Jezdí na jednokolce a schody vyběhne jako nic, přestože mu 2. ledna bylo právě padesát. Kluk s papírovou čepicí už půlstoletí večer co večer rozdává pohádky dvěma stům tisícům dětí.

 

 

 

Největší oblibu zaznamenal Večerníček v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdejší pohádky baví děti i dnes. Snímky archiv ČT

 

Najdeme ho na tričkách, polštářích, pexesu a kartách či jako plyšovou hračku, má stránku na Facebooku, jeho jméno nese mateřská škola v Praze, a dokonce je po něm pojmenovaná planetka, objevená 12. února 1999 Petrem Pravcem na observatoři Ondřejov. Přestože je určen primárně dětem od čtyř do osmi let, k televizním obrazovkám usedají často i rodiče a prarodiče. Mnozí z nich se tak spolu s dětmi dívají na pohádky, které sami jako malí sledovali.

 

Co ty, kluku?

 

„Jéé, to je ale vlasatá hvězda! Kampak si to capeš, Vlasatice? Zatím rovně, ale potom nejspíš zahnu na souhvězdí Orion, to bude nejlepší. A co ty, kluku, jdeš domů? Tak půjdeme kousek spolu, chceš?“ Prvnímu Večerníčkovi Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži, který odvysílala Česká televize 2. ledna 1965, propůjčila hlas Štěpánka Haničincová. Dětem, jež odrostly na této pohádce, dnes může být kolem šedesáti let.

 

Televizi, která u nás začala vysílat pouhých jedenáct let před „narozením“ Večerníčku, tenkrát ještě neměl zdaleka každý – konkrétně to byly dva miliony domácností. Nicméně ve všech se podle informací České televize objevil také Večerníček. V prosinci 1969 měly televizní přijímač už tři miliony Čechoslováků a v roce 1978 byly u nás více než čtyři miliony televizorů. Zároveň stoupala obliba Večerníčka.

 

A pak už to běželo jako na drátkách. Kdo by si nezamiloval roztomilého krtečka, který touží po kalhotkách s kapsami, ševce Rumcajse, který se dal „pro urážku starostenské nohy“ na loupežničinu, nemotorné skřítky Křemílka a Vochomůrku bydlící v pařezové chaloupce! V mnoha rodinách zdomácněly výroky: „Anče, Kubo, hajnej, nestát…!“ z oblíbených Krkonošských pohádek nebo „Vstávat a cvičit! A próóóč? Protože je ráno!“ Králíků z klobouku. Kdo z nás si jako dítě nepřál sluchátko, do kterého by se dalo říkat: „Haló, haló, proč je koček málo… a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion“?! Známe je zkrátka téměř zpaměti, přesto se na ně rádi díváme – spolu s našimi nejmenšími. Díky vysílacímu času, po celá desetiletí téměř neměnnému, si diváci – jak říká dramaturg programu ČT Déčko Miloš Zvěřina – vytvořili zcela unikátní „večerníčkovský“ návyk.