Film u nás nevítaly žádné obří billboardy, přesto si své publikum rychle našel. A neodehrává se ani v kriminálním podsvětí, ani v daleké budoucnosti, hlavními aktéry tu nejsou ani teroristé, ani mimozemšťané, a krev tu nestéká z plátna. Je to snímek z rodu francouzských komedií, které – když se čas od času urodí – mají svůj půvab. Je v nich lehkost, vtip, gallský duch a radost ze života. A přidá-li se nenásilně hlubší téma, je na příjemný zážitek zaděláno. Přesně to se v případě uvedeného snímku podařilo.

 

Trumfem filmu režiséra Philippa de Chauverona, který je spolu s Guyem Laurentem zároveň autorem scénáře, je výchozí dějová situace. Verneuilovi jsou typická francouzská středostavovská rodina, žijící ve výstavním venkovském sídle nedaleko Chinonu. Rodiče dbají na tradiční hodnoty a samozřejmě na katolickou víru. Svým čtyřem dcerám však nechtějí bránit ve štěstí, a tak s rezignací přijmou, když si jedna z nich vezme za manžela Araba, druhá Žida a třetí Číňana (všichni ovšem mají francouzskou státní příslušnost, jsme přece v multikulturním státě!). Nadějí rodičů zůstává nejmladší Laura a ta si k jejich úlevě opravdu vybere katolíka. Navíc katolíka, jehož rodina přísně trvá na svatbě v kostele. Nakonec se však i tentokrát z budoucího zetě vyklube pro Verneuilovy značný problém. Prozrazovat proč by ovšem znamenalo připravit diváka o jedno z nejhezčích překvapení – mimochodem, po filmařské stránce výborně připravené.

 

Z nástinu základní situace je snad jasné, že v Chauveronově filmu nejde jen o obvyklou komedii o rodinných trampotách, nýbrž o konfrontaci ras, národů a náboženství, byť ve veseloherním hávu. Snímek oplývá vtipnými replikami a brilantně vystavěnými situacemi. Nechybí tu ani jemná špetka sentimentu a jako nezbytná zápletka drobný konflikt. Tedy spíš konfliktík, protože i ten plyne z lásky. Ano, celé to působí trochu jako idyla, avšak idyla nepřehnaná a nepřeslazená. Vlastně jako idyla žádoucí, hladící duši, protože se v celém filmu nesetkáme s jedinou nesympatickou postavou a s jediným skutečným střetem. Rasové i náboženské špičkování skončí plánem všech zeťů na společné podnikání a vidět je všechny čtyři, jak o půlnoční mši v katolickém chrámu nadšeně zpívají koledu, vhání slzy do očí.

 

Hlediště kina jinak bouří smíchy a diváci si při odchodu opakují nejtrefnější „hlášky“. Pro nás je to tedy vzácně zdařilý oddechový film. Pro Francouze se však v jeho podtextu skrývá právě ono shora připomínané hlubší téma. Historický vývoj proměnil Francii v multietnický a multikulturní stát, už dlouho řešící problémy tolerance v rasovém a náboženském soužití. Bylo by jistě krásné, kdyby se všichni obyvatelé Francie dokázali sejít u jednoho stolu jako Verneuilových rodina. Ale už v době vzniku filmu to byl jen krásný sen a po lednových masakrech v Paříži v redakci Charlie Hebdo a v košer supermarketu sen snad ještě vzdálenější.