Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 8.6.2005, Autor: Jan Sokol

Příloha: Perspektivy

V noci na 20. května 2005 zemřel ve věku 92 let ve svém domě na předměstí Paříže velký křesťanský myslitel a jeden z největších filozofů naší doby Paul Ricoeur. Mnozí ho jistě znají z článků a z řady knih, např. Filozofie vůle, Konflikt interpretací, Myslet a věřit, Živá metafora, Čas a vyprávění, Úkol hermeneutiky, Život, pravda a symbol; některé vyšly i v češtině. Ricoeur v dětství brzy osiřel, vystudoval filozofii, kde ho nejvíce zaujal Marcelův personalismus a Husserlova fenomenologie. Válečná léta strávil v německém zajetí a v roce 1947 začal se svým přítelem E. Mounierem vydávat významný časopis Esprit. Přednášel na Sorbonně a nově založené univerzitě v Nanterre u Paříže, odkud jej v roce 1970 vypudili zdivočelí studenti, které o dva roky dříve tak rázně podporoval. Přednášel potom v Lovani, Ženevě a Chicagu a v osmdesátých letech několikrát i na disidentských seminářích v Praze. Jeho přednášky byly i později velkými událostmi. Zasloužil se o rozšíření Patočkových myšlenek ve Francii a napsal o něm řadu statí, včetně předmluv k jeho knihám. V roce 1993 dostal čestný doktorát UK a jako první laureát i Cenu Karla IV. Prahu navštěvoval často a rád, naposledy v roce 2003, měl tu řadu blízkých přátel.

Paul Ricoeur patřil k velké generaci francouzských personalistických myslitelů. Byl skvělým interpretem Bible, křesťanských klasiků, zejména Augustina, ale také třeba S. Freuda a moderní filozofie. Pro filozofii objevil význam příběhu a vyprávění jako té nejlepší a přitom nejpřirozenější formy sdělování hlubokých duchovních obsahů, které se jinak vyslovit vůbec nedají. Pevně věřící a bytostně ekumenický protestant se zabýval hermeneutikou Bible i křesťanské víry,  tedy i etickými otázkami. Od těch u něho nebylo daleko k praktickému angažování ve veřejných a společenských otázkách naší doby, kde dovedl rázně zastávat i silně nepopulární stanoviska. Starost o veřejné věci a o svobodu pokládal za jeden z hlavních úkolů každého vzdělaného člověka. V osobním setkání okouzloval skromností a laskavostí, zejména vůči studentům; mnozí si ho pamatují z různých seminářů a letních škol, kam ochotně jezdil, dokud mu to zdraví aspoň trochu dovolovalo, a pozorně poslouchal i úplné nováčky.

Těm, kdo měli to štěstí jej poznat, bude velice chybět jako člověk, který svým životem dovedl předvést skutečnou lidskou velikost a který pomohl po celém světě rehabilitovat svobodné křesťanské myšlení.

Lehké odpočinutí dej mu, ó Pane,

a světlo věčné ať mu svítí.

Ať odpočívá v pokoji.