Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Víra v Boha se vytrácí. Co na to křesťan? Katolík? Neměl by to „nechávat na kněžích“. Návyk z rakousko-uherských časů, že je to jen „na nich“, je zhoubný. Vedl k zlhostejnění laiků. Možnosti kněží jsou však dnes omezené (jakkoli se mnozí v jejich rámci snaží). Kněz může promlouvat zpravidla k těm, kdo se před ním neuzavírají, čili „ke svým“. I to je důležité, riga quod est aridum, svlaž, co je vyprahlé, stojí v modlitbě k Duchu Svatému. Vůči těm, kdo jsou zcela „mimo“, je kněz často handicapován už tím, že je kněz. K těm má blíž laik. Nemá mlčet, neboť „Běda mi, kdybych nehlásal!“ – říká apoštol Pavel. Jazyková bariéra, ale nejen ona

Kdo to zkusil, ví, jak je to nesnadné. Chybí společně srozumitelná slova. Nejen ta, bez nichž se neobejde vyjádření křesťanské víry (vykoupení, spása aj.), ale i slovu Bůh přisuzují ti, co jsou „mimo“ a znají je jen z letmého doslechu, takový význam, že jim nezbývá než jej odmítnout (bůh-loutkář, neúspěšný hodinář aj.). Stejně je tomu se slovy víra, hřích, dobro, pravda. Pohled těch „mimo“ na svět je určen doktrínou vštěpovanou po generace: člověk je biologickým produktem evoluce; smyslem života je seberealizace (tu si volí každý sám) a dobro je to, co jí slouží; morálka je systém dohodnutých pravidel soužití; pravda je souhrn osvědčených představ, nějaká objektivní pravda neexistuje, nanejvýš ta vědecká. A náboženská víra je „opium lidu“, útěcha handicapovaných, fantazijní protiváha strachu ze smrti...
Těm „mimo“ často chybí nejen základní informace o náboženství, o křesťanství, ale v jejich mysli byla potlačena (nebo znetvořena) ta oblast, v níž jinak víra procitá. Často se nesetkali s někým, kdo by jim s tím procitáním pomohl. Nebo kdo by podpořil jejich prostou tázavost, a ta proto zakrněla. – Pamatujme, že vyrůstali v prostředí, které Boha důsledně ignoruje, a oni jsou tím předem „naprogramováni“. Promluvíme-li k nim ex abrupto (bez přípravy) o Bohu, o víře, často vyvoláme odpor (posměch, zděšení), protože nás vnímají jako „tmáře“, hlasatele absurdity. Jejich ochota pokračovat v rozpravě bývá nulová.

Styl, náplň, cíl – ano, ale to ještě není smysl
Občas slýcháme, že moderní člověk v hloubi duše touží po transcendentnu, tedy po Bohu (a že „církev“ mu nedovede vyjít vstříc). Jist si tím nejsem. Znám dost lidí, kteří trpí nepřiznaným strachem z prázdna, neboť se nudí, a vítají každou příležitost k zakoušení něčeho nového, nezvyklého. Je to spíše snaha o „vystupňování života“, ale přitom si obsah i dosah takového zážitku předem regulují. Zdráhám se nazvat to touhou po transcendentnu. Okoušejí, ale nehledají.
Mezi těmi „mimo“, zejména mladšími, lze však tu a tam potkat lidi tak či onak hledající. Zejména věk adolescence či mladé dospělosti je tomu příznivý. Asi je jistý rozdíl mezi studující mládeží a těmi „z učňáků“. Podle mých zkušeností se studenty si v určité době (ale jen po určitou dobu) kladou otázku po smyslu života téměř všichni. Ale většina si neujasní, nač se vlastně ptá. A tak si mnozí pouze stanoví životní styl nebo životní cíle, náplň. Tázavost po Bohu jakožto dárci smyslu vyhasne.
Lze nějak podpořit „klíčení víry“ v půdě, která se zdá být podle všeho vyprahlá? V praxi se ukazuje, že argumentovat „užitečností“ náboženské víry (pro fungování společnosti, pro pocit životní harmonie apod.) je nepřesvědčivé. Mnozí lidé dovedou žít i bez Boha a nemají pocit, že potřebují víru. Občas připustí, že je dobré, když jiní věří, osvědčují lásku k bližním, pečují o postižené atd., ale jinak prý to vyjde nastejno. Jsou i lidé, kteří nevěří, a přitom jsou morálně spořádaní, zásadoví, spravedliví, ušlechtilí, nezřídka víc než někteří věřící.
Mají tito „spravedliví nevěřící“ nějaké ověřitelné „minus“? Nějaké ano, ale těžko jim to vysvětlí někdo méně ušlechtilý (čili hříšník, jímž jsme víceméně každý). Žijí životem, který je darem, nadto ve světě, který je zázrakem – a nevědí o tom. Netuší, že svět, vesmír, je uměleckým dílem, které má autora, že lidský život, ba i celé dějiny jsou dramatem, které má svého dramaturga a posléze soudce, že ten se nám přiblížil, neboť se stal jedním z nás. Neznají pointu, a proto – přes všechnu svou dílčí dokonalost – nežijí naplno.

