Příroda učí všímavosti

Vydání: 2020/32 Pro odpuštění s františkány, 4.8.2020, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 32

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou je už obklopen těmi mladšími, tedy nejmenšími.
 

Perleťovec stříbropásek zachycený fotoaparátem kněze a biologa P. Matúše Kociana. Snímek archiv Matúše Kociana

Vztahy prarodičů a vnoučat jsou jedněmi z těch nejcennějších a právě výlety do přírody jsou dobrou příležitostí k umění společného pohledu.

Zároveň ale platí, že umíme pojmenovat jen to, co jsme se předtím naučili pojmenovat. A chceme-li, aby naše děti či vnoučata dokázaly vnímat přírodu a těšily se z její krásy, mohli bychom je k ní někdy přivést a učit je vnímat její kouzlo.

Jak je možné, že si v přírodě pokaždé tak dobře odpočineme? „Příroda nás přijímá přesně takové, jací jsme. Bez ostychu se jí můžeme odevzdat, lehnout si na louku a stát se součástí přírodního společenství. Je to přirozené, silné a léčivé. Někdy stačí jen sednout si do trávy, zadívat se kolem a zaposlouchat se do zvuků. Někdy máte radost z nalezeného hříbku, jindy z okamžiku, kdy zahlédnete divoké zvíře,“ říká Šárka Polanská, která se věnuje pěstování i zpracování nejrůznějších bylinek a rostlin. V Bzové poblíž moravských Bílých Karpat společně s rodinou pracuje na vlastním hospodářství. „Vedla mě k tomu touha po smysluplné práci a také možnost nabídnou dary přírody ostatním.“

Pěstitelka Šárka Polanská ale dovede v přírodě i odpočívat. Květiny a rostliny jí poskytují nefalšovanou radost a přinášejí tolik potřebný klid do nitra. Je to pro ni místo, kde lze najít Stvořitele, čas ke zklidnění i modlitbě.

Šišky, větve a všelicos

A její slova potvrzuje sama příroda – své dary poskytuje neustále a komukoli. Stačí se jen sehnout či zaklonit hlavu a hledat, kde je co ukryto. Zvlášť o čase dovolených a letních prázdnin se můžeme podobně jako naše ratolesti stát sběrači: děti často shromažďují kamínky, ulity, kousky mechu a jiné nálezy, my zase můžeme přidat květiny na sušení, šišky, kousky větviček a všelicos dalšího. Až se začnou krátit večery a přibývat chlad, můžeme doma mít vzpomínku na léto, ale i základ pro tvorbu nejrůznějšího podzimního tvoření – a k tomu horký čaj z bylin na zahřátí!

Takové dary Stvořitele ale můžeme samozřejmě najít i doma na zahradě či v květináčích na balkoně. „Pořád mě nepřestává udivovat fakt, že drobounké semínko můžete mít uchované několik let, a přesto, když je pak zasadíte, probudí se k životu,“ říká Iva Neumannová, zahradní architektka z pražských Kunratic. Obdiv ke kytičkám ji před pár lety přivedl i k víře. „Hledala jsem důkaz, zda je Bůh, a fungování přírody mě přesvědčilo, že on opravdu existuje,“ vzpomíná.

A co květiny dovedou do života ještě přinést? „Jednoznačně krásu a potěšení,“ odpovídá dále Iva Neumannová, „u mě rozhodně platí, co říkala britská zahradní architektka Gertrude Jekyll, že, zahrada má být krásná a má činit člověka šťastným‘. Takže moje zahrada mě činí šťastnou.“

Citace britské architektky není nikterak náhodná. „Mám velmi ráda styl anglických zahrad,“ přiznává česká architektka, „a také je mi velmi sympatické, že v Anglii je péče a starost o zahradu považována za privilegium. Tam neexistuje, co často slýchávám tady, že mě klienti žádají o návrh ‚bezúdržbové‘ zahrady. I v práci na zahradě spočívá přeci její kouzlo – když člověk o zahradu pečuje, upíná k ní svou pozornost. Přemýšlí, co mu kde vykvetlo a co je naopak potřeba vytrhnout. A myšlenky, které ho předtím třeba trápily, odplavou na chvíli někam pryč.“

Práce na zahradě je dobrá také pro naše tělo – i ti starší z nás se musí předklánět, zaklánět, vyklánět, zkrátka dělají pohyby, na které by si jinak ani nevzpomněli.

A nakonec, příroda je tak krásná, že se o tom někdy ani nedá mluvit. A o čem se nedá mluvit, o tom se má mlčet. To ví také kněz P. Matúš Kocián působící jako administrátor farnosti při kostele sv. Matěje v Praze-Dejvicích, jinak také biolog, entomolog a ilustrátor vědeckých publikací. Svým farníkům svědčí o přírodě spíš než kázáním rozdáváním vlastnoručně vyrobených zavařenin. Proč? Na to jsme se ho zeptali v rozhovoru.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 17 20. – 26. dubna 2021

Mnich Dominik rozšířil české nebe

V jednom z nejstarších klášterů na Apeninském poloostrově, v cisterciáckém opatství Casamari, se minulou sobotu uskutečnila beatifikace šesti místních mnichů z 18. století…

celý článek


Uprchlíci z kolébky církve u nás

Na světě žije přibližně devět milionů Arménů. Dvě třetiny z nich mimo svou vlast v diasporách po celém světě. A dva tisíce v Česku. Jak se jim u nás daří?

celý článek


„Nádherně zpackaný život“

Nevysoká postava. Přesto nepřehlédnutelný. Brýle na výrazném nose. Klobouk. Sporý, energický, nezdolný. Mírně předkloněn, s aktovkou za zády. Uctivý a galantní k ženám,…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay