Měli bychom si často připomínat slova papeže Františka, že našeho Pána nikdy neomrzí nám odpouštět. Snímek archiv KT

 

Člověk je bytost svobodná, a proto také odpovědná. Není jen uzlíčkem pudů – dokáže reflektovat své postoje, činy i vztahy. V tom je jeho velikost, ale i určitý háček. Užívání svobody je totiž zároveň úkol a reflexe našeho života nám nemusí ukazovat jen samé příjemné a chvályhodné skutečnosti.

 

Jsme ale rovněž schopni své nedostatky, selhání a zlé činy všelijak vysvětlovat, omlouvat a přehodnocovat. Tím se ovšem jejich kvalita nemění. Pravda může být nepříjemná, má však velkou cenu. Jenže pravda sama o sobě, jakkoliv cenná, může být i tíživá a destruktivní. Když člověku dojde, že co se stalo, nelze nijak „odestát“, že mnoho chybných či vyloženě špatných věcí už nelze změnit, nahradit nebo kompenzovat, jeho reakce je často taková, že je vytěsní. Psychologie i naše vlastní zkušenosti jasně a důrazně ukazují, že to nevede k dobrému cíli: co je vytěsněno, neztrácí svou obtěžující sílu. A protože se věc skryla, je ještě těžší s ní zápolit.

 

Osvobození od zla

 

Odpuštění je něco jiného. Skutečné odpuštění, dané Bohem, zbavuje zlo, jehož se člověk dopustil, destruktivní síly. To je opravdové osvobození. Ne však tím, že se někdo někomu svěří a vypovídá, nýbrž že je mu Boží tvůrčí mocí darována nová skutečnost, totiž budoucnost ve vztahu k Bohu, která už není hříchem zatížena. Tím se otevírá nové pokračování v dosavadní životní cestě.

 

Pro člověka je nepochybně užitečné, dokáže-li uvažovat nad kvalitami, či nekvalitami svého života. Dokáže-li označit hřích jako hřích, selhání jako selhání, a když si případně o svém životě může důvěrně popovídat s někým, kdo jeho sdělení nezneužije. Jenže toto všechno lze uskutečnit i bez víry, tedy bez vztahu k Bohu. A proto také bez přijetí odpuštění. Je to jakási „pomoc na půl cesty“.

 

Celá cesta se uskuteční tehdy, když člověk se svými hříchy vstoupí do vztahu s Bohem. Nejen když si je uvědomí. Nejen když si o nich pohovoří, nýbrž uzná, že mu ve svátosti smíření v církvi Bůh vychází naproti. On se s hříšníkem setkává jako ten, kdo ho chce nejen vyslechnout, ale také plně přijmout a velkomyslně mu darovat odpuštění – tedy svobodný dar veliké ceny. A skutečnost, že člověk vyznává hříchy konkrétní osobě – knězi a že od této konkrétní osoby slyší slova rozhřešení, přivádí hřešícího člověka k jistotě, že si odpuštění nevymyslel, že si je neřekl jen tak sám pro sebe a že si s knězem jen tak nepopovídal.

 

Ještě víc důvěřovat a milovat

 

Chodit po světě jako hříšník není nic zvláštního – je to skutečnost, která se týká většiny lidí, byť každého originálně a zvlášť. Ale chodit po světě jako ten, komu bylo v životě nesčetněkrát Bohem odpuštěno, není svědectvím jen o hříšnosti člověka, ale také o Boží lásce k člověku. Boží ochota odpouštět nabízí skvělou perspektivu. Ten, kdo skutečně miluje, není svými činy lásky unaven. Proto papež František říká, že Boha neomrzí odpouštět. A člověk má šanci s každým dalším odpuštěním Bohu ještě víc důvěřovat a ještě víc ho milovat. Ježíšova slova „Komu se odpouští málo, málo miluje“(Lk 7,47) upozorňují na to, že velikost lásky je úměrná velikosti odpuštění.

 

Proč se tedy zpovídáme? Protože se chceme setkat s odpouštějícím Bohem, zakusit tak jeho lásku a být „odbřemeněni“ pro naši cestu víry, odpovědnosti a lásky k Bohu i k lidem.