Když už si byl jist, že brzy umře, povolal si k sobě téměř sedmdesátiletý císař Zikmund na znojemském hradě své nejbližší a ještě jim připomněl svou vizi podunajské monarchie, neboť jen s podporou Čech a Rakouska prý budou Uhry schopny čelit rozpínajícím se Turkům. A vyjádřil i svou vůli o následnictví: českou, uherskou i říšskou korunu má po něm převzít jeho zeť Albrecht II. Habsburský. Císař zemřel 9. prosince 1437, když se před smrtí účastnil mše svaté. Po 51leté vládě v Uhrách, 26leté v Německu a 1,5leté v Čechách.

O dětství tohoto syna Karla IV. a Alžběty Pomořanské se neví téměř nic. Jisté však je, že jako mladík připomínal Zikmund, nevlastní bratr Václava IV., svou krásnou postavou i ryšavými vlasy izraelského krále Davida. Ještě nebyl ani plnoletý, a už uměl plynně hovořit německy, česky, latinsky a francouzsky. Později se naučil navíc italsky a „slovansky“ (patrně polsky) a samozřejmě maďarsky. Už jako začínající panovník dal o sobě znát svou skvělou schopností vyjednávat a taktizovat. Coby diplomat byl vždycky mnohem silnější a dokázal mnohem víc než jako vojevůdce.

Zikmund si politickou moc získával postupně a stálo ho to velké úsilí. Plných sedmnáct let (1483–1403) mu trvalo, než si upevnil panování v Uhrách, zmítaných náporem Turků i vzpourami. Na několik týdnů zde byl dokonce uvržen do vězení. Dodnes je v Uhrách znám zřejmě smyšlený příběh, který však vystihuje tehdejší náladu v zemi. Když Zikmund nechal popravit spiklence v Budíně, plačící sluha jednoho z těch pánů mu měl do očí říct: „Tobě, ty česká svině, nikdy sloužit nebudu.“

Každopádně během Zikmundova dlouhého panování zažily Uhry ekonomický rozmach, takže uherský zlatý se stal hlavní měnou i v okolních zemích; také uherská města prosperovala. Zikmundovým oblíbeným sídlem byl Prešpurk (dnešní Bratislava), ale nikdy tam dlouho nepobyl – kvůli bojům i politickým jednáním byl stále na cestách. Například v roce 1395 vytáhl vítězně proti Valašsku (část dnešního Rumunska) a porazil Mirču Velkého, od něhož se pro jeho krutost odvozuje pověstná postava Drakuly. To kupodivu vedlo k tomu, že i jeho synové Michael a Vlad zůstali uherskému králi věrni až do jeho smrti.

Počínaje tímto tažením se v Evropě právě od Zikmunda očekávalo, že zastaví postup Turků na Balkáně. Od té doby se také datuje jeho spojenectví s byzantským císařem Manuelem, vládcem Konstantinopole svírané ze všech stran právě Turky.

Už v roce 1411 byl Zikmund po dlouhých vyjednáváních zvolen německým králem, a to hlasy všech sedmi kurfiřtů. V této pozici nahradil méně schopné předchůdce: Ruprechta a svého bratra Václava IV. Zikmundova aktivita byla rozsáhlá. Bojuje s Benátkami, uzavírá spojenectví s Francií, snaží se zprostředkovat mír mezi Francií a Anglií v tzv. stoleté válce. Zejména s Anglií ho pojily přátelské vztahy – ostatně Zikmundova vlastní sestra, „dobrá královna Anna“, předčasně zesnulá, mu připravila půdu. V roce 1416 vjel Zikmund Lucemburský triumfálně jako první německý král do Londýna a anglický Jindřich V. mu vyjel v ústrety s pěti tisíci jezdci a uvolnil mu po dobu jeho pobytu Westminsterský palác.

Na letnice 1433 byl papežem Evženem IV. ve Věčném městě korunován na římského císaře, když jej zde krátce předtím na slavnost Nanebevstoupení Páně lidé přivítali s palmovými ratolestmi v rukou.

