Proč si tolik vadíme?
Vydání: 2005/33 Tchýně, 8.8.2005, Autor: Zuzana Burdová
Říká se, že Adam byl jediný šťastlivec, kterému nehrozilo nebezpečí, že ožení-li se, získá tím zároveň i tchýni. Tento známý vtip poukazuje na nelichotivou představu o životní roli řady žen. Je to samozřejmě klišé, protože tchýně může být i bezvadná, příjemná žena. Z něčeho ale podobné klišé vzniknout muselo... Jak vidí spletenec rolí maminek, tchýní a dětí psychoterapeut Pastoračního střediska v Praze mgr. Jiří Černý, se dozvíte z následujících řádků.
Proč se vlastně tak často hovoří o problémech s tchýněmi, a ne s jinými příbuznými?
Myslím si, že to je dané tím naprosto výjimečným a jedinečným vztahem mezi matkou a dítětem. Kdybych to měl vyjádřit lapidárně, tak řeknu, že už nikdy s nikým nebudete sdílet devět měsíců krevní oběh jako kdysi se svou mámou. A tak není divu, že se tento významný celoživotní vztah stává zdrojem problémů, když se dostane do stejného příbuzenského systému s jiným, podobně významným, jedinečným a také v podstatě celoživotním vztahem - se vztahem manželů, vztahem muže a ženy.
Jaké problémy s rodiči partnera se vyskytují nejčastěji?
To je různé. Problémem může být vlastně cokoli, paradoxně dokonce i příliš dobrý vztah, kdy si s rodiči partnera rozumím lépe než s ním samým. Tím mu totiž znesnadňuji pěstovat se mnou rovnocenný partnerský vztah, o který v manželství jde, a zároveň budu nejspíš schytávat porci separační agresivity, určené původně rodičům.
Co to je separační agresivita a jak se projevuje?
Tato agresivita doprovází oboustranný separační proces a vlastně jej podporuje. To je ta naštvanost dospívajících na nemožné rodiče a naštvanost rodičů na nemožné puberťáky, která v důsledku způsobí, že se od sebe oddělí. A je to tak správně. Když se ale můj manžel či manželka příliš spolčí s mými rodiči, vrátí mne do situace puberty a „schytá“ to taky.
Dají se problémy s rodiči partnera bagatelizovat jen jako generační spor?
Určitě ne, rozdílnost generací je jen vedlejší okolnost. Tím nejčastějším problémem jsou hranice a vzdálenost mezi rodiči a dospělými dětmi. Problémem může být skutečně cokoli: příliš tvrdé hranice a velká vzdálenost, ale častěji jsou problémem hranice příliš prostupné a vzdálenost příliš malá. Rozlišuji přitom vnější vzdálenost, která jednoduše znamená, jak daleko od rodičů bydlíme a jak často se s nimi vidíme. Vnitřní vzdáleností pak rozumím to, nakolik mám zpracovaný rodičovský komplex a separační proces - nakolik jsem opravdu dospělou a samostatnou bytostí, která je na svých rodičích nezávislá jak emočně, tak i jinak.
Častým předmětem sporu bude zřejmě i výchova dětí. Co je nejčastějším důvodem?
Myslím, že nesouhlas rodičů s výchovou vnoučat. Když jako rodič vidím, jak „nemožně“ ti mladí své děti vychovávají. Když vidím, že dělají ty samé chyby, co jsem dělal já. Když vidím, jak jim ubližují stejným způsobem, jakým jsem to dělal já sám. To přece nesmím dopustit. A ke všemu si ještě namlouvám, že mám šanci aspoň něco napravit. Tyhle postoje nadělají hodně zlého.
Mohou už první návštěvy u budoucí tchýně a tchána signalizovat něco z budoucích problémů? Čeho je dobré si všímat?
Vy jste mě rozesmála! Umíte si představit, že by zamilovaný člověk navštívil rodiče toho druhého a na základě obezřetného pozorování a vyhodnocení signálů by následně inicioval rozchod? Zamilovaní lidé jsou k sobě přitahováni mocnými silami z hlubin nevědomí a žádná návštěva u rodičů na tom nic nezmění. A je to tak dobře.
Když už určitý problém s rodiči partnera nastane, doporučujete snažit se s nimi vyjít za každou cenu a nepouštět se do konfliktu?
Vyjít za každou cenu nedoporučuji. To ovšem souvisí s otázkou mé dospělosti, zralosti a samostatnosti. Jde o to, jak dobře umím nekonfrontačním a nekonfliktním způsobem zůstat sám sebou tváří v tvář rodičovské autoritě a nakolik jsem pevná osobnost, abych konflikt - když už k němu dojde - unesl.
Jak tedy podle vás v takové situaci jednat?
Ale vy po mně chcete návody! Tohle není záležitost více či méně šikovné komunikace nebo poučeného chování. Tady jde o už zmíněnou zralost, dospělost a samostatnost. A k těmto hodnotám dorůstáme životem a mimo jiné i prostřednictvím konfliktů s rodiči. Chci ovšem říct zcela jasně, že z vývojového hlediska má partnerský vztah jednoznačně přednost před vztahem k rodičům.
Nedal byste přece jen nějakou radu - když vás tchýně například neustále kritizuje nebo vám organizuje život?
Dobře, když chcete, tak dám. Vnitřně i vnějšně se od ní víc vzdalte. Přestěhujte se dál od ní, a pokud to nejde, tak se s ní alespoň vídejte méně často. To je vnější vzdálenost. A ta vnitřní znamená, že se vám podaří uvnitř vás oslabit význam, dopad a „kalibr“ jejího vlivu. Je to žena jako vy, jen má za sebou o trochu víc zranění, zklamání, bolestí a zkušeností než vy. Nic víc, nic míň. A krevní oběh s vaším mužem už nesdílí dobrých třicet let...
Platí automaticky, že konfliktem s rodiči partnera vznikají problémy i mezi manžely?
Samozřejmě že oba životně nejvýznamnější vztahy – rodičovský a partnerský - mají tendenci na sebe narážet, protože se navzájem vlastně vylučují, ale současně mají celou řadu velmi podobných prvků. A sloučit, sjednotit ve svém životě právě to, co se navzájem jakoby vylučuje, to je pravé umění a moudrost.
Dá se říci, že problémy s tchýněmi patří až k moderní době a současnému způsobu života, anebo jsou staré jako lidstvo samo?
To opravdu nevím, ale mám-li odpovědět, řeknu „ano“ i „ne“. Kladně odpovím proto, že všechno řečené o vztahu mezi dítětem a matkou platilo vždy a bude platit dál. A záporně odpovím proto, že vztahy mezi nejbližšími závisejí i na vnějších okolnostech včetně společenského a kulturního uspořádání. Předpokládal bych velký rozdíl mezi plně rozvinutou matriarchální společností, osmdesátými lety minulého století, středoevropskou demokracií, blízkovýchodní společností atd. To ale není hlavní. Na čem opravdu záleží, je to, jak se s tímto životním úkolem a úskalím vyrovná každý z nás - ať už v roli dospělého dítěte, anebo stárnoucího rodiče.
Otázky kladla a pozorně naslouchala budoucí tchýně ZUZANA BURDOVÁ
Sdílet článek na:
