V našem kostelíku seděla další várka žáků základní školy a zrovna si podávali a očuchávali velmi staré a cenné cínové předměty, když vtom se mě jeden z nich dost nečekaně zeptal: „Proč sem vlastně lidi choděj?“ No, to je přece hrozně snadné, na tom nic není, řekl jsem si. Usmál jsem se a pohlédl do lavic plných tázavých dětských pohledů. A pak mi teprve došlo, že sto procent těchto dětí je tady dnes poprvé a že nikdy předtím v kostele asi nebyly. A v hlavě jsem měl včelí úl, jak mi tam ty myšlenky bzučely. Ve vteřině zoufalství jsem se začal v duchu úpěnlivě modlit, abych to nepokazil, abych neřekl nějakou frázi.

A pak ze mě vypadlo dost překvapivě: „Víš… tohle je asi jediný místo, kde se člověk dozví, že je dobrý, i když to vlastně není pravda. A odchází odtud potěšený, že ho tady nikdo neodsuzuje. Je mu tady vlastně moc fajn.“ V duchu jsem si moc přál, aby to všechno byla v našich kostelích pravda.

„Hmmm,“ zazněla odpověď z pléna. Nic víc. V pravidelné prohlídce kostela jsme pokračovali výstupem na věž ke zvonům a vyhlídkou do dalekého okolí. Byl jasný, slunečný den. Pak jsem dětem ještě zahrál na varhany. Za chvíli už jsem zůstal v kostele sám. V hlavě mi doznívala ta slova, která jsem jim řekl. Nebyla ze mě, protože něco tak geniálně jednoduchého bych nikdy sám nevymyslel. Co jsem jim to vlastně řekl? Opravdu se pokaždé dozvím, že mě Bůh miluje, že mě má rád takového, jaký jsem? Se všemi chybami? S celou mou hořkostí a se všemi zraněními, se všemi mými pochybnostmi? Jsi, Bože, opravdu tak šťastný, že mě zase vidíš? Opravdu jsem vždy o kousíček lepší, když od Tebe odcházím, než když jsem přišel?

Jestli to je pravda a ona to je pravda, pak chci v kostele i spát a nechce se mi ani domů. Vždyť já vlastně takové místo hledám a moc potřebuji. Takového Boha, který mě chválí a povzbuzuje, i když si to nezasloužím. Jistěže mě to zahanbuje, ale neodrazuje. Jsem vděčný, že existuje někdo, kdo je schopen trpělivě přehlížet a omlouvat moje špatné povahové vlastnosti, když to lidé, se kterými žiji, nedokážou a vyčítají mi (většinou oprávněně), jaký jsem.

Stává se vám občas, že neodejdete hned po mši z kostela, ale sedíte tiše vzadu v lavici, protože ten, který vás celou dobu chválí a povzbuzuje a jehož domovem je svatostánek, vám chce ještě něco osobního říct?