26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Všichni musejí projít dospíváním

30. 6. 2015

|
Tisk
|

Už samotné slovo „puberta“ nahání mnoha rodičům hrůzu, a to často ještě předtím, než nastane. Jak ji „ustát“ a opravdu se jí máme tak bát? Nejen o tom jsme si povídali s dětským psychologem a psychoterapeutem Jaroslavem Šturmou.

Vydání: 2015/27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 30.6.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

„Puberta, tedy dospívání, je zákonité období lidského života – je samozřejmé a přirozené, a proto není třeba se jí obávat,“ uklidňuje Jaroslav Šturma. Hlavní náročnost podle něj spočívá v tom, že se u dítěte děje hodně změn najednou – od tělesných přes duševní, rozumové až po sociální. Dítko najednou vstupuje do světa, který je pro rodiče méně přehledný, hůře kontrolovatelný, což vzbuzuje obavy. „Když se budeme někdy v nejistotě zamýšlet nad tím, co naši ratolest čeká, možná stojí za to si vzpomenout na vlastní dospívání a uvědomit si, že naši blízcí to museli přežít a že i my jsme to přežili. Takže je velká pravděpodobnost, že také naše děti z toho vyjdou se zdarem,“ doporučuje psycholog.
Potíží současných mladých lidí podle něj je, že se puberta rozprostřela do delšího časového období. Vlivem lepší výživy, rychlejšího vývoje, médií a počítačů i podnětů, které zaplavují mozek i mysl dítěte, můžeme o začátku puberty hovořit už po desátém roce věku, přitom v osmnácti mnozí mladí lidé ještě zdaleka nejsou dospělí: „Děti to mají mnohem těžší než před pár desetiletími, protože i svět kolem nich je složitější a celé to období je mnohem víc rozprostřené v čase. Samozřejmě je to hodně individuální – například když se podíváte do páté šesté třídy, najdete tam žáky, kteří mají ještě svůj dětský svět, i ty, kdo působí skoro dospěle, ale celý proces dospívání trvá mnohem déle. Dřív se hovořilo o maturitě jako o zkoušce dospělosti, ale to dnes úplně neplatí, protože se prodlužuje závislost na rodičích. Už se nestává, že by někdo v osmnácti dvaceti letech založil rodinu. Dospění ve smyslu zakončení adolescence se děje někdy kolem pětadvacátého roku, někdy až ve třiceti – a nakonec kolem sebe najdeme lidi, jimž je třeba padesát, ale ve smyslu plné zralosti bychom je za dospělé označit nemohli,“ podotýká Jaroslav Šturma s tím, že se tak rozevírají nůžky mezi tělesnou zralostí a zralostí duševní a následně sociální.
„Dospělý“, ale závislý
„Pro mladého člověka, který fyzicky vypadá jako dospělý, je skutečně těžké připustit si, že je v mnoha směrech závislý, živený rodiči. Chtěl by si nárokovat práva dospělého, ale není schopen převzít odpovědnost. Nemůže ještě volit, v restauraci mu neprodají pivo, nemá vlastní peníze, musí respektovat pravidla rodiny – proti tomu všemu se mladý člověk bouří,“ poukazuje psycholog a dodává, že je pro něj velmi nesnadné přijmout nerovnoměrnost svého vývoje a mít trpělivost se sebou i s ostatními. Na druhé straně není pro rodiče, kteří už by byli rádi, aby se jejich potomek choval zodpovědně, aby pomáhal, aby na něj bylo spolehnutí, snadné vyjít s „klackem“, který pro sebe vytyčuje práva dospělého, ale pokud jde o odpovědnost a povinnosti, chová se stále jako dítě.
Co tady pomáhá? Jaroslav Šturma radí: „Doufat, že to, co jsme do dítka vložili od početí do dvanácti let, je určitý pevný základ, který roste – a i když se momentálně ocitá v bouři, máme právo věřit, že v té zkoušce náš potomek obstojí, těžké období pomine a že napětí a neporozumění ustanou.“
Psycholog dále upozorňuje, že i psychologie je zdrženlivá, co se týče stanovení, co je, či není v pubertě normální. I když jsou rodiče naprosto zoufalí, mohou mít naději, že se vše zklidní – a nakonec to bude třeba i stabilnější než předtím. A přestože jsou mladí lidé v tomto období vůči rodičům odmítaví, mají na druhé straně extrémní citovou potřebu ze strany otce a matky. Ti by ale neměli prosazovat svou blízkost proto, že si myslí, že to je zapotřebí. Jaroslav Šturma doporučuje, aby rodiče byli taktně a citlivě k dispozici pro chvíle, kdy je potomek bude potřebovat. Aby jejich zásahy nezrcadlily jejich přání a potřeby, ale aby byli empatičtí vůči potřebám náctiletých. Což může být někdy velmi obtížné.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou