Vydání: 2022/1 Papež: Sami si nevystačíme, 28.12.2021, Autor: Aleš Palán

Příloha: Perspektivy 1

Komentář Aleše Palána
Můj kamarád, český sportovní novinář, mi z olympiády v Pekingu 2008 přivezl jako dárek tričko. Bylo z poctivé látky, sytě červené s výraznými kaligrafickými znaky. Moc se mi líbilo, ale neodvažoval jsem se vzít si ho na sebe. Co kdybych nevědomky propagoval nějaké Mao Ce-tungovy ideje?
To už jsem chodil s diktafonem za Ludvíkem Armbrusterem, jezuitským knězem, který žil půl století v Japonsku. Třeba by věděl, koho se zeptat, jestli na tričku není nějaká komunistická propaganda? Ludvík na nápisy mrkl a prohlásil, že je to stará čínská báseň o jaru. Byl jsem uklidněn, můžu s ním tedy vyjít na ulici. Pro pořádek jsem se ještě optal: „Ludvíku, ty umíš i čínsky?“ „Jen to tak trochu louskám,“ odpověděl skromně. „Ale támhle máš knihu v čínštině,“ ukázal jsem na tlustý svazek v jeho příruční knihovničce, kterou měl ve své cele. „Kdepak, to je korejština,“ opravil mě Ludvík rozpačitě, jako by mu bylo za to odhalení stydno.
Scházeli jsme se několik let a výsledkem byla kniha rozhovorů Tokijské květy. Na to, kolik umí jazyků, jsem se ho nikdy nezeptal, nebylo to podstatné. Jako by to, co všechno ví, Ludvík tajil. Jeho vědění bylo nesmírně široké, ale zároveň plaché. Jednou mi začal vysvětlovat, jak jednoduchá je filipínština. Když jsem vyvalil oči, ihned převedl řeč jinam.
Českému prostředí je P. Armbruster znám především jako rektor Katolické teologické fakulty v Praze, kam v roce 2003 nastoupil v situaci, kdy byla škola paralyzovaná sporem mezi děkanem Wolfem a kardinálem Vlkem. Fakulta přišla o potřebné akreditace a byla ohrožena samotná její existence. Ludvík Armbruster přicházel zvenku, měl titul profesora a během dvou volebních období dokázal školu stabilizovat.
Občas jsme se spolu bavili o tehdejším papeži Benediktu XVI. Já od něj očekával reformy, Ludvík poukazoval na jeho vynikající teologické práce. „Víš, jaký je základní úkol papeže?“ optal se mě a pokračoval: „Udržet církev pohromadě.“ Benedikt to ve Vatikánu dokázal – a Ludvík svedl něco podobného na půdě pražské KTF. A přidal k tomu i nějaké ty reformy…
Misionářem v Japonsku
Ludvík Armbruster vyrůstal v pražských Nuslích, duchovní zázemí našel ve spolku ministrantů Legio Angelica a nakonec se rozhodl pro Tovaryšstvo Ježíšovo. V rámci „akce K“, kdy komunisti násilně ukončili činnost mužských klášterů, byl v roce 1950 s dalšími řeholníky internován. Kvůli jeho rakouskému občanství (česká rodina si ho podržela i po rozpadu monarchie, šlo o pouhou administrativní záležitost) ho ale StB násilím deportovala do Rakouska.
Vzdělání získal na Gregorianě v Římě a Teologické fakultě ve Frankfurtu nad Mohanem. Na prestižní tokijské Sophia university dosáhl hodnosti profesora. Kromě výuky a publikování filozofických pojednání byl ředitelem univerzitní knihovny a jeden čas rektorem tokijského kněžského semináře. Po roce 1990 začal navštěvovat rodnou zemi; když se později přestěhoval zpět do Prahy, vracel se naopak do Japonska.
Ludvík se stal vyhledávaným zpovědníkem, účastníci jeho duchovních obnov si je nahrávali a šířili dál. Byť byl bytostným intelektuálem, byl schopen trefně, vtipně a jednoduše pojmenovat i komplikované záležitosti. Zároveň dokázal chápat odlišnosti japonské společnosti a nacházet v nich inspiraci. „Zatímco pro nás má zásadní význam pravda a její hledání, pro buddhisty je nejdůležitější cesta, jak se zbavit utrpení.“ To vede podle Armbrustera k tomu, že křesťané často na druhé tlačí a pravdu jim vnucují. Buddhisté jsou naopak tolerantní: „Chceš dál trpět? Tak si klidně trp.“
Aby mohlo křesťanství ještě pevněji zapouštět kořeny ve světě, nesmíme podle něj dělat z Japonců a dalších národů „malé Evropánky“. Nestačí znát místní jazyk, ale i kulturu a myšlení. Byť strávil v zemi vycházejícího slunce mnoho desetiletí, dospěl Ludvík Armbruster k tomu, že bílí misionáři nedokážou vytvořit pro Japonce a další neevropské národy autentickou církev. To musí oni sami. Český jezuita byl jedním z těch, kteří vizionářsky otevírali katolickou církev třetímu tisíciletí.