Vydání: 2008/11 Chápe kněze nejlépe kněz?, 11.3.2008

Každá časová míra v Bibli nebo v liturgickém roce má určitý smysl, nese v sobě nějakou symboliku. Zajímalo by mě, proč postní doba trvá právě 40 dnů. Vím, že to odpovídá Kristově pobytu na poušti. Proč ale právě tento počet?

Konkrétní podoba postní doby procházela v dějinách proměnami a její náplň se obohacovala a zrála. Zrodila se z prostého zvyku několikadenního postu a usebrané přípravy před oslavou svátků. Odtud se také bere její prapůvodní identita.
Bohatě rozvinutou tvářnost získala postní doba postupně ve starověku, souběžně s rozvojem organizované přípravy katechumenů ke křtu a s rozvojem veřejné přípravy kajícníků ke smíření. Příprava katechumenů vrcholila v týdnech před Velikonocemi a završovala se křtem o velikonoční noci. Příprava kajícníků začínala oblečením kajícího šatu a znamením popela a završovala se znovupřijetím do eucharistického společenství na prahu Velikonoc, na Zelený čtvrtek. Celé společenství Božího lidu tehdy každodenně tyto své bratry a sestry doprovázelo usilovnou modlitbou a dělnou účastí v jejich zápasu. Tak se stalo, že pro všechny příští generace provází postní dobu obecně vědomí přípravy na blížící se svátky, usebranost, modlitba a půst, znamení popela, usilovná snaha o obrácení a přilnutí ke Kristu, spojená s almužnou.

PRYČ S OTROCKÝM SMÝŠLENÍM
Živá vzpomínka na podobná putování či období postu a očisty v dějinách spásy vedla časem křesťanské obce k úpravám trvání postního období tak, aby už počtem čtyřiceti dní věřícím symbolicky zpřítomňovalo své předobrazy: potopu trvající čtyřicet dní a očišťující Zemi od hříchu; čtyřicetileté putování Izraelitů přes poušť z Egypta do Zaslíbené země; čtyřicetidenní půst Mojžíšův na hoře Sinaj, po němž Hospodin předal Izraelitům desky Zákona; čtyřicetidenní putování Eliáše k Boží hoře Chorebu, kde dostal od Hospodina nové poslání; Ježíšův čtyřicetidenní půst na poušti, jímž začíná jeho veřejné působení. Samo číslo čtyřicet je v Písmu svatém často spojeno s dobou radikální proměny, během níž „staré“ mizí a objevuje se cosi „nového“. Vzpomeňme jeden příklad za všechny: v průběhu čtyřicetiletého putování pouští postupně vymírá generace, která vyšla z Egypta, generace demoralizovaná otrockým smýšlením, stále znovu reptající a vzpomínající na ztracené „plné hrnce“, a rodí se generace nová, vychovaná v odloučenosti pouště samým Hospodinem, která se bude umět poslušně i odvážně ujmout Zaslíbené země.

Ježíš odešel k otci Také za 40 dnů
Podle sv. Augustina je čtyřicítka také číslem naší dokonalé blaženosti, neboť se počítá jako (7+3)x4 a ke starověkému člověku hovoří takto: počet sedm odkazuje na dny stvoření, počet tři na Trojjediného Boha a počet čtyři na strany, živly a roční období ve světě – stvoření je tedy spojeno se svým Stvořitelem a tato jednota má být hlásána až na konec světa. Bible zná čtyřicítku i ve smyslu „plnosti“: čtyřicet let požehnaně vládli král David i jeho syn Šalamoun a čtyřicet dní pobýval zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed svých učedníků.
Nastávající závěr postní doby, „svatý“ nebo také „pašijový“ týden, nás stále více vtahuje do vrcholného dramatu Ježíšova života, k němuž celé postní putování směřuje a do něhož nás v plnosti ponoří slavení liturgie Velikonoc. Postní doba, obracející se k pokřtěným i ke katechumenům, si souběžně uchovává ráz hluboké kajícnosti a nadějeplného očekávání, jež se sytí klíčovými úryvky z evangelia našeho Pána a eucharistií, v níž se nám Boží Syn dává jako pokrm na cestu a jako lék na nemoci lidského srdce.
P. Jan Kotas, vyučující liturgiky na KTF UK v Praze