Zikmund se dokázal rychle rozhodovat a kombinovat. Jednou z jeho nejúspěšnějších vojenských operací bylo bleskové tažení proti Fridrichu Rakouskému v roce 1415, který pomohl zinscenovat útěk sesazeného Jana XXIII. z Kostnice. Poražený vévoda se musel před Zikmundem v rámci kapitulace oficiálně pokořit, třikrát pokleknout a odprosit ho. A hlavně hodně zaplatit: ekonomicky i mocensky. S Habsburky se však Zikmund jako poslední Lucemburk dokázal přece domluvit. Jeho habsburský zeť Albrecht byl k němu vždy loajální a za to se stal Zikmundovým exkluzivním dědicem. Žel sám Albrecht kraloval jen dva roky a zemřel. Jeho syn Ladislav Pohrobek se nedožil ani plnoletosti.

A přece nebylo Zikmundovo politické dědictví zmařeno, neboť se promítlo do politického projektu Rakouska-Uherska ustaveného 430 let po císařově smrti. S jednou, pro nás ne zcela nepodstatnou, výjimkou: Zikmund by za své sídlo velmi pravděpodobně zvolil Prahu, kdyby tomu nezabránily husitské bouře.

Pokud jde o pověstný glejt se zárukami o bezpečném návratu, který vystavil Janu Husovi, panovník ho sice zřejmě porušil, ale jistě to zprvu neměl v úmyslu. Naopak – na Kostnickém koncilu chtěl vyjít Čechům vstříc. Když se dozvěděl o Husově zatčení, rozzuřil se a přísahal, že „Husa osvobodí, i kdyby musel rozlámat dveře jeho vězení vlastníma rukama“. Ale brzy obrátil. Když zjistil, že by obrana Husa mohla ohrozit jeho koncilní cíle, nechal ho padnout. Doslova prohlásil, že Hus a jiné maličkosti nesmějí bránit reformě cír-

kve a říše.

Jinou věcí je, že Hus sám stál na svém a nebyl nakloněn žádnému kompromisu. A to ani ve věci zásadní, která se týkala možnosti vykonávat církevní a potažmo i světský úřad. Český reformátor totiž trval na tom, že takový úřad nelze zastávat ve stavu smrtelného hříchu, neboť za těchto okolností před Bohem pozbyl platnost. Tu Zikmund při právě probíhajícím slyšení zpozorněl a Husovi namítl, že přece „nikdo není bez hříchu“. Hus ovšem nepřijal most, který mu král chtěl postavit, aby se držel zdravého rozumu a své „bludy“ odvolal. Svolavatel koncilu totiž sotva mohl bránit kacíře, aniž by ztratil podporu pro odstranění církevního rozkolu.

A přece Zikmund jen slepě nekopíroval církevní politiku, jakkoli se vůči církvi snažil vždy zůstat v zásadních věcech loajální. Na rozdíl od nově zvoleného papeže Martina V. vytrvale hledal s husitskými Čechami dohodu. Vstupní podmínky však měl velmi ztížené. Už při skonu Václava IV. (1419) byla situace v Praze natolik bouřlivá, že dokonce znemožnila i důstojný králův pohřeb. Požadavky šlechty a pražských měst na Zikmunda byly navíc takového rázu, že nebylo možné je všechny přijmout. Politické ano, nikoli však náboženské. Král nemohl potvrdit něco, co Kostnický koncil zakázal, např. kalich pro laiky. O řadu let později Zikmund – když už ztrácel trpělivost s basilejskými koncilními legáty (to už se od roku 1431 konal další sněm v Basileji) – husitům kalich slíbil a měl silnou vůli se s nimi na všem dohodnout. Pohyboval se však stále mezi Skyllou husitských požadavků a Charybdou oficiálního papežského a koncilního katolicismu, který byl coby císař povinen bránit.

Obyčejně se Zikmundovi vyčítá, že „šlápl vedle“ v roce 1420, kdy si již po Václavově smrti nárokoval českou korunu a přijel v čele křižácké výpravy do vzpurných Čech. Tehdy se za ním do Kutné Hory dostavilo poselstvo, které požadovalo souhlas se svobodou kázání a s přijímáním pod obojí. Zikmund se však vůči němu choval povýšeně a vyžadoval, aby povstalci složili zbraně. Následovala první z jeho porážek, kterou mu husité uštědřili: bitva na Vítkově. Jenže v Kutné Hoře to mohlo být ještě trochu jinak. Svědectvím je list biskupa Fernanda z té doby, oficiálního legáta apoštolského Stolce pro Uhry a Čechy. Nejprve v něm zmiňuje, co zažil za dobu své legace v Čechách: pobořené kostely, vypálené kláštery, zničené svaté obrazy, vyhnané a zabité kněze. Tento list je však pozoruhodný tím, že legát vzal na sebe odpovědnost za zamítavou odpověď, již pod jeho vlivem dal Zikmund Pražanům v Kutné Hoře. Fernando přitom rozlišuje dva husitské proudy. Jeden, který se dal cestou násilí (Tábor a radikálové), a druhý, který dává přednost jednání. A pouze k této druhé skupině se svým listem obrací.

Co se týče Basilejského koncilu, Zikmund naléhal, aby sněm dokončil, co nestihl v Kostnici: především vyrovnání husitů s církví. Na adresu váhajícího papeže Evžena IV. dokonce hrozil, že koncil svolá sám, pokud tak papež neučiní. Každopádně nebyl Zikmund příznivcem toho, aby se v roce 1431 proti Čechám organizovala křížová výprava.

Když byl v květnu 1433 v Římě korunován papežem na císaře Svaté říše římské národa německého, musel být již 65letý panovník několikrát svým doprovodem podpírán, a to jak při stání, tak při chůzi. Už tehdy trpěl bolestivými záchvaty dny. Tato korunovace byla Zikmundovým úspěchem už proto, že byl z různých stran podezírán z tajných styků s husity. A tato podezření se přitom k tomu všemu zakládala na pravdě. Císař Zikmund v Praze částečně vyrůstal a choval k ní emotivní vztah. Byl potomkem nejen Lucemburků, ale po babičce i Přemyslovců. Toužil po české koruně, přestože byl už dlouho římským a uherským králem, a navíc nedávno císařem celé říše. Usmíření s Čechami pokládal na konci života za svou prioritu. Po lipanské bitvě už přijetí Zikmunda za českého krále v Čechách takřka nikdo neodpíral – s výjimkou Jana Roháče z Dubé.

Symbolicky dvacet let po Husově smrti potvrdil Zikmund husitům v „císařských kompaktátech“ výlučnost laického kalicha a další ústupky. Jeho příjezd do Prahy v roce 1436 byl velkolepý: Zikmundovi holdovali na Staroměstské i Novoměstské radnici. V Emauzském klášteře nechal panovník zřídit utraktivistickou konzistoř. V roce 1437 se v Praze po dlouhé době konala slavnost Božího Těla – tím chtěl dát Zikmund světu najevo, že i utrakvisté (podobojí) jsou věrní synové církve. Zároveň nechal do Prahy přivézt svatováclavskou korunu, kterou držel od své neúspěšné korunovace v cizině.

V tomto období se rovněž zřekl násilí vůči protivníkům – až na jeden případ: 9. září 1437 nechal okázale popravit radikála Jana Roháče z Dubé (a jeho nejbližší), jehož hrad Sion nedaleko Kutné Hory o tři dny dříve dobyla jeho vojska. Shodou okolností právě v těchto dnech Zikmund akutně onemocněl a musel být nošen v nosítkách. Mnozí v tom viděli Boží trest za Husa i za Roháče.

Nutno přiznat, že si Zikmund ve vztahu k Husovi nepočínal vždy dost obezřetně, i když reformátor sám mu to nijak neulehčil. Jeho situace byla s ohledem na katolickou církev, jejímž ochráncem byl, komplikovaná. Na kostnickou hranici sám těžce doplatil, nejspíš nespravedlivě, a to dlouholetou ztrátou Čech i své osobní důvěryhodnosti mezi Čechy. Zatímco si v Praze po Roháčově popravě mohli někteří připomínat slova Želivského o Zikmundovi jako apokalyptické šelmě, jinde tohoto panovníka oslavovali. Slavný Mikuláš Kusánský ve svém díle De concordantia catholica (O všeobecném sjednocení) vyzdvihuje Zikmunda jako „všemi očekávaného zachránce, jako vůdce do šťastnější budoucnosti“. Češi to tak arci neviděli a nevidí. Vždyť do dnešního dne se v české kotlině podle tohoto posledního lucemburského panovníka příznačně nejmenuje ani jedna ulice. Kolik jsme však měli větších panovníků?