Zasaženost Vertikálou
Sociolog Hans Joas (Erfurt) se zabývá tématem sekularizace. Posuzuje reálnou, fakticky uvědomovanou potřebu víry i do minulosti dosti skepticky; prý své předky v tomto ohledu přeceňujeme. Přesto i on si klade otázku, jakým způsobem víru probouzet. Příležitost nachází ve zkušenosti „hlubokého existenciálního otřesu, vydanosti, zasaženosti“. Jinými slovy, ve vzácných chvílích, kdy se člověk setkává s možností sebepřesahu, „transcendování sebe sama“.
Jsou to situace, kdy člověk pojednou nejasně tuší, že se setkává s čímsi významným, co je víc než on sám. Je vytržen ze své stereotypní sebestřednosti, kdy to byl on, kdo působil, volil, dosahoval, manipuloval, manévroval, zatímco nyní je sám v hloubi duše dotčen, uchopen, zaražen, překvapen, otřesen, fascinován. Situace nevšední, ale nikoli zcela výjimečné. Třeba intenzivní prožitek lásky, překvapivého porozumění, bezmoci, nečekaného štěstí, ale i neštěstí, krásy, majestátu přírody, narození i úmrtí, úzkosti i naděje. Známe termín „psychologie (případně sociologie) všedního dne“. Joas hovoří o teologii všedního dne (Alltagstheologie).
Píše: „Náboženství artikuluje takové zkušenosti sebetranscendence, ale určitým způsobem. Jako zasaženost čímsi nepodmíněným, nedisponovatelným.“ – Jde vlastně o interpretaci takové zkušenosti, o výklad, o vhodné směrodatné slovo, ale i Joas uznává, že tu musí být předem jakási ochota, predisponovanost k víře.

Predisponovanost k víře...
Tyto situace, nabízející příležitost sebepřesahu, však mají hluboce intimní ráz. Je vůbec možné stát se komentátorem událostí tak důvěrných v životě toho druhého? Neriskuje ten, kdo tu chce zvěstovat víru, že bude vnímán jako samozvaný vetřelec? Ano, on se jím často stává, neboť vyvolává v adresátovi pocit opovážlivého mentorování. Toto je pozice mnohých křesťanů, kteří se domnívají (myslí to dobře), že zvěstování spočívá především v pranýřování zlořádů, včetně tepání nepravostí jejich bližních.
Edith Steinová, Židovka, filozofka, karmelitka, řeholním jménem Terezie Benedikta od Kříže, zavražděná v Osvětimi, posléze svatořečená a prohlášená za učitelku církve, napsala nedlouho před svou konverzí: „Poučila jsem se, že jen velmi zřídka je možné člověka napravit, když se mu říká pravda. To pomáhá jen tehdy, usiluje-li takový člověk sám o to stát se lepším a sám nás zmocní k tomu, abychom ho kritizovali.“ – Čteme tu: říkat pravdu, stát se lepším. Obojí je směřováním k „jádru věci“. Zvěstování víry je jím též. I o něm platí, že má respektovat jisté nezbytné podmínky. Čím je u Edity Steinové „úsilí stát se lepším“, je u Joase „ochota, predisponovanost k víře“. Chybí-li, míjí se zvěstování účinkem (Lk 10,1–12).
Ochota přijmout zvěst o víře je predispozicí, čímsi předem daným (od Otce, jak jinak?), ale i ona je vázána na podmínku. Tu má ve své kompetenci ten, kdo zvěstuje. Nemělo by to překvapit, Bůh přece často svěřuje konání svého díla lidské svobodě. Onou podmínkou je nezpochybněná věrohodnost toho, kdo zvěstuje – v očích toho, komu je zvěst adresována. Tato podmínka zavazuje celou církev od papeže přes biskupy, kněze, rodiče a vychovatele až po toho, kdo má možnost napovědět druhému, že jeho momentální situace je příležitostí přesáhnout sebe sama, příležitostí k sebetranscendenci.

...a oprávnění zvěstovat
Víme, že s dobou, jíž říkáme „moderní“, je spojeno (v Evropě) obecné slábnutí víry. Sotva se kdy dobereme vyčerpávající odpovědi na otázku, proč to tak je. Dílčí odpovědi (papežů, biskupů, teologů, sociologů, psychologů) známe, jsou vesměs pravdivé. Málo je však slyšet otázku po věrohodnosti církve. Nemám na mysli ty „tazatele“, kteří se specializují na sžíravou kritiku církve, ale svým počínáním budí podezření, že je to jejich zástupné téma, čili: jsou nevěrohodní. – Otázka po věrohodnosti je jako rovnice o dvou neznámých, má nikoli jeden, ale dva otazníky. Jedním je „tříska“, druhým je „trám“ (Mt 7,1–5).
Zvláště aktuální je tato otázka v situaci, kterou má na mysli Joas. Tou je příležitost napovědět druhému, že místo, na němž právě stanul, je otevřeno vertikálním směrem. Děje se tak zpravidla mezi čtyřma očima. Nikoli „na potkání“ (to se zpravidla nepodaří), ale v rámci již existujícího meziosobního vztahu. Není-li, je nutno jej předem vytvořit. Nelze vstoupit do intimního světa toho druhého bez vstupenky, kterou nám vystaví on sám – na základě naší věrohodnosti, jím uznané. Platí to i o vztahu rodič-dítě.
Kamenem úrazu při předávání víry vlastním dětem bývá nejistota rodiče, který tuší vlastní hříšnost, tedy i nevěrohodnost v očích dětí. („Nejpřísnějšími soudci jsou naše děti, neboť jsou soudci i svědky současně.“) Proto raději mlčí – a rezignuje na jednu ze svých základních povinností. Tu lze plnit pouze při rodičovské upřímnosti, otevřenosti, čili autentičnosti. Rodič (i kdokoli jiný), který viditelně neusiluje – byť nedokonale – o dobro a zaujímá vůči dětem mentorskou pózu, je nepřesvědčí, i kdyby se oháněl vírou. Víru pouze zvykovou nelze předat.

Ručení může být jedině osobní
To platí nejen o rodičích, ale o komkoli, kdo chápe misijní poslání křesťana vážně. V pluralitní společnosti, která je současně pestrým tržištěm idejí, ideologií, věr, utopií atd., je křesťanství pouze jednou z položek pestrého a neohraničeného „nabídkového seznamu“. Poučování nestačí, pouhé slovní výzvy také ne, moralizování je dokonce kontraproduktivní. Marcel Gauchet to formuluje přesně, ale poněkud abstraktně: „Důležitější než konkrétní obsah věcné nabídky je její souvislost s nabídkou personální.“ – To znamená, že víru lze zvěstovat především v rámci, který tvoří oboustranně angažovaný osobní vztah.
Janu Pavlu II. se to dařilo, i když mluvil k statisícům. On měl ty lidi skutečně rád. A lidé v davu mu to uvěřili, protože to dosvědčil celým svým životem a dosvědčoval každým slovem, gestem, úsměvem, posléze i svou smrtí. Pro církev – od biskupů až po laiky – z toho plyne: v těchto časech, pro ni nepříliš příznivých, je první a nejdůležitější „legitimací“ zvěstování víry osobní věrohodnost. A také, dodejme, schopnost si ji ověřovat, tj. vidět se očima druhých.