, odmítali i pokřtít. Koncil v Arles (r. 314) dokonce exkomunikoval všechny herce a hudebníky. Hlasy na obranu varhan zaznívaly spíše výjimečně. Rozpad římské říše a následné odmítání římské kultury způsobilo, že se pak na varhany zapomnělo. Existují sice kusé zprávy o varhanách v Paříži (r. 580) a v anglickém Malmesbury (r. 690), ale zřejmě se jednalo spíše o výjimky.

Co způsobilo, že byl o varhany znovu projeven zájem?
Jejich návrat do západního světa po několika staletích způsobil doslova senzaci. Stalo se tak roku 757, kdy je byzantský císař daroval jako důkaz své přízně franckému králi. To už ale byl větší nástroj s měchy a několika řadami píšťal. Letopisci o něm píší: „...jeho zvuk se podobá hromobití, záchvěvům citery a kouzlu zvonkohry.“ Jelikož se varhany záhy staly i viditelným měřítkem bohatství (možná proto se jim také říká královský nástroj), požádal vnuk franckého krále Ludovít Pobožný benátského mnicha Jiřího, který uměl stavět varhany, aby mu do paláce také nějaké postavil. Tak se dovídáme, že prvními varhanáři na evropském kontinentě byli zřejmě řeholníci.

Zprvu byl za důstojného průvodce bohoslužeb považován pouze lidský hlas. Proč se tedy začaly varhany stavět do kostelů?
Varhanní zvuk vyluzovaný jedinou osobou totiž dokázal spolehlivě zaplnit obrovské prostory románských bazilik a později i raně gotických katedrál. Domnívám se, že prvotním úkolem varhan bylo jejich využití jako pomůcky při zpěvu (například udáváním začátečních tónů) nebo hraní melodie spolu se zpěvem tam, kde nebyl intonačně jistý mnišský chór. Umělé skladby vznikaly až později.

Jak se na varhany tehdy hrálo?
Nejprve se pod píšťalou vytahovala jakási zásuvka, aby skrze ni mohl proudit vzduch do píšťaly. Hra však byla poměrně těžkopádná, a proto se později vzduch do píšťal vpouštěl stlačením klávesy, která však měla šířku asi 4 cm. Tvrdí se, že kvůli velkému odporu vzduchu musel varhaník do kláves tlouct pěstmi. Dal se tedy hrát (tlouct) maximálně dvojhlas. Jelikož to bylo pro obrovské prostory bazilik stále málo, umístily se píšťaly za sebe, aby při stisknutí jedné klávesy znělo najednou více píšťal. Zkoušela se i současná hra dvou varhaníků, jako například v katedrále svatého Petra ve Winchesteru. Větší počet současně znějících píšťal však vyžadoval i více vzduchu, což vedlo k instalování většího počtu měchů – a tím i potřebě více lidí, kteří měchy obsluhovali. Například v katedrále ve Winchesteru měly varhany 26 měchů a obsluhovalo je prý 70 silných mužů. Středověké varhany však byly příliš hlučné, protože hrály stále „naplno“. Potřeba jemnějšího zvuku, zřejmě pro nějaké předehry, si vynutila vypínání jednotlivých píšťalových řad, a tak bylo vlastně znovuobjeveno rejstříkové zařízení známé již v antice. Nicméně konstrukce varhan stále mohutněla. Přidávaly se další klaviatury nad sebe, které ovládaly píšťalové řady jiné zvukové kvality, a tak hra dosahovala prvních zvukových kontrastů. Byl vynalezen také pedál, tedy zprvu jakési smyčky na provazech, které visely dole pod klávesami. Střídáním rukou a nohou si varhaník usnadňoval hru.

Mluvili jsme zatím o velkých bazilikách a katedrálách. Vyráběly se též menší nástroje?
Vedle velkých varhan vznikaly samozřejmě také malé přenosné varhánky, kterým se říkalo portativy. Zavěšovaly se přes rameno koženým řemenem. Varhaník na ně jednou rukou hrál a druhou čerpal vzduch do píšťal. S takovým nástrojem je obvykle zobrazována svatá Cecílie. O trochu větším varhánkám se říkalo pozitivy – na ně se už nehrálo při chůzi – silní muži je museli přinést a zase odnést. Dalšímu malému nástroji, který měl jen jazýčkové píšťaly, se říkalo regál. Zvuk měl takový mečivý, asi jako vydávají dudy.

Je známo, odkdy se varhany běžně začaly stavět do kostelů?
Ve 13. století se varhany ve velkých kostelech západní Evropy už běžně používají. V pražské katedrále svatého Víta jsou zmiňovány varhany již před rokem 1255 a v Olomouci u svatého Václava roku 1258. Varhanní zvuk je již vnímán jako součást bohoslužby a varhany samé jako posvátný nástroj. V klášterních kostelech na ně proto hrají pouze kněží z řad řeholníků, při katedrálách vždy nějaký kanovník z kapituly a v ostatních kostelech je nezřídka zmiňován varhaník-duchovní s nižším svěcením.

Jaký byl další vývoj varhan?
Koncem gotiky se zvuk varhan vyhraňuje podle vkusu jednotlivých územních oblastí, ve kterých se varhany začínají vyvíjet zcela svébytně. Ve Španělsku se například stavějí horizontální jazýčkové píšťaly, které trčí do kostelní lodi, v Anglii se třeba vůbec nebuduje u varhan pedál, ve Francii zase pedál nemá basovou funkci, ale hraje se na něm melodie a tak dále. Takto svébytně probíhal vývoj varhan zhruba do poloviny 19. století, kdy takzvaná Ceciliánská reforma mimo jiné vytěsnila všechny hudební nástroje (vyjma varhan) z bohoslužby. Důvodem byl zřejmě pronikající vliv opery a různých profánních skladeb do katolických kostelů. Varhany vlastně měly nahradit smyčcový orchestr, a tak se v nich začaly objevovat rejstříky imitující jeho zvuk. Názvy rejstříků byly příznačné: Cello, Kontrabas, Viola, Housle a podobně. V souvislosti se „znovuobjevením“ J. S. Bacha se zjistilo, že jeho skladby nelze na takové varhany zodpovědně hrát. Nicméně zásady návratu k baroknímu zvuku varhan byly proklamovány až v roce 1926. Bohužel to přešlo do opačného extrému, a tak začaly vznikat upištěné neobarokní nástroje.
Dvacáté století nepřineslo do zvuku varhan takový svébytný zvukový projev, jaký představovaly kdysi varhany renesanční, barokní či romantické. Vývoj ustrnul u takzvaných univerzálních varhan, jejichž znakem je zvukový kompromis. Poslední dobou ale vznikají i varhany, které se zvukově profilují do nějakého období či stylu. Chybou by ovšem bylo stavět pouhé repliky nějakých varhan.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou