Učíme děti „náboženství“, nebo je učíme znát Boha? Má-li dítko základ z rodiny, bude náš úkol jednodušší.
Naučit se lze třeba násobilku, víra je založená na vztahu. Ilustrační snímek Shutterstock
„Pro naše děti byl Bůh přirozenou součástí života, odmalinka jsme je vozili a vodili do kostela, modlili jsme se nad nimi a pak s nimi, četli jsme si obrázkovou Bibli. Jako se jedlo a chodilo na procházku, žilo se s Bohem,“ ohlíží se Alice Kallabová, katechetka z brněnské farnosti sv. Augustina, za výchovou svých dnes už dospělých potomků. Když děti vyrůstají v rodině, kde je život s Bohem každodenní skutečností a oba rodiče jsou v tom jednotní, ony podle ní přirozeně vplouvají do náboženské reality a snáze pak „u víry vydrží“.
Ne každý však má cestu jednoduchou. „Dnes v rodinách není čas, aby se rodiče zastavili a s dětmi o Bohu mluvili,“ lituje Alice Kallabová. Na svých svěřencích – učí žáky od první do páté třídy – se s důsledky potýká při každé hodině. „Většinou rodiče potomky přivedou a očekávají, že je ‚vyštuduju‘ ve víře. Ratolesti ale bývají úplně nedotčené a vůbec nerozumějí, o co jde. Víra v Boha se nejde naučit jako násobilka,“ podotýká katechetk. Školák, který neumí udělat kříž, není výjimkou. „Podle mě by proto neměly být cílem osnovy, ale vztah. A když si jej vybudují se mnou a se sebou navzájem, můžeme společně dojít k dalším věcem.“
Hodina u svatého Augustina vypadá třeba tak, že se na veliký svitek zakresluje putování od křtu až k Bohu. „Při povídání o křtu jsme si vysvětlili, proč, kdy a čím se křtí, ukázali si křtitelnici v kostele. Děti dostaly za úkol zeptat se doma, kdy a kde byly pokřtěné a kdo jim šel z kmotra. Někteří rodiče si to už ani nepamatovali,“ krčí rameny Alice Kallabová. Za splněné úkoly (třeba jen každé ráno se pokřižovat) si žáci „dláždí“ na papíře cestu k Bohu květinami. Liturgická období jsou příležitostmi k dalšímu povídání – např. o modlitbě Anděle Boží o svátku andělů strážných či o duši při památce zemřelých. Dostane se i na čtení z Bible, to aby si děti nemyslely jako jedna ze školaček, že jde o knížku pohádek.
„Většinou je mám v rukou rok, než dojdou k prvnímu svatému přijímání, a pak už se nevidíme. Některé se ale za mnou i potom sem tam zastaví a povídáme si. Přitom je můžu popostrčit, aby nezanedbávaly mši svatou a zašly si ke zpovědi,“ zmiňuje katechetka a se smíchem vzpomíná, jak ji jedna z někdejších žákyň hrdě ukazovala spolužačkám jako svou „náboženskou tetu“.
Důvěra a dobrý vztah k ní dětem na jejich cestě k Bohu určitě pomáhá. „Samozřejmě, člověk by měl do kostela chodit kvůli Bohu, ne kvůli paní katechetce, ale jsme lidé a dozráváme postupně. A není na místě od malých čekat, že budou víru brát jako velcí,“ zdůrazňuje Alice Kallabová. Děti stejně jako dospělí nežijí v ideálech, nýbrž ve vztazích – a také život z víry nakonec nevyrůstá z ničeho jiného než z dobrého vztahu k Bohu.