Vydání: 2010/34 Matka Tereza, 17.8.2010

Příloha: Perspektivy

V loňském roce uplynulo v tichosti sto let od narození katolického publicisty, kritika, kulturního historika, filozofa a překladatele Rudolfa Voříška. Byl jednou z osobností, jíž se dotkly dnes jen těžko spočitatelné lidské tragédie v letech 1948 až 1952.

Statistiky dokládají, že tehdy zemřelo ve věznicích a koncentračních táborech téměř šestnáct tisíc lidí! Mnohdy na zhoubnou hemoblastózu, jejíž bezprostřední příčinou bylo nechráněné prostředí v uranových šachtách neblaze proslulých jáchymovských dolů. Nejméně stejné množství těchto nešťastníků zemřelo pak na následky stejné choroby krátce po propuštění na svobodu. A protože se na mnohá úmrtí ve stínu tehdejších poprav (Pika, Horáková, Kalandra) pomalu zapomíná, připomeňme si alespoň stručně život a literární aktivity člověka, který se z lágru na Bytízu domů už nevrátil. Rudolf Voříšek se narodil 3. února 1909 v Hodoníně jako jediný syn majitele koloniálu Martina Voříška (zemřel 1921). Po ukončení reálky odešel do Prahy, kde studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po úspěšném obhájení disertační práce Existenciální filosofie Martina Heideggera a Karla Jasperse tam také 14. prosince 1934 promoval.

Existencialismus a křesťanství
Novými tendencemi, jež tehdy pronikaly do evropského filozofického myšlení, se Voříšek zabýval od samého počátku vysokoškolských studií. Nevěnoval se ale jen dílům zmíněných německých myslitelů. Existencialismus, který se výrazně prosazoval také ve Francii (Sartre, Marcel, Camus), měl vícero podob, z nichž ta „teistická“ na něj zapůsobila nejsilněji.
Právě u Jasperse, na rozdíl od „beznadějně temného“, v totální úzkosti zakotveného a bezvýchodného Heideggera, nacházel jisté sobě blízké východisko, náznak cesty vedoucí k dotyku s tajemstvím věčnosti a kosmického řádu. V jednom článku píše: „Jde-li v metafysice o čtení šifry transcendence, o chápání oné mluvy absolutna, je toto chápání světa jako šifry božství v existenciální filosofii Jaspersově možné jen z určitého stavu vědomí, který závisí na stupni pročištění a vytříbení existence, na jejím vlastním bytí. V této filosofii projevuje se ono zvláštní a pro člověka vycházejícího z moderní krize myšlení takřka jediné možné povědomí, které přístup k Bohu nevidí prvotně v poznání ontologickém, jakožto konstatování pevných a posledních daností ve formě vědění, nýbrž to, co nazývá čtením šifer. Toto povědomí je možné jen v dějinnosti a v situaci existence; jen já sám, jako existence v dějinnosti a osudovosti svého bytí a v plnosti okamžiku ze své svobody mohu číst tuto šifru božství a to je něčím jedinečným, něčím objektivně a ve formě vědění nesdělitelným...“ (Tragika osamocení a heroismus ztroskotání ve filosofii M. Heideggera a K. Jasperse, Řád 1935, str. 445).
Jako mladý muž širokého rozhledu hledá i další záchytné body, které by potvrdily jeho představu o možném souladu existencialismu s křesťanstvím. Nachází je ponejvíce u Nikolaje Berďajeva (1874 –1948), ruského filozofa žijícího od roku 1922 v emigraci, jehož oceňuje i v rovině politické. Obzvláště blízký je mu jeho důraz na nezastupitelnou roli křesťanství stojícího vysoko nad étosem buržoazie i marxismu.

Vydavatel katolické revue Řád
Na sklonku roku 1932 založil Voříšek s několika přáteli známou revui Řád a v lednu následujícího roku vyšlo její první číslo. Právě zde se snaží analyzovat příčiny hluboké duchovní krize, prostupující celý civilizovaný svět. Ve studii Současný antimodernismus rozebírá následky „rozrušení středověkého theocentrismu“, v Ethosu poznání poukazuje na vyprahlost a povrchní ustrnulost kdysi všemocného pozitivismu Augusta Comta (1798 –1857) a jeho následovníků.
S výhradami vítá a rozebírá nové práce profesora Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) Základy poznání (1931) a Zrcadlo doby (1932), zahajující jeho druhé, „filozoficky původnější“ období tzv. skladebné filozofie. Na ní Voříšek oceňuje zejména odklon od pozitivismu, svého času dokonce „prohlášeného za typicky českou filosofii“ (F. Krejčí), avšak zároveň negativně hodnotí její přílišné „zatížení noetickým idealismem“ v postoji blízkém názorům profesora křesťanské filozofie Jaroslava Beneše (1892–1963).

Voříškův filozofický obzor
Filozofický obzor Rudolfa Voříška naplňovaly i další osobnosti, které zasvěceně a nezaujatě hodnotil z úhlu svého hlubokého vnitřního přesvědčení římského katolíka. U italského teologa Romana Guardiniho (1885–1968) vyzdvihuje zejména schopnosti překonat heideggerovský pocit „metafyzické prázdnoty“, tak dobře známý již Kierkegaardovi. Jindy vzdává hold představiteli neotomismu Jacquesovi Maritainovi (1882–1973) a plně se ztotožňuje s jeho estetickými kategoriemi aplikovanými na výklad moderního umění.
Se sympatiemi přijímá také některé psychologicko-teleologické výklady Hanse Driesche (1867–1941), v nichž vidí potvrzení toho, že všechny projevy života, ať v přírodě či lidské společnosti, mají jeden předem daný prvotní účel a cíl – princip, který ve své podstatě znal již Aristoteles. Později posuzuje také práci prof. Josefa Drachovského (1876–1961) Dnešní člověk a náboženství, v níž oceňuje autorovo přesvědčení, že jako národohospodář neopomíjí neblahé sociální důsledky plynoucí z odklonu od náboženství a zdůrazňuje úlohu křesťanství, jež by i na tomto poli mělo působit jako jeden z nezastupitelných faktorů.
Na podzim roku 1932 komentuje Voříšek zasedání Mezinárodní filosofické konference, kde nejvíce hodnotí referát německého jezuity Ericha Przywary (1889 –1972) o duchovním směřování současné Evropy. Za důležitý považuje poukaz na Husserlův fenomenologický „obrat k objektu“, v němž shodně s názorem tomistického teologa vidí kritiku psychologismu a relativismu, preferujících „závislost pravdy na lidských poznávacích schopnostech“.

Nad Evropou se stahují mraky
V dobách polarizujících se politických formací hledí Voříšek s obavami na stále nejistější vývoj světové politiky. Na rozdíl od levicových intelektuálů ulpívajících na adoraci „nové hvězdy komunismu“ (Vladislav Vančura) nevidí nebezpečí jen ve vzmáhající se totalitní praxi a populistické demagogii Třetí říše, ale i v krutých praktikách tehdy již plně stalinistického Sovětského svazu, o nichž oficiální hradní politika mlčí nebo je záměrně utajuje. Tehdy překládá a píše předmluvu ke studiím dvou francouzských myslitelů – Daniela-Ropse a dominikánského teologa Josepha Ducatillona, jež pod přiléhavým názvem Rudé plameny nad Evropou vycházejí v roce 1937. Voříškův postoj i překlad knihy pak přispěly k jeho tragickému osudu v době komunistického teroru. Zjitřené období tzv. druhé republiky – od Mnichova (září 1938) do ustanovení protektorátu (březen 1939) – silně poznamenalo celý národ. Voříšek vydává na aktuální téma brožuru Úpadek a sláva českých dějin, v níž se odrážejí postoje a myšlenky největšího historika první poloviny 20. století prof. Josefa Pekaře. S obranou katolického světonázoru souvisejí i další Voříškovy články na stránkách Řádu. Věnuje se v nich úvahám sociologickým (Svět živých bytostí, Sociologie české sociologie), u příležitosti úmrtí Josefa Floriana otiskuje vzpomínku Strážce paměti, později také nekrolog Zemřel Emanuel Rádl. V roce 1944, kdy Řád zaniká, objeví se jeho překlad představitele francouzského katolického modernismu Maurice Blondela (1861–1949) Smysl umění.
V dubnu 1945 se Rudolf Voříšek oženil s Marií Čulíkovou a v manželství se jim narodily dvě děti – Vojtěch (1947) a Ludmila (1948). V poválečném období působí v redakci čtrnáctideníku Vyšehrad, který řídí v letech 1947 až 1948 spolu s J. Čepem, B. Fučíkem, E. Fryntou, J. Myslivcem a A. Vyskočilem až do chvíle, kdy byl zastaven vítězi únorového puče. Stačil zde ještě otisknout řadu drobnějších textů, například k pětasedmdesátému výročí smrti Ludwiga Feuerbacha nebo ke konverzi romanopisce Alfreda Döblina. V závěru úvahy Má věda poslední slovo? píše: „V poslední době jsme svědky podivuhodného jevu, že všechny vědy jakoby samy ze sebe a ze svobodného bádání docházejí k mezím, které sousedí s křesťanstvím.“
Patrně posledním větším Voříškovým textem v časopise Vyšehrad je Apotheosa konečnosti v existenciální filosofii. Znovu se zde zabývá existencialismem jako posledním stadiem v proudu filozofického myšlení. Cituje Nietzscheho výrok „Bůh je mrtev, my jsme ho zabili“ a rozebírá jeho zhoubné důsledky v běžném životě. S empatií a úctou nahlíží na osobnost filozofa Ladislava Klímy, jemuž v roce dvacátého výročí úmrtí věnuje jako jeden z mála vstřícnou vzpomínku a článek v deníku Lidová demokracie Český předchůdce moderní francouzské filosofie.

Chmurný osud se naplňuje
Po zániku časopisu Vyšehrad působí devětatřicetiletý Rudolf Voříšek jako odborný redaktor ve stejnojmenném nakladatelství, vedeném od konce války literárním kritikem Bedřichem Fučíkem (1900 –1984). Činnost Vyšehradu je však zastavena a v letech 1951 až 1952 jsou vyhozeni, pozatýkáni a k mnohaletým trestům odsouzeni jeho redaktoři (L. Kuncíř, V. Šnajdr, L. Jehlička, B. Fučík aj.) i externí spolupracovníci (Z. Kalista, J. Kostohryz, J. Myslivec, V. Renč, F. Křelina, J. Knap). Také Voříšek, propuštěný v roce 1951 „pro ztrátu důvěry“, pracuje nejprve ve výrobním družstvu Drupol, ale 19. června 1952 je zatčen a v tajném procesu téhož roku odsouzen „pro trestný čin velezrady k odnětí svobody na jedenáct let, k propadnutí majetku, k peněžitému trestu a ztrátě občanských práv“. Následují věznice v Praze na Pankráci, ve Vinařicích u Kladna a nakonec otrocká práce ve vězeňském uranovém lágru na Bytízu u Příbrami. Ještě je převezen do pankrácké vězeňské nemocnice a druhý den nato – 1. listopadu 1953 – umírá na zhoubnou leukémii, důsledek radioaktivního ozáření. Dodat lze jediné: politický vězeň Rudolf Voříšek byl plně rehabilitován 22. října 1991.
Rudolfu Voříškovi nebylo krutou ironií osudu dopřáno pokračovat dál v intelektuálním boji na pravicové straně barikády. Na rozdíl od svých šťastnějších druhů (Bedřich Fučík, Josef Kostohryz, Václav Renč aj.) nepřežil útrapy absurdního uvěznění, avšak jeho duchovní erudice, vtisknutá do mnoha jeho písemných projevů, nepřišla nazmar. Stále je užitečné se k nim vracet a nacházet v nich novou inspiraci. A to i ve chvíli, kdy nás marnost „volajícího na poušti“ stále více častuje pocity prohry a zatrpklého defétismu.
Gustav Erhart