Prožít mateřskou tvůrčím způsobem
Vydání: 2005/2 Samota na mateřské, 3.1.2005, Autor: Zuzana Burdová
Výhodou mateřské dovolené je fakt, že do jisté míry je rodič pečující
o dítě pánem svého času. V zimním období, kdy se nedá vyrážet na dlouhé
procházky, se to ovšem může jevit i jako aspekt nepříjemný. Co podniknout? Musím
se podřídit rytmu dítěte a zcela zapomenout na své potřeby? V každém případě je
dobré nebýt sám a mít možnost promluvit si se spřízněnými dušemi. Pokud mateřská
centra plní byť jen tento základní cíl, je to hodně. Pokud přidávají i něco
navíc, o to lépe.
Pokud jste se ještě neosmělily do takového centra vkročit, Jarmila Polanská z královéhradeckého centra Sedmikráska vám nastíní, co vás tu čeká. I když Sedmikráska nabízí obdobný program jako většina mateřských center ve vašem okolí, má přece jen jednu zvláštnost. Definuje se jako středisko křesťanské. Co to znamená v praxi? „Jednou měsíčně máme besedu na duchovní téma, které většinou kopíruje liturgický rok. Několikrát ročně nás navštěvuje kněz, v adventu a postu organizujeme jednodenní duchovní obnovu pro maminky s možností svátosti smíření a účasti na mši svaté. V květnu společně vyrážíme na některé poutní místo,“ říká Jarmila Polanská, předsedkyně centra. Mateřská centra s podobným programem nenajdete jen v této východočeské diecézi (podle posledního průzkumu je ve farnostech asi 12 podobných Klubů pro maminky), existují například Kluby maminek při některých moravských Centrech pro rodinu, v Praze obdobně funguje mateřské centrum při YMCA.
MATEŘSKÁ JAKO ČAS POZNÁVÁNÍ NOVÉHO
Sedmikráska má v současnosti 44 členek a jejich dětí a na jednotlivé programy dochází i kolem 20 nečlenek. „Nedělíme je na věřící a nevěřící, k nám chodí ty maminky, které mají ke křesťanství pozitivní vztah a které hledají nekomerční program a kvalitní výchovu pro své děti,“ upřesňuje Jarmila Polanská, sama maminka čtyř dětí. Sedmikrásku denně (podle programu a momentálního zdraví) navštěvuje v průměru pět až deset maminek s dětmi. Ti malí se tu mohou zúčastnit například zpívánek, malovánek, sportovního dopoledne, či společně navštívit divadlo. Dospělí se tu věnují keramice, cizím jazykům, počítači nebo vaření a ručním pracím. Nacházejí tak nové možnosti seberealizace, získávají další dovednosti, vzájemně se podporují ve výchově. Některé maminky v sobě objevují netušené schopnosti třeba v oblasti organizační či umělecké. Fakt, že nezůstávají samy doma mezi čtyřmi stěnami, představuje i důležitý bod pro fungování vztahu mezi partnery. Manžel tak po příchodu z práce není okamžitě zavalen lavinou slov.
DĚDEČKOVÉ VĚTŠINOU CHYBÍ
Do Klubu dětí Mateřídouška, v němž mají ratolesti ve věku tři až šest let možnost absolvovat každodenní dopolední program školkového typu, dochází denně tak jedenáct až třináct předškoláků bez doprovodu maminek. Děti tu nacházejí nové kamarády, vědomosti a dovednosti a jsou dobře připravovány na vstup do základní školy. S tatínky a babičkami se v centru vídáme spíše tehdy, když jdou vyzvednout potomky z Klubu dětí, nebo na různých akcích pořádaných pro širší veřejnost. Mezi ně patří mj. jedno nedělní odpoledne v měsíci, kdy centrum organizuje karneval, drakiádu, výtvarné dílny, duchovní obnovu či oslavy Dne matek a Dne dětí. „Během šesti let, co fungujeme, chodíval do centra i jeden tatínek, který byl na mateřské dovolené. Na některé dětské programy chodí i babičky s vnoučaty, zajímavé je, že dědové nechodí téměř nikdy,“ vypočítává Jarmila Polanská.
CO FUNGUJE, NEPOTŘEBUJE PODPORU
A jak to vidí předsedkyně mateřského centra Sedmikráska? Angažuje se církev v péči o rodiny s dětmi dostatečně? „Rodiny s dětmi jsou v naší společnosti tak trochu na okraji. Nekatolické církve mají rozpracované náboženství i pro malé děti od věku, kdy sotva mluví. V katolické církvi začíná vše víceméně až nástupem do školy, a to je podle mne škoda. Navíc mám dojem, že získat podporu pro projekt zabývající se zdravými, fungujícími rodinami je obtížné. Přitom kde jinde vyrostou lidé pro pečující profese než právě v rodinách, které nežijí jen pro sebe a vychovávají děti k aktivnímu způsobu života a sociálnímu cítění?“ ptá se Jarmila Polanská.
