Vydání: 2016/45 Papež František ve Švédsku, 1.11.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

„Rodiče jsou první, kdo mají dětem svědčit o víře, a není nikdo jiný, kdo by je v tom zastoupil,“ vysvětluje Lenka Jeřábková, vedoucí Katechetického střediska pražské arcidiecéze.
Katechetka a maminka dvou dětí Tereza Schrötterová říká, že modlitbě se děti nejlépe „naučí“, pokud s nimi v ní sdílíme jejich radosti a starosti. Důležité je, aby děti viděly, že i rodiče mluví s Bohem, aby to „okoukaly“, a pak i ony samy se mohly přirozeně modlit. Potíž je v tom, že řada rodičů neví, jak na to. „Za těch čtyřicet let komunismu v naší církvi chybí dvě generace, které by zažily modlitbu v rodině. Oni by se i chtěli s dětmi modlit, ale nevědí jak, protože to nemají ze svých rodin zažité,“ vysvětluje P. Cyril Havel, šéfredaktor katolického časopisu Duha pro kluky a holky.
Lenka Jeřábková pobízí tatínky a maminky, aby se pokusili s modlitbou začít, i když třeba mají strach. „Nebojte se kreativity. Žádná forma modlitby nemůže být špatná – a jak to každý nastaví pro svou rodinu, je už jen na něm,“ říká. Není nutné ani potřebné odříkávat naučené modlitby s pocitem, „abychom měli splněno“. Tereza Schrötterová radí začít úplně jednoduše – poukazovat na to, co dobrého děti prožily a co naopak nebylo dobré. A neustále ukazovat na milosrdného, odpouštějícího  Otce.
Podstatné také je udělat si na modlitbu čas. „Sejít se třeba na dvacet, deset nebo aspoň pět minut, vypnout televizi, odsednout od počítačů, odložit mobily a jenom si spolu povídat, co ten den kdo zažil. Když pak na konci děti přidají větu: ‚Za to ti, Pane Bože, děkujeme‘, už je to modlitba,“ vysvětluje Lenka Jeřábková a dodává, že je potřeba nechat tomu volnost. A když jsou děti unavené nebo „neměly svůj den“, i kdyby mělo jít jen o křížek na čelo a „amen“, tak to stojí za to.
Když se totiž modlitba stane rituálem, děti ji samy začnou vyžadovat a budou v ní kreativní. A tak, jak porostou, bude se měnit i jejich modlitba a samy sobě budou zvyšovat její úroveň. Postupem času můžeme myslet na to, aby rodinná modlitba zahrnovala prosby, díky i chvály.
Ztišení a modlitbě vlastními slovy se učí děti také v Mateřské škole křesťanské Mnišská v Opavě. „V průběhu každého dne se s nimi zamýšlíme nad jejich zážitky, připomínáme si, co bylo dnes hezké a co obtížné. Ptáme se na to, co zvláštního se jim stalo, co je polekalo, co si přejí, z čeho mají radost, komu pomohli,“ popisuje ředitelka školy Marie Kostelná a dodává: „Ani my dospělí nezastíráme, že potřebujeme poradit, že sami všechno nezvládáme. A obracíme se s prosbou o pomoc, radu, ale i s poděkováním či radostí k Bohu.“
Příležitost k modlitbě vidí ředitelka také v událostech církevního roku. Například v říjnu vedou jako školka v kostele sv. Vojtěcha růžencovou pobožnost, dobu adventní i vánoční prožívají v křesťanském duchu a na jaře se děti zase seznamují s křížovou cestou. I konec školního roku a slavnost Božího těla jsou uzpůsobené malým dětem. Toto všechno může být inspirací také rodinám, které by se rády se svými potomky modlily, ale nevědí, jak na to.