26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Všechny děti potřebují laskavou výchovu

9. 10. 2013

|
Tisk
|

Anežku (23) a Patrika (22) Kiktovy spojuje mnoho věcí. A není to jen manželství či původ z Frenštátu pod Radhoštěm. Po ukončení studií odjeli na rok pomáhat jako dobrovolníci do zařízení Nadace San José Freinademetz v Ekvádoru.

Vydání: 2013/41 Papež v rodišti svatého Františka, 9.10.2013, Autor: Pavel Budský

Příloha: Ekvádor

Jak se stalo, že jste se rozhodli věnovat rok svého života dobrovolnictví a proč zrovna v Ekvádoru?

Anežka: Myšlenka o pomoci druhým v cizí zemi mi na mysl přišla již v osmé třídě. Byla jsem však příliš mladá na to, abych někam vyrazila, a tak bylo třeba nejprve dostudovat a poté uskutečnit tento nápad. Původně jsem chtěla do Afriky, ale to se Patrikovi zrovna moc nezamlouvalo.

Patrik: O konkrétní podobě naší dobrovolné služby se rozhodlo zhruba před třemi lety. Já měl před maturitou a má žena Anežka ukončovala bakalářské studium. Do toho přišla pozvánka na besedu o Ekvádoru od Anežčiny kamarádky Ludmily Červenkové, která se vydala po stopách svého již zesnulého strýce misionáře P. Vincence Jandy SDB. Na závěr této přednášky se promítalo video o Nadaci P. Jana Koczyho, ve kterém zval ke spolupráci dobrovolníky i z České republiky.

Anežka: To se nám stalo „osudným“. Pak jsme měli možnost setkat se osobně 
s P. Janem ještě v Ostravě. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se.

Odjet na celý dlouhý rok někam do vzdálené a velmi odlišné země – to není jen tak. Co všechno vás čekalo, než jste se mohli s klidem v duši vznést letadlem směr Ekvádor?

Anežka: Přípravy jsme naplno rozjeli v září 2011. Potřebovali jsme finanční částku v hodnotě 55 000 Kč na zajištění cesty, příprav a nutných nákladů v dané zemi (letenky, očkování, víza – to vše pro dva). My jsme neměli tolik našetřeno, a tak jsme museli vymyslet způsob, jak oficiálně přijímat finanční dary. Jelikož jsme nenašli žádnou organizaci, která by nás zaštítila, museli jsme si ji vytvořit sami. A tak vzniklo sdružení Por ninos de Ecuador, o. s. Našli jsme hodně dobrých lidí, kteří přispěli.

Patrik: Významnou podporou pro nás také byl výtěžek plesu děkanátu Nový Jičín. Dalším oříškem byla víza. V České republice nemá Ekvádor diplomatické zastoupení. První informace byla, že spadáme pod Polsko. Udělali jsme si tedy výlet do Varšavy. Ale cesta to byla zbytečná. Na ambasádě na nás rozhodně nečekali s otevřenou náručí, chyběly nám některé dokumenty, a navíc vyšlo najevo, že nespadáme pod Varšavu, ale pod Berlín. Ekvádorské velvyslanectví v Berlíně nás udržovalo napjaté tak dlouho, až jsme to nevydrželi a dvacet dní před odletem si vyrazili vízum vyřídit osobně. Podařilo se a nám už nic nebránilo odletět.

První zážitky a pocity z nového prostředí člověka hodně ovlivní. Jaké byly ty vaše?

Patrik: Přistáli jsme v největším ekvádorském městě Guayaquil. 80% vlhkost se 40 °C ve stínu se na nás okamžitě přilepily a nepustily se nás. Na letišti už na nás čekal P. Jan a vzal nás na procházku do centra města – do katedrály, na nábřeží (včetně nezbytného McDonaldu), na původní maják, který slouží jako rozhledna.

Anežka: Nicméně po první prohlídce města se ve mně míchaly pocity strachu a hnusu. Špína, horko, zápach, všude pobíhající švábi, maso visící volně z háku ve stánku na ulici. A strašný hluk, pořád něco troubí, spousta aut, motorek a hlučících lidí. Zmatek.

Ale večerní setkání s dětmi bylo nezapomenutelným zážitkem. Rozjařené, hlučné, veselé. První, co se naučili, byla naše jména. A mohu říci, že jsem své jméno neslyšela tolikrát vyslovené jako právě tam.

Jaké byly vaše první úkoly, které jste v Ekvádoru dostali?

Patrik: Začalo to hned druhý den. Děti měly tou dobou prázdniny. Hodně jich trávilo v Nadaci i osm hodin. Hrál jsem s nimi fotbal, Anežka kreslila a chodila s mladšími dětmi do parku. Vedro, všude spousta španělsky povykujících dětí sledujících nové „bledé tváře“. Tenhle start „na plné pecky“ nebyl vůbec jednoduchý.

Anežka: Naším úkolem bylo seznámit se s místem a přiložit ruku tam, kde jsme mohli a zvládli. V prvních třech měsících jsme s dětmi chodili do parku na prolézačky, malovali jsme, hráli hry či promítali pohádky. Po tomto „rozehřívacím kole“ jsme dostali za úkol uspořádat kartotéku. Nadace musí mít archivované informace o dětech, které do ní docházejí. Museli jsme docházet do rodin, sbírat informace, aktualizovat dřívější údaje, dělat i fotografickou dokumentaci, v jakých podmínkách dítě žije. Práce to nebyla vůbec jednoduchá, komunikace s lidmi je často obtížná. Nepamatují si důležitá data, nemají v pořádku dokumenty, někdy i zastírají či překrucují informace. Telefonicky domlouvat schůzky nelze, tudíž je člověk odkázán na to, zda rodiče doma zastihne, či nikoliv.

Návštěvami v rodinách člověk nejlépe pozná, jak žijí místní děti – místní lidé. Je to opravdu tak odlišné?

Anežka: Život místních je pro nás Evropany nepochopitelný. Lidé zde žijí v naprosté většině ze dne na den. Neví, zda zítra budou mít co jíst. Dnes mají, dnes jsou šťastni. Rodiny jsou v mnoha případech rozvrácené, sourozenci často žijí odděleně – s babičkami, tetami či jen s matkou. Muži se k otcovské roli staví mnohdy velmi nezodpovědně. Rodinný rozpočet devítičlenné rodiny je v přepočtu 1 500 Kč na týden – při podobných cenách potravin jako u nás.

Patrik: Ve většině případů zdejší chudí lidé žijí v domcích z bambusu na kůlech, protože jsou postavené na bažině. Každoročně se tedy v období dešťů zalévají vodou. Proto ke každému domku vedou lávky. Přestože je to žalostné prostředí pro život, setkali jsme se i tady s velkými rozdíly. Některé rodiny na svém domečku pracují a uklízejí jej, jiné jen přežívají a střádají odpadky. Děti ovšem za své, většinou málo vzdělané rodiče nemohou. Velkým problémem je také alkoholismus – hlavně u otců.

Školní docházka je v Ekvádoru povinná. Ale pouhé stanovení této povinnosti ještě neřeší kvalitu výuky. Jaký jste měli pocit z navštívených škol, kam chodí děti podporované Nadací?

Patrik: Navštívili jsme dvě školy. Jedna byla na tamní poměry pěkná. Jednotlivé třídy odděleny zdí, v každé byla tabule a základní potřeby k výuce. Žáci měli pěkné židle a o přestávkách hráli fotbal za branou školy. Ta druhá vypadala jinak. Plechová nástavba na zděné školce neposkytovala klid pro výuku. Déšť znamenal okamžité přerušení všech činností, jelikož přes bubnující kapky nebylo nic slyšet.
Anežka: Chudoba a bída podle mě souvisí hodně s nízkou úrovní vzdělání. Školství sice nějak funguje, školy jsou na místní poměry přijatelné, ale vzdělání je špatné. Když nejsou kontroly (něco na způsob naší inspekce), které by sledovaly patřičné vzdělání v daném ročníku, je zcela běžné, že děti zaostávají v základních dovednostech (čtení, psaní, počítání).

Zhruba po půlroce služby v hlavním působišti Nadace ve Ventanas jste se stali prvními dobrovolníky v nové pobočce v San José de Raranga…

Anežka: Vesnička San José de Raranga leží v Andách, ve výšce téměř 3 000 m n. m.,
v blízkosti města Cuenca. Výhledy jsou zde nádherné. Změna klimatu věstila i změnu kultury. Lidé v horách jsou oproti lidem na pobřeží, kam spadá i Ventanas, klidnější, pracovitější, s větším odstupem na začátku, ale o to upřímnějším vztahem později.

Život v San José je zcela odlišný od života na pobřeží. Ráno jsou lidé od šesti hodin již u svého dobytka, obdělávají svá políčka, která jim dávají obživu, a kolem čtvrté odpoledne se z pole vracejí domů. Někteří nemají to štěstí mít pole kousek od domu a musí docházet třeba i dvě hodiny pěšky. Děti jsou vedeny k tomu, aby pomáhaly. Spolu se školními povinnostmi jim však nezbývá moc času na zábavu. I tady je velkým problémem alkoholismus.

Patrik: V této vesnici je smutná touha po USA. Lidé o Spojených státech smýšlejí jako o zaslíbené zemi a mají pocit, že pobyt tam jim usnadní zbytek života. A tak se tam každý odvážnější snaží dostat a vydělat spoustu peněz. Vzhledem ke svým mizivým finančním možnostem jednají nelegálně. Přes hranice je převede takzvaný „kojot“, kterému pak platí až 15 000 dolarů. Cesta je částečně lodí, částečně pěšky, trvá několik měsíců a nejednou se stalo, že se „kojot“ vrátil se zprávou o úmrtí. Ale ani když se do Států dostanou, nemají vzhledem ke své ilegalitě žádnou podporu úřadů. Pokud je objeví policie, jsou vyhoštěni ze země.

Anežka: Stěžejní je v San José de Raranga ukázat dětem novou perspektivu. Vzhledem k nedostupnosti kultury, špatné školní výuce a neadekvátně trávenému volnému času jsme se zaměřili na kreativní využívání volného času, které jsme doplňovali výukou angličtiny. Dostali jsme se i k tématům jako svět, příroda, lidé a probrali i něco málo z matematiky.

Patrik: Ale ani tady nebyl začátek jednoduchý. Už třeba proto, že se ve farním domě, kde jsme bydleli a kde také probíhaly programy pro děti, uhnízdili před několika lety holubi. Bydlet v tomto prostředí bylo zdraví nebezpečné a odklizení holubího trusu byla nutnost. Tímto úklidem v půdních prostorách jsme strávili celé tři týdny.

Poznali jste velmi zblízka jak děti v pobřežním regionu, tak děti v horách – potomky zdejších indiánů Kichwa. Kdybychom je porovnali s našimi dětmi, jak by takové srovnání dopadlo?

Anežka: Kdybych měla porovnat děti ekvádorské a naše, velký rozdíl v nich nenajdu. Občas zlobí, jsou trucovité či rozjařené, ale jsou to děti. Rozdíl spíš spatřuji ve výchově a v podmínkách pro život. Podmínky je naučily vážit si mála, a tak hra v parku vystačí na celé dopoledne. Na druhé straně ale postrádají trpělivost. Jakmile se musí čekat o něco déle na zaschnutí barvičky či modelovací hmoty, je problém. Ze strany rodičů je bohužel často vidět laxnost a nezájem o dítě. Rozdíl mezi dětmi ze San José de Raranga a z Ventanas je do určité míry patrný. Tak jako dospělí lidé v horách, i děti jsou ze začátku ostražitější a s kamaráděním si dávají na čas oproti dětem z Ventanas, které jsou hned se všemi v jednom objetí.

Patrik: Děti jsou všude stejné, hravé, vyžadující pozornost, smějící se i plačící. Ovšem děti ekvádorských hor mají mnohem více povinností s prací na polích a se zvířaty než ty na pobřeží nebo i u nás v České republice. A mají také mnohem menší možnosti v oblasti zábavy.

Během dobrovolné služby člověk také poznává kulturu místních národů. A jídlo je jedním z typických projevů kultury. Měli jste možnost ochutnat místní speciality?

Patrik: Ekvádor a severní státy Jižní Ameriky kulturou stravování ani kulinářským uměním obecně zrovna nevynikají. Lidé zde cpou do sebe v jednom kuse nezdravá, smažená nebo extrémně sladká jídla. Ale ochutnali jsme „cuy“ – morče pečené na ohni, které sice moc masa nemá, ale je velmi chutné (chutí připomíná králíka). Indiáni je připravují jako slavnostní pokrm.

Anežka: Mezi nejzajímavější ochutnávku patřil asi červ chontacurro v Amazonii, který byl v usmažené formě celkem dobře stravitelný. Nejnechutnější pro mě však byl žaludek, který je vyhlášen ve Ventanas jako místní pochoutka. Každé ráno při cestě do Nadace jsem míjela stánek řezníka, kde v horkých dnech visel onen žaludek, obletován mouchami a ohříván klimatem. Doufala jsem, že nenastane den, kdy jej budu muset ochutnat. Nastal a příjemný zrovna nebyl.

Před několika měsíci jste se vrátili zpět do České republiky. Nastal zároveň s tím návrat zpět do „normálu“, nebo vás rok dobrovolné služby v Ekvádoru ovlivnil? Budete dál Nadaci podporovat?

Anežka: Po návratu si nejvíc vážím blízkosti rodiny. Dívám se i na běžné denní události jiným pohledem. Vnímám však, že se velice rychle přizpůsobuji, a přistihuji se, že zapomínám, jaké je být bez vody nebo mít každý den to samé jídlo. Velice rychle si člověk zvykne na komfort.

Patrik: I z domova chceme dál pomáhat. Prostřednictvím občanského sdružení Por ninos de Ecuador pomáháme zájemcům o dobrovolnou práci v Nadaci vycestovat a do budoucna uskutečníme několik besed pro veřejnost a školy. Též jsme se podíleli na prezentaci práce Nadace při letošních cyrilometodějských slavnostech na Velehradě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou