Vycházejí paměti zkoušené ženy

Vydání: 2017/26-27 Vydat se k prameni: na Velehrad, 27.6.2017, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Léto s KT

Píšu, dokud si pamatuju je název knižní novinky, kterou v těchto dnech vydává Katolický týdeník. Autorku Taťánu Lukešovou dobře znají čtenáři KT i Cyrilometodějského kalendáře. Sama se však vydání svých životních vzpomínek nedočkala, zemřela před dvěma lety. Knihu k vydání připravil redaktor KT JAN PAULAS.


Kniha přináší i ukázky výtvarných návrhů filmových scén autorčina manžela Rudolfa Lukeše. Snímek archiv Barbary Lukešové

Kdy jsi poprvé slyšel jméno Taťána Lukešová?

Na jaře 2005 mi na redakční stůl doputovala obálka a v ní dopis a několik fejetonů. „Pane redaktore, podívejte se na to, jestli by se vám něco nehodilo do novin,“ psala mi neznámá paní. Už při dočítání prvního fejetonu mi srdce poskočilo. Zrovna jsem totiž připravoval nový Cyrilometodějský kalendář a sháněl do něj hezké příběhy. A tak se v tomto kalendáři na rok 2006 poprvé objevilo její jméno a potom už každý rok. Teprve časem jsem zjistil, že nejde o neznámou autorku, že celá léta publikovala své povídky třeba v Naší rodině.

Katolický týdeník pak vydal dvě její knížky…

Když jsem jí tenkrát napsal, že její fejetony beru a jestli náhodou nemá nějaké další, odepsala mi, že jich má plnou skříň a ať si přijdu vybrat. A tak se zrodil nápad vydat výbor z jejích fejetonů a povídek (A léta běží, A přeci něco zůstalo…). Víc než její texty mě začal fascinovat její životní příběh, který se ostatně v jejích povídkách často odráží.

Ano, začal jsi o ní často mluvit.

Bylo to něco neuvěřitelného. Při každé návštěvě mi otevírala další a další komnatu svého života a já si připadal, jako když rozkládám ruskou matrjošku. Akorát opačně. Neobjevovala se menší a menší matrjoška, ale stále větší a větší příběh, v němž se otiskuje celá tragika 20. století s jeho hrůzami i nadějemi. A ten příměr s matrjoškou není náhodný. Její vyprávění v knize totiž začíná v Rusku v předvečer krvavé bolševické revoluce, která nadobro zničila svět jedné šlechtické rodiny, jejíž členové sloužili u cara. Někteří si stačili zachránit holé životy, jiní byli povražděni. Mezi těmi šťastnými byla i maminka Taťány Lukešové.

Jednou utrousila: „Miloš Forman mi psal, ať ten příběh maminky a celé rodiny sepíšu, že je to velký příběh.“ A hned dodala, že na to nemá sílu. Otázal jsem se, jak se zná se slavným českým režisérem, a ona otevřela další komnatu svého života: příběh manžela, talentovaného filmového architekta, který po válce začal točit filmy s předními českými režiséry, než ho komunisté v únoru 1948 zlikvidovali.

Ty vzpomínky asi nebudou moc veselé…

Je to silný příběh, ve kterém se jako na houpačce střídají vzestupy a pády. Šťastné prvorepublikové dětství, do něhož patřily i návštěvy u prezidenta Masaryka v Lánech či humorné situace s jeho synem Janem, bylo násilně přerváno válkou. Jelikož půlka jejího příbuzenstva byla židovská, hrozil Taťáně transport. Skrývá se a nakonec s maminkou pojmou riskantní plán záchrany, když je Taťána lživě prohlášena za nemanželské dítě. A musí projít ponižujícím rasovým zkoumáním. Také její poválečné štěstí netrvá dlouho.

Autorka se ale uměla radovat ze života a přijímat jeho dary. A poznala také spoustu zajímavých lidí. Vždyť kdo z nás se mohl potkat třeba s anglickou královnou a být od ní pozván na večeři do Buckinghamského paláce. Anebo poznat takové osobnosti jako byl Max Brod, Ludvík Aškenazy, Karel Ančerl, Pavel Tigrid či zmíněný Miloš Forman. Nahlédneme i do života ruských emigrantů u nás a do prožívání různých náboženských tradic v rámci jedné rodiny.

Vedle vzpomínek kniha přináší i deníkové zápisky Taťány Lukešové.

Ty si vedla posledních dvacet let svého života, takže jde jen o vybrané ukázky. Vedle šťastných momentů zde líčí i svůj boj s rakovinou. Kolikrát to psaní jde až na dřeň, ale jak ona sama přiznává: „To jenom láskou, vírou a nadějí se dá všechno v životě unést. A čím jsem starší, tím víc vím, že láska je tou největší silou na světě. A bez víry a naděje se nedá žít.“ Přitom se nebojí psát ani o svých selháních, což jejímu vyprávění dodává na věrohodnosti.

Klobouk dolů za tu obrazovou přílohu. To je málem rodinné album…

Autorčina dcera, herečka Barbara Lukešová, mi otevřela celý rodinný archiv a jen díky této velkorysosti mohla kniha vůbec vzniknout. Dostal jsem se i k unikátním fotografiím – třeba když autorčina maminka utíkala z Ruska přes Indii a Japonsko. Nebo k pozoruhodným snímkům jejího tatínka, novináře Františka Lederera, který fotil třeba pražské žebráky. Jeho životní osud je vůbec námět na román! A pak jsou zde i ukázky výtvarných návrhů Rudolfa Lukeše, autorčina zesnulého manžela. Právě kvůli jeho krásným návrhům filmových scén jsme do knihy zařadili i barevnou přílohu. Nakonec nechybí ani krátké vzpomínky na autorku z pera Madly Vaculíkové, Jana Potměšila, Táni Fischerové či Hany Hegerové.

JIŘÍ MACHÁNĚ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Kultura, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 33 11. – 17. srpna 2020

U sloupu Panny Marie

O slavnosti Nanebevzetí Panny Marie požehná kardinál Dominik Duka znovuvztyčený Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Navrácená vertikála proměňuje…

celý článek


Sto let od zázraku na Visle

Polsko si v těchto dnech připomíná významnou událost své novodobé historie. Před sto lety odvrátilo nebezpečí, že po krátké době samostatné existence bude znovu vymazáno…

celý článek


Vidět les jako obraz života

Biskup Martin David, který je od června letošního roku apoštolským administrátorem ostravsko-opavské diecéze, slaví v těchto dnech padesáté narozeniny (viz KT 32/2020).…

celý článek


Na cestě s Marií

Často mluvíme o „životní pouti“. Kam vede? No přece domů. Abychom nebloudili, je dobré čas od času vykonat pouť, která pomůže správně nasměrovat naši životní…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay