Výchova k odolnosti

Vydání: 2022/26 Rok rodiny vrcholí v Římě, 21.6.2022, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy 26

Pohodlný životní styl a snaha uchránit děti od možných nebezpečí výrazně změnily prostředí, ve kterém děti vyrůstají. Jak je ale připravit na vážné situace, kdy je třeba vyjít z komfortní zóny?


Učit děti překonávat překážky je nejlepší prevence životního ztroskotání. Snímek Jarmila Fussová / Člověk a Víra


Na rozdíl od minulých staletí se s označením našeho světa jako „slzavého údolí“ setkáváme snad už jen v modlitbě Zdrávas Královno. Fakt, že ročně podle Světové zdravotnické organizace spáchá sebevraždu více než 800 tisíc lidí, denně přes dva tisíce, nás celkem úspěšně míjí. Podobně jako fakt, že na naší planetě hladoví přes 800 milionů lidí, většinou dětí a žen. Ovšem i v té naší bohaté zemi máme signály problému: jen moderních antidepresiv se dnes u nás ročně sní 160 milionů denních dávek. K tomu desetitisíce lidí závislých na drogách a přes jeden a půl milionu rizikových pijanů alkoholu. I když míra bohatství a komfortu je dnes u nás jistě nesrovnatelná s tím, v jakých podmínkách žili ještě docela nedávno naši předchůdci, přesto i tady mnoho lidí život nezvládá. Je tu tedy zjevná disproporce mezi náročností života v dnešním světě a schopností tuto náročnost zvládat.

Posilování stresem

Tak nazval svou nedávno vyšlou knihu s podtitulem Cesta k odolnosti známý fyzioterapeut našich předních sportovců prof. Pavel Kolář. Hned v úvodu tam konstatuje: „Zvykli jsme si na život v ‚blahobytu‘ a bezpečí, a v důsledku toho náš organismus zpohodlněl, oslabil své smysly, intuici, vnímání souvislostí, a postupně ztrácí svou psychickou i tělesnou odolnost, kterou potřeboval v době nebezpečí nebo v době, kdy musel žít ve větším souladu s přírodou bez výraznější pomoci dnešní techniky a medicíny. Naše individuální i společenská schopnost odolávat těžkým situacím a překonávat je fyzicky, duševně i sociálně postupně odhaluje naši stále se zvyšující křehkost, a tím i zranitelnost.“ A o kus dál pokračuje: „Naše úporná snaha uchránit potomky před odpovědností, konflikty, samostatností, bakteriemi, viry, chladem a tisíci dalších problémů, které by je mohly ohrozit, je dostává za ochrannou bariéru a tím jim bere nejen životní ‚otužilost‘, ale také radost. Bez možnosti natrénovat schopnost odložit své potřeby, umět si odepřít, umět se překonat v nepohodlí, učit se odpovědnosti, naučit se respektovat určitý řád a umět rozdat ze svého druhým se stáváme zranitelní jak osobně, tak i v našem společenství.“

Pavla Koláře k napsání této knihy přivedly zejména aktuální zkušenosti z toho, jak naše společnost „zápasí“ s pandemií covidu 19. Ale minimálně dvacet let už jsou čím dál tím výraznější náznaky toho, že náš svět se zamotává do stále komplikovanějšího a problematičtějšího stavu. Koncem 90. let o tom v jedné z posledních studií Individualizovaná společnost Zygmunt Bauman napsal: „Společnosti, které kdysi bojovaly za to, aby jejich svět byl průhledný, bezpečný a bez překvapení, nyní shledávají, že jejich schopnost jednání závisí na proměnlivých a nepředvídatelných náladách takových mysteriózních sil, jako jsou světové finanční a obchodní burzy, a bezmocně přitom přihlížejí, aniž by mohly cokoliv podniknout, neustálému smršťování pracovních trhů, narůstající chudobě, nezadržitelné erozi orné půdy, mizení lesů, stále většímu množství oxidu uhličitého v ovzduší a globálnímu oteplování naší planety. Věci, zejména ty nejdůležitější záležitosti, se nám ‚vymkly z rukou‘.“

Silná čtyřka

My, kteří jsme se v předchozích desetiletích věnovali výchově dětí v různých oddílech, jsme nemohli přehlédnout trend, který čím dál tím více ve jménu bezpečnosti omezoval možnosti toho, co jsme si s kluky a děvčaty mohli „dovolit“. Z jedné strany rodiče, z druhé předpisy a vyhlášky doslova „vyškrtaly“ kdejaké lákavé dobrodružství z obavy, aby se při tom dětem přece jen něco nestalo. A leccos notně „pročistilo“ i povolené výchovné prostředky. Dokonce i pro nás, kteří jsme nikdy nebrali vážně rady, které se nacházejí v knize Přísloví – příkladně: „Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna.“

Jenomže – jak už víme od Pavla Koláře – bez toho, že učíme děti překonávat překážky, chystáme jim docela jistě životní ztroskotání. Toho si jsou v současnosti vědomi čím dál tím častěji skuteční odborníci na výchovu dětí. Já upozorním hlavně na Daniela J. Siegla, amerického klinického psychiatra a psychoterapeuta, který spolu s rodinnou terapeutkou Tinou Payne Brysonovou napsal za posledních šest let několik knih. Ty mi přijdou tak dobré, že tu ze dvou z nich uvedu aspoň klíčové myšlenky.

Účinná výchova dětí se podle autorů opírá o čtveřici schopností, které jsou bránou k dobrému a šťastnému životu:

  •  Rovnováha: Schopnost kontrolovat své emoce a chování, takže se dětem tak často nestane, že by se přestaly ovládat.
  •  Odolnost: Schopnost vyrovnat se s nevyhnutelnými životními problémy a konflikty.
  •  Vhled: Schopnost pochopit sebe sama, porozumět svým motivacím a podle toho přijímat správná rozhodnutí a lépe řídit svůj život.
  •  Empatie: Schopnost porozumět pohledu druhého člověka a projevit o něj zájem, pokud to situace vyžaduje.


Tím autoři zahajují publikaci Rozvíjejte u dětí odvahu, zvídavost a odolnost, kterou pak celou věnují konkrétním a velmi názorným radám, jak toho dosahovat. A výbornou předehrou k tomu je jejich práce Klidná výchova k disciplíně, v níž nacházejí cestu spojující citlivou výchovou vůči dětem se schopností stanovovat jim hranice, které skutečně přijímají: „Děti potřebují cítit, že nám záleží na tom, co prožívají, ale také potřebují, abychom jim poskytli pravidla a hranice, která jim umožňují vědět, co se v daném prostředí očekává… Právě ve chvílích vypjatých emocí má dítě největší potřebu navázat kontakt. Ano, bude zapotřebí řešit jeho chování, přesměrovat jeho pozornost a dát mu ponaučení. Ale nejprve tyto silné emoce správně pochopte. Rozpoznejte v nich úpěnlivou prosbu o navázání kontaktu. Vaše dítě vás potřebuje právě tehdy, když se chová nejhůř. ‚Jsem tu proto, abych ti pomohl, i když se neovládáš a chováš se naprosto příšerně. Já to zvládnu. Jistím tě. Ať se děje, co se děje.‘ Navázat kontakt znamená podílet se na prožívání dítěte, být s ním, překonat s ním tuto těžkou chvilku. Takto pomáháte s integrací jeho mozku a nabízíte mu emoční regulaci, která je pro ně samotné nedostupná.“

Odvaha být zranitelný

Tělesná a duševní odolnost jsou nezbytnou výbavou k tomu, aby člověk v dnešním světě obstál. Aby jako dospělý mohl být druhým lidem oporou. Aby dokázal unést zodpovědnost i v situacích, kdy se musí rozhodovat, aniž by měl k dispozici všechny potřebné informace a dohlédl všech možných důsledků svého rozhodnutí. Ale každého z nás čekají situace, kdy je potřeba i odolnosti duchovní.

Na začátku své dospělosti jsem narazil v knize Mezi člověkem a Bohem od Michela Quoista, která byla mou tehdejší hlavní průvodkyní křesťanstvím, na pasáž, která se mi od té doby trvale připomíná: „Myslíš-li, že milovat je snadné, mýlíš se. Každá láska, je-li pravá, tě přivede jednoho dne ke kříži, neboť od doby, co existuje hřích, je nesnadné zapomenout na sebe a zemřít sobě. Milovat znamená od doby hříchu být schopen ukřižovat se pro druhé.“ A pak Quoist zdůrazňuje: Milovat může jen ten, kdo zůstane zranitelný. To se může – při cestě k odolnosti – jevit jako nečekaný paradox. Protože by mohl snadno vzniknout dojem, že správná odolnost zajišťuje člověku nezranitelnost. Ta sice bývá často cílem ve virtuálních počítačových hrách, ale ve skutečném životě se odolnost projevuje i tím, že člověk unese svou zranitelnost.

Dokonce i z jiného duchovního okruhu jsem narazil na obdobné sdělení. Je z rozhovoru dalajlámy s Howardem C. Cutlerem v knize Cesta ke štěstí ve strastiplném světě. Přes známou buddhistickou schopnost nevázat se ke skutečnostem našeho světa tam dalajláma při líčení bouří Tibeťanů z března 2008 vyznal toto: „Když došlo k té březnové krizi, opravdu jsem měl pocit bezmoci. Měl jsem pocit, jako by šlo o stejný zážitek, jaký jsem měl v roce 1959, když jsem musel prchnout z Tibetu. Také tehdy mi tibetský lid důvěřoval, vkládal do mě velké naděje, a já jsem nemohl udělat vůbec nic. Byl jsem z toho velmi, velmi, velmi smutný.“

Když pak dalajláma Howardovi Cutlerovi vysvětloval, co mu pomohlo se z té zoufalé vnitřní situace dostat, poukázal na zásadní význam naděje, která překračuje náš svět: „Je jedna pasáž, kterou si opakuji každý den, která je mi oporou, zdrojem veliké síly, a brání mi pozbýt naděje. Má oblíbená pasáž ze Šántidévy: ‚Dokud trvá prostor, dokud trvají cítící bytosti, dotud nechť trvám i já a rozptyluji bídu světa.‘ Tahle strofa mi pomáhá posunout vlastní hledisko, vytvořit si mnohem širší úhel pohledu, pohlížet na situaci v mnohem širších souvislostech. Myslím, že obecně hraje ve schopnosti vypořádat se s problémy velikou roli, zda je člověk věřícím nebo ne. A v tomto směru přispěla patrně každá z velkých náboženských tradic svým dílem, svými vlastními myšlenkami nebo praktikami, které dodávají věřícím jakousi vnitřní sílu a brání jim při konfrontaci s problémy světa upadnout do beznaděje a zoufalství.“

Podíl na Kristově utrpení

Komplexní výchova k odolnosti tedy musí zahrnovat i cesty ke zdrojům naděje. Zejména tváří v tvář utrpení je to nezbytná duchovní výbava. A tady si myslím, že křesťanství může nabídnout něco skutečně jedinečného. Opravdovou „konkurenční výhodu“. Vyjádřil ji ve svém u nás nedávno vydaném spisu Univerzální Kristus známý inspirativní františkán Richard Rohr. Svěřuje se tam se svou hlubokou duchovní krizí, kdy ho při prožívání toho, co se dělo kolem něj i s ním, zaplavila „bolest tak obrovská a hluboká, že se zdálo, jako by neměla už nikdy skončit“. A tehdy mu z myšlenky v úvodu Pavlova listu Koloským – „proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením“ – zasvitlo světélko záchrany, které pak pochopil takto:

„Říkám si, zda jedinou možností, jak duchovně nést utrpení – a nenechat je, aby nás zničilo – není uznat, že sami to nezvládneme. Když se heroicky snažím zvládnout to sám, sklouznu k různým způsobům odreagování, popírání a předstírání. A nedospěju k obměkčujícímu poselství utrpení. Ale jestliže se mi podaří najít sdílený význam něčeho, zvlášť pokud mi to zároveň umožňuje milovat Boha a lidi, Bůh mi může pomoci to překonat. (…) Někteří mystikové jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že individuální utrpení vůbec neexistuje – že je jenom jedno utrpení, že všechno toto utrpení je stejné a že je celé utrpením Božím. Obraz Ježíše na kříži to vstřícné duši jakýmsi způsobem vyjevuje.“

Jiří Zajíc. Autor je skaut, pedagog a publicista.

 

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 27-28 28. června – 11. července 2022

Z Ukrajiny až na Velehrad

Manželé Lili a Oleksij Ostapčukovi jsou absolventi Kyjevské národní univerzity kultury a umění. Oba vystudovali hru na damburu, což je typický ukrajinský hudební nástroj.

celý článek


Brněnské Výstaviště opět ožije konferencí

Po dvouleté pauze způsobené pandemií se na brněnské výstaviště vrací Katolická charismatická konference.

celý článek


Chci nabourat mýtus rudé Karviné

Dny teď tráví v archivech a s pamětníky. KARIN LEDNICKÁ se při přípravě závěrečné části svého knižního díla Šikmý kostel noří do dějin Karvinska v 50. letech.…

celý článek


Překonali jste krizi v manželství? Napište nám o tom

Sesbírat příběhy manželských zkušeností se vztahovým karambolem, které se podařilo překonat, by chtěl dlouholetý průvodce snoubenců a autor příprav na manželství,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay