Vytvořit prostor a nechat se překvapit
Vydání: 2018/12 Po stopách Padre Pia, 20.3.2018, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma
Velikonoce jsou za dveřmi. Většina Čechů se těší na volno a na koledu. Jak se na ně ale chystat v křesťanské rodině napříč generacemi? Hovořili jsme o tom s autorkou řady metodických materiálů pro výuku náboženství a redaktorkou dětského časopisu Duha EVOU MUROŇOVOU.
Oheň, temnota, světlo, voda, příběhy. Je to dramatická velikonoční liturgie, která oslovuje i ty nejmenší. Snímek Zbyněk Šišpera/Člověk a Víra
Co bychom měli a mohli v rodině udělat, aby Velikonoce nebyly jen výše zmíněnou koledou, hladem na Velký pátek nebo dětskou nudou během dlouhých obřadů v kostele?
Svět, ve kterém žijeme, nás nutí pořád něco plánovat a organizovat. Přitom zrovna oslava není prostor pro výkon. Sám Hospodin nám jde příkladem: šest dní tvořil a sedmý ustanovil k odpočinku. Sám nám ukazuje jednu z překvapivých možností: nechat věci, aby se děly samy. Dát Velikonocům čas vyniknout – prostě se účastnit a prožít.
Všimněme si, že mnozí prarodiče mají dost zkušenosti a životní moudrosti, aby si sedli a nechali tu duchovní i rodinnou pohodu jen plynout kolem. Jejich děti, tedy rodiče, vidí obvykle spoustu úkolů a nutností, svých představ Velikonoc. Jenomže Boží věci a duchovno nepřicházejí podle našich plánů, jsou na nás nezávislé. Stačí jen vytvořit prostor a nechat se překvapit.
Co znamená vytvořit prostor?
Udělat si čas jít do kostela, setkat se s Bohem i lidmi, ztišit se. Ve snaze být připravení a všechno mít v rukou často přehlušíme onu chvíli, kdy k nám Bůh promlouvá. Ptala jsem se svých dětí, co si pamatují z Velikonoc, a jejich vzpomínky se týkaly vesměs rodinné historie – tedy toho, co zvláštního, neočekávaného nebo překvapivého se v té době stalo. Neopakovatelné příběhy se zapisují do paměti. A myslím, že každá rodina si prožívá ve velikonočním čase ty své. Mohla by k nim být tedy vnímavější, pěstovat a uchovávat si je jako součást rodinné kultury.
Rozumím, ale přeci je třeba nějak plánovat, abychom takový prostor vytvořili…
Ale vždyť ono je to už naplánované a připravené celé věky! A jde to hezky za sebou: Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, vigilie slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, Hod Boží. Dny pevně dané tradicí, do nichž stačí vplout. Už teď v postní době prožíváme čtyřicetidenní přípravu a po velikonočním triduu následuje šest týdnů velikonoční doby, ve které to celé můžeme „dožít“. Tak by se to mělo odrážet i v rodině – s tím si vystačíme, přičemž rodinné oslavy se prostě stanou. Stačí si říci, kdy a kde.
O tento pravidelný rytmus se můžeme s důvěrou opřít. Co se mění, jsou naše životní situace, které dávají nám i naší rodině novou perspektivu. Něco jiného prožijeme o Velikonocích jako malé děti, jako zamilovaní nebo jako mladí rodiče s miminkem. Docela odlišné budou Velikonoce v čase těžkostí či krize víry nebo když nám někdo umře. Každý může ze své životní situace přečíst z Velikonoc právě to, co je určené pro něj.
Mluvila jste o rodinné kultuře. U mladých manželů se teprve rodí, po letech však bohužel často i upadá.
Záleží na konkrétní rodině. Pokud něco není součástí jejího života, není dobré to měnit jen proto, „aby to bylo, jak to má být“. Pokud se ale tvoří rodina z nového manželství, rodí se i jejich nové zvyky a právě zmíněná rodinná kultura. Podobná je pak i situace, když naopak už odrostlé děti odcházejí z domova. Jsou to přechodové události, ve kterých je dobré si promyšleně nastavovat nové zvyklosti, aby se přirozeně zapsaly do našeho života. Vznikají tak příležitosti a vzácné chvíle, které tvoří rodinnou pospolitost a upevňují i základy víry další generace. Hezký zvyk je například uprostřed rodiny vzít do rukou rodinnou Bibli, přečíst pašijový příběh a převyprávět si ho. Někde sundávají na velikonoční třídení kříž ze stěny a umístí ho na jiné slavnostní místo.
Nové generace rodičů si kladou evergreenovou otázku: Není velkopáteční příběh pro děti poněkud drsným zážitkem?
To si nemyslím. Děti smrt a tento příběh mohou vnímat docela jinak. Menší děti jsou velmi zvídavé a to téma je pro ně lákavé. V období před pubertou (pokud nemají traumatický zážitek s drastickým případem smrti) může být pro děti přínosné, když vidí, že téma konce života není tabu. V souvislosti s Velikonocemi je toto téma pojednáno dokonce velmi konstruktivně – s nadějí na vzkříšení. Myslím, že mnohé počítačové hry jsou často horší a drsnější než velkopáteční události. Navíc pro pochopení poselství Velikonoc je přemýšlení o smrti podstatné. Měli bychom hovořit o Kristově smrti, která není koncem. Ten příběh totiž pokračuje, dopadne dobře a ústí do velikonoční radosti! To je vlastně jediná a hlavní velkopáteční poučka pro rodiče: radost ze života, který je silnější než smrt.
A co děti a vigilie, která je, přece jen, dlouhá?
Pro děti určitého věku to může být i adrenalin. Já jsem to vydržel! Tak pozdě večer! U těch nejmenších je možná dobré „jít na vzkříšení“ v neděli brzy ráno. Bývají svěžejší a bdělejší – a vše skončí slavnostní snídaní. Je to lepší, než být vzhůru dlouho do půlnoci.
Větším dětem bych příliš neumetala cestičku a dala jim to zažít. Velikonoční obřady jsou plné mystiky – živly a symboly mluví samy o sobě i k dětem. Oheň, temnota, světlo, voda, příběhy. Je to dramatická liturgie, která oslovuje. Myslím, že není nutné všechno komentovat a vysvětlovat, jak se dnes během mnohých obřadů v dobré víře děje. A hlavně nesmíme sedět někde vzadu ve tmě. Vezměme děti co nejvíc dopředu, ať to zažijí na vlastní kůži. Nechejme je to prožít a nevysvětlujme, dokud se samy nezeptají.
Třeba se k tomu vrátit až později. A co do toho zapojit i dědu s babičkou?
Určitě je dobré vědět, jak Velikonoce prožívali naši prarodiče a jaké to bylo „za jejich mládí“. Je to příležitost pro předávání víry a tradic – zvláště těch jedinečných rodinných. Rozhovory, které takto vzniknou, si pak zaslouží nemoderovat a neznásilňovat. Mnozí prarodiče se dokážou s vděčností zaradovat, že se dožili dalšího jara a prožívají čas jinak než střední generace.
Dětská koleda na Velikonoční pondělí je hezký zvyk, kterému ale můžeme dát i rozměr návštěvy, potěšení osamělých starších lidí…
Určitě. Navštěvujme při té příležitosti přátele, i ty vzdálenější. Ale určitě ne jenom tak, abychom si jejich prostřednictvím „odškrtli dobrý skutek“. Dítě musí rozumět, proč takovou kolednickou návštěvu dělá, že je to pro potěšení, pro rozptýlení samoty, ale hlavně pro radost ze života, která je tím největším velikonočním poselstvím a měla by být sdílená, protože pak je dvojitá.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Sdílet článek na